Kdo jste s ním měli tu čest, tak jistě víte, že nefungoval na pouhých 100 %, jeho výkony byly mnohem vyšší. Už jako prcek byl Lukča extrémně divoké dítě a v lumpárnách předčil oba své bratry. U Staňů se tak návštěvy pohotovosti každý pátek staly nepsaným pravidlem. Nejednou mě Lukouš pobavil skvělými historkami z jeho dětství i mládí. Například jako malé dítko si vzal svoje mini kolečka pro děti, zajel si k sousedům pro hromadu řádně lepkavé žlutice a jeho plán byl jasný. Doma na dvoře si z hromady té skvělé mazlavé hlíny vyráběl kuličky a házel je na fungl novou fasádu, kde tak skvěle držely.



Před každým závodem jsem mu říkala, aby jel opatrně, že ho čekají za chvíli státnice. Z VUT přestoupil na Mendelovu univerzitu, kde studoval provoz techniky a nyní pokračoval oborem automobilová doprava, ve kterém ho čekaly v červnu státnice. Víte, že jste závodili s budoucím panem inženýrem? Ve Vranově jsem s ním chtěla jít na start, ale řekl mi: „Nikčo, tam ani nechoď, šíleně se práší!" dal mi pusu a odjel. Proč jsem tam s ním nešla? Zapomněla jsem mu říct, aby jel hlavičkou, ne srdcem! V půlce závodu se stala ta strašná věc. Můj Lukášek zůstal v těžkém bezvědomí a já jsem mu nemohla pomoct. Od té doby leží v bohunické nemocnici a je v opravdu kritickém stavu. Měli jsme přeci plány, chtěli jsme udělat oba státnice, Lukča chtěl konečně miminko, chtěli jsme spolu bydlet, najít si dobrou práci, abychom se měli dobře. Během sekundy je vše pryč, v budoucnosti vidím místo skvělého života s Lukáškem jen obrovskou tmu.



Dějí se různé věci, ale proč život háže klacky pod nohy zrovna takovým lidem, jako byl doteď Lukča? Ten skvělý kluk, který vždycky všem pomohl, neváhal obětovat vlastní čas pro ostatní, rozesmát mě, když jsem byla smutná, teď bojuje o život. Často jsme si povídali až do noci, věděli jsme o sobě úplně všechno. Já jsem mu pomáhala s motorkou, on mi neváhal pomoct s čímkoliv doma. Byli jsme sehraná dvojka, smáli jsme se stejným věcem, zpívali si v autě, pošťuchovali se, měli stejné priority a cíle... Každý z nás má na světě toho ideálního partnera, ale kolik z vás ho našlo? My jsme se s Lukčem našli, v únoru jsme spolu byli už celých 5 let.

Pro mého taťky byl Lukča parťákem v dílně, na motocrossu a i v čemkoliv jiném, vždycky se na něj mohl spolehnout. Všechny si u nás doma hned získal svou věčně dobrou náladou, pracovitostí a nevyčerpatelnou energií. A mě tím, že mě miloval. Říkával: „Ještě že Tě mám, Ty moje malá Nikčo!“ Teď stojíme u jeho postele jak sudičky a bojíme se o jeho život. O život naší milované osůbky, o život mého Lukče. Ani si nedokážete představit, co se ve mně odehrává, jak mi pohled na Lukouška rve srdce, ale stále všichni doufáme a modlíme se a děkujeme i vám všem, kteří Lukčovi držíte pěsti! Lukášek vždycky bojoval, co to šlo a věříme, že i přes vážná poranění bojuje i teď.

LUKČOVI:

Kdo psal naše knihy osudu? Tak krásně spojil naše životy, tak úžasně nám spolu bylo. Kdo je psal, že nás z ničehonic nechal podstoupit takové trápení? Chtěla bych ty naše knihy najít a vyzmizíkovat tu hroznou sobotu. Už nikdy je nenajdu a nikdy se mi to nepodaří vymazat. Jak moc nás osud ještě chce zkoušet? Jak? Ty, můj silnej Lukča, kterej vždycky všechno zvládl, se vším si věděl rady, zatím spíš, ale co bude potom? Víš, že Tvoje Nikča je hubenej prcek, kterej toho teď musí ale strašně moc zvládnout. Byl bys na mě pyšnej, lásko, kdybys viděl, co všechno moje malý tělíčko dokáže vydržet. Nedokázalo by být ale bez Tebe. Byli jsme strašně silnej tým. Ne motocrossovej, ale životní. Tolik známe lidí, ale kolik z nich tvoří takovou dvojku, jako my? Lukášku, já budu stát vždycky při Tobě, ještě nás čeká strašně moc trápení, ale Tvý modrý oči a vzpomínky na to, co jsme doteď prožili, mi vždycky dodají sílu jít dál. Teď budem ještě bojovat a Tvoje Nikča bude stát v každé zatáčce a fandit Ti, pokud spadneš, tak Ti pomůže vstát. Potom poběží rychle k cíli, aby Tě mohla konečně pořádně obejmout.

MILUJU TĚ, ŽABIČKO MOJE! #94

Tvoje Nikča


Text a foto: Nikola Otřísalová

8. 5. 2012