Nejprve jsem si myslel, že s Evženem udělám rozhovor, ale při partě lidí a nějaké té kořalce z toho byl více než rozhovor. Evžen začal díky mé otázce postupně přecházet na další věci, které mě zajímali, ale rozpovídal se i o letech minulých, kde ve vzpomínkách zabrouzdal k již nežijící legendě a jeho parťákovi na sajdě, Jaroslavu Petákovi.

Doba, kdy Jawa platila za pojem, kdy za hranice všedních dnů se člověk dostal jen za odměnu a kdy jste chtěli mít něco extra, museli jste si to vyrobit doma na koleni, je už minulostí. Evženovo vyprávění proto bylo tak poutavé, že nemělo cenu ho přerušovat. Nechával jsem běžet tok jeho vzpomínek, abych vám mohl přiblížit, jak to dříve vše bylo.

Nejdříve v pár slovech uvádím biografii Evžena Kamenára:

- narozen: 5. 4. 1950 v Karlových Varech, pochází ze dvou sourozenců, má mladší sestru
- bydliště: Příbram
- rodinný stav: ženatý, dvě dcery
- největší úspěchy v sajdkárkrosu: 3 x mistr ČSSR (1977, 1980, 1985)



Nejvíce vavřínových věnců i triumfů si vydobil s legendárním Jaroslavem Petákem. Jak se přihodilo, že jste se k sobě dostali?

S Jardou Petákem jsem začínal v roce 1975. Jarda v té době zkoušel plochou dráhu, já zase motokáry. Ještě ale před tím s Pepíkem Novotným jezdil motorky a oba byli velmi dobří soutěžáci. Spolujezdce na sajdkáře tedy rozhodně dělat nechtěli, proto mě Jarda přemluvil, abych absolvoval takový malý nábor na Pichcích (kopec u Příbrami, kde se dříve trénovalo - pozn. redakce). Zavolal ještě Bartůňka, co hrál první ligu fotbal, Marka, který hrál hokej a ještě dva nebo tři kluky. Všechny je sezval na trať, aby si je vyzkoušel. Nakonec já jsem na sajdě vydržel nejdéle a udělal na něj dojem.

Jak vaše cesty pokračovaly dále? Šli jste hned do závodu?

Jo. Sice mi říkal, že budu dobrý spolujezdec, ale já mu odvětil: "Ty vole, skoč mi do kalhot, já jezdím motokáry!"
Potom jsem odcestoval na dovolenou na Slovensko a on mi stejně vzkázal, ať trénuju, že spolu pojedeme závod. Říkám si: "No, jasně". Ale moc jsem tomu nevěřil. Jakmile jsem dorazil na Slovensko, kde jsem s bratrancem makal na kole, přišel mi telegram: "Přijeď do Skutče, máš vyřízenou licenci!" Blesklo mi hlavou: "No to si snad dělá pr.... Vždyť jsem na tom stál jen 5 - 6 minut a hned závod?"

To asi chtělo kus odvahy...

Do smrti na to nezapomenu! Bolelo mě všechno. Křičím na Jardu: "Zastav! Já už nemůžu, vyskočím!" Jarda byl ale neoblomný: "Né, né, né! V žádném případě!" Myslíš, že pak zastavil? Ani náhodou! Nezastavil, tak jsem mu vyskočil do křoví. Naštěstí na druhou rozjížďku začalo pršet, až lejt, takže jsme to dokroužili. Jarda mi pak říkal: "Ty vole, ty budeš dobrej!"

Od takového jezdce zajisté pochvala potěší!

Samozřejmě, proto jsem od té doby začal opravdu poctivě denně běhat a chodit třikrát týdně do posilovny.



Co je pravdy na tom, že jsi trénoval s batohem kamení?

To nebyl batoh, ale taková vesta s pískem. Pro mě to bylo lehké, proto mi tam kluci z Kovohutí dali diabolky, aby to bylo těžší. Řádově to mělo 8 až 12 kilo. S tím jsem poctivě běhal. Měl jsem trasu Příbram-Bohutín-Havírna-Vysoká Pec. Na poslední zástávce jsem se otočil a běžel zase zpátky. Někdy jsem si dal přestávku a pak pětkrát věžák nahoru, dolů, nahoru, dolů. Sice jsem měl fyzičku už ze šachty, kde jsem pracoval, ale na sajdu to bylo málo.

Přes týden jsi makal na šachtě a ještě jsi do toho trénoval?

Každý boží den. Když Venca Bubla (další bývalý spolujezdec na sajdkáře - pozn. redakce) byl ještě v Příbrami, chodili jsme běhat, a to byly třeba 28 stupňové mrazy. Já jsem si dal plínku přes pusu, ta i s obočím byla úplně namrzlá. Nevynechali jsme ale ani jeden trénink!

Jak dlouho jsi jezdil s Jaroslavem Petákem?

V ´75 jsem s ním začal a vydrželo nám to asi až do ´81. V ´87 jsem úplně skončil, to vím stoprocentně. S Jardou jsem udělal 4krát mistra republiky, pak odešel do Německa a za ním Milan Gažík. Já jsem potom ještě jezdil s Láďou Trkalem, občas s Honzou Polívkou a Vencou Klérem, ale na Jardu Petáka neměl vůbec nikdo, to byl pan řidič.


Zleva dole: Vodenka, Kamenár, Trkal a Peták, nad nimi vpravo: Hejnal

Vzpomeneš si, kde ses nejvíce nadřel? Ve kterém závodě to bylo?

Úplně nejvíc asi při tom mém prvním v roce 1975 ve Skutči. Nejhorší závody pak byly v Hronově a v Žamberku. To byly dvě trati, co jsem neměl rád, i když jsme na nich vyhrávali. Měl jsem rád Kramolín, Ouběnice a Bučovice.

Jaká zranění jsi prodělal ve své sportovní kariéře? Nebo se ti nějak vyhýbala?

Měl jsem, ale vždy jen svojí vlastní blbostí. Na Myjavě jsem se kopl o zadní trubku a roztrhl si koleno, až mi koukalo tohle. Pak zlomený prst, to mě koplo madlo. No a ještě, že jsem šlápl na hřebík. My se bavíme o sajdkárách, tohle bylo v tréninku v přípravě (smích).

Další otázku jsem už ani pokládat nemusel, Evžen pokračoval sám...

My jsme byli s Jardou Petákem ohromní přátelé. Před každým závodem jsme si šli projít trať. Mě to kolikrát tak sralo. Říkal mi: "Hele, tady by se dalo předjíždět, když to půjde, tak to uděláme tudy". Nebyla trať, abychom ji nešli projít. "Prcajda" povídá, že musíme jet tady a tady atd.

Zajímavou přezdívku jsi dal svému parťákovi... Jak vznikla?

No joo. Já ho mám ještě v telefonu jako "Prcajda". A víš z jakého důvodu? Něco nám nešlo a on vždycky: " Já na to prcám." On prostě na všechno říkal: "Já na to prcám." Někdo říká: "Já na to seru nebo ty vole." Jarda měl to svoje... Schválně koukni do mého telefonu, že i malého Petáka mám jako "Prcajda". Jarda byl prostě svůj, pečlivý na přípravu a hlavně na dochvilnost. Řekl třeba, že ráno v osm jedeme. Mechanik tam přijel o deset minut pozdě a my jsme jeli bez něj. Jarda jen suše odvětil: "To je jeho problém, já na něj prcám." A jeli jsme.



A jak se Jarda choval k tobě?

No, ty vole... Třeba nahřál kombinačky nebo klíč a povídá: "Žabžo, podej mi to!" Já pro to šáhnul a to bylo vařící jak blázen. Nahřál autogenem a nic na sobě nedal znát. To se zeptej kluků z Moravy, co nám dělal za samé takové špeky. Přesto na něj nedám dopustit. Já jezdil s Vybíralem, Klérem, Polívkou, ale nikdo na Jardu neměl. Nebožtík Jarda Dvořák vždycky říkal, že to není o tom, abys slyšel motor, ale aby to jelo dopředu. Jarda jel pa pa pa a pak přišly po kvalifikaci výsledky a všichni: "Jé, vy jste první." Třeba Vybíral se Šmoldasem byli dobří, ale nikdy neudělali mistra republiky. Byli druzí, druzí, třetí, druzí. Nikdy se jim nepovedlo udělat mistra. Jarda byl pan puntičkář. To se přijelo a hnedka myl auto. Když se solilo v zimě, tak okamžitě kyblík a umýval. Od něj koupit auto, to bylo jako koupit nové.

Za závody jste také cestovali na tehdejší Západ. Jaké jste měli zkušenosti s projetím nejstřeženějšího hraničního přechodu?

Přál bych ti, abys zažil jeden výjezd na Západ za "komančů". Přijeli jsme na hranice a dlouho čekali. Já už vytočenej, že tady sedíme jak hlupáci a Jarda na mě hned: "Seď!" Reagoval jsem podrážděně, protože jsme čekali půl hodiny. V tom přišel takový vojáček a hned na nás, co vezeme. Já jsem mu ironicky odsekl, že co bychom asi vezli? Motorku! Jarda se na mě zle podíval a rozkázal mi, ať držím hubu. Byli to teprve vojáci a závora. Ptal jsem se, proč nás nepustili, protože na hranici to bylo ještě kilometr a půl. Zavolali jim, že je tam nějaký Peták-Kamenár, horolezci z Chomutova, a že jedou na Západ. Nechali tě vydusit, né jako dneska. Vyplňovalo se celní prohlášení, co vezeš, takže jsme rozepisovali, že zlatý prstýnek, řetízek, holení... Oni se tě znovu optali, jestli nevezeš ještě nějaké řetězy nebo broušené sklo. I když jsme jim tvrdili, že nic, přesto jsme museli všechny naše věci vyndat na stůl. Potom jsme to samozřejmě zase museli sklidit. Přitom se ti na to ani nepodívali.

Pak jsme jeli zase zpátky a oni, jestli nevezeme nějaký pornografický materiál. Odvětili jsem, že nikoliv, přesto jsme zas museli všechny naše věci vyložit. Člověk to vyndával jak blbec. Jel kolem nějaký Karel a celníci na něj jen: "Nazdar Karlíku!" Vrtalo mi hlavou, proč Karlík nemusí prodělat stejnou proceduru jako my. Řekl jsem si nahlas: "Vždyť pro všechny to snad platí stejně, né?" Peták ze mě už byl hotovej a říkal mi zase, ať držím hubu. Nedalo mi to a jednou se mi naskytla příležitost to rozlousknout. Jeden náš kamarád byl šéf celníků v Plzni. Jeho jsem se tedy na všechno zeptal, co mohu a co ne. Pak jsem byl pan chytrý. Když jsme zase přejížděli hranici a chtěli zase šacovat, pověděl jsem celníkovi, že když to chce vše vyndat, tak ať si to vyndá sám a zase to sám musí vrátit zpátky. Doplnil jsem jen, že nám to povídal jeho nadřízený pan XY. Oni na mě hned udiveně: "Vy se s ním znáte?" Odpověděl jsem: "No, jasně, že jo." Rázem jsme měli klid. Ovšem vyprávění je vyprávění, ale tohle se musí zažít!



Vybaví se ti nějaká veselá historka ze závodů v zahraničí?

My jsme jeli prvně do Švýcarska Wartburgem (značka auta vyráběného v tehdejším východním Německu - pozn. redakce). Když jsme přijeli na závod, tak tam byli Bachtöld a další světová esa sajdkárkrosu. Všichni koukali na nás, co to máme, že džava, džava... Jarda mi povídá, že ho štvou. Dumali jsme, čemu se pořád tleměj. Pak z toho vyšlo, že našemu autu zn. Wartburg, za kterým jsme tu motorku přitáhli. No, byla to sranda.

Z minulosti se přesuňme do současnosti. Nyní si po dlouholeté nečinnosti znovu naskočil do sajdkárkrosového vozíku, aby si závodil v seriálu Přeboru ČR side-veterán. Po kolika letech se znovu vracíš do tohoto kolotoče?

Po 15 letech.



Asi každého zasvěceného fanouška zajímá, proč si utvořil posádku s Miroslavem Pokorným?

No, on přišel za mnou, zda s ním pojedu. Tak jsem si říkal, když mi to ještě půjde, tak klidně. Ono kdyby přišel Tonda nebo Jarda, tak bych taky jel, byl prostě první. Mám chodit do hospody chlastat nebo za ženskýma? To raději budu na sajdě! Tady zachlastáme, pokecáme, svezeme se. Takhle mě to baví. Dokud na to mám, tak mě to baví!


Děkuji Ti za poskytnutí rozhovoru! Přeji Ti pevné zdraví a mnoho úspěchů na veteránské dráze! Hlavně bezproblémové jízdy a ať ti sajdkáry dělají pořád samou radost!


POZN.: Z důvodu zachování autenticity nedošlo k odstraňování pejorativních výrazů.


Text: Zdeněk Růžička
Úprava: Josef Hejnal
Foto: Osobní archiv Evžena Kamenára a Zdeňka Růžičky

11. 7. 2014