Stejně jako každého fotografa se i Tebe na začátku našeho rozhovoru musím zeptat, jak ses vlastně dostal k fotografování? Začínal jsi přímo u motorsportu nebo jsi k němu postupně dospěl?

K fotografování jsem se dostal tak, že jsem k Vánocům (teď už ani nevím, co to bylo za rok - 2007 nebo 2008) dostal fotoaparát s tím, abych fotil hlavně svého bratra, který se v té době pravidelně účastnil podniků cross-country rallye. Z toho vyplývá i odpověď na druhou otázku: Ano, začal jsem motorsportem. Začátky však nebyly nijak extra zábavné a přestože jsem něco “fotil” (dnes bych to tak určitě nenazval), tak jsem se o to moc nezajímal. Zlom přišel v roce 2010, kdy jsem jel poprvé na Dakar. Tehdy to bylo jen takovou formou výletu, bez oficiální akreditace, ale focení mě tam nesmírně chytlo. To se ještě prohloubilo v létě téhož roku, které jsem celé strávil na Islandu, kde mě začaly bavit i “krajinky”.

Přejděme však k samotné fotografické technice, na niž se rovněž nemohu nezeptat. Jakou značku fotoaparátu používáš a kolik objektivů s sebou běžně vozíš?

Používám Canon, a to hlavně proto, že první foťák, který jsem měl, byl právě této značky. Postupně mi zůstávaly různé objektivy a ostatní příslušenství, a nemělo tak smysl všechno od základů měnit. Ale upřímně řečeno, kdyby přišel někdo od konkurence a nabídl mi nějaké zajímavé podmínky na pořízení jejich techniky, tak bych neváhal ani vteřinu. Mám čtyři těla od Canonu: 1DX, 1D mk IV, 5D mk III a hodně záložní 7D (ten foťák nesnáším, ale nemá smysl jej ani prodávat). Objektivů mám nyní pět, ale běžně vozím tři: něco dluhého, něco širokého a něco rybího. 

V současné době fotíš především pro Monster Energy. Jak se člověk vlastně stane fotografem takovéto světoznámé společnosti, potažmo Dakaru jako samotného?

To bych lehce poopravil - většinu pořád tvoří akce, které dělám pro jiné klienty než Monster Energy. Je to právě Dakar, ostatní pouštní závody a rally, které pro mě stále zůstávají prioritou. Spolupráce s Monster Energy se však taktéž oproti loňskému roku značně rozrostla a snad bude mít stoupající tendenci i nadále, i když to by asi musel mít rok více dní a den více hodin. Fotografem Monsteru se člověk stane tak, že ti přímo napíšou, abys pro ně pracoval. Zní to dost blbě, ale opravdu to tak bylo, takže nevím, jaký je jiný postup. V mém případě to však bylo hlavně na základě skutečnosti, že Monster Energy je sponzorem dakarského X-raid týmu (vítěz tří posledních ročníků s MINI), pro nějž už čtvrtým rokem pracuji. Začali dostávat mé fotky, které jsem fotil právě pro X-raid, a přišli s nabídkou, jestli bych pro Monster nechtěl dělat i něco dalšího. Bylo to příjemné a zároveň docela úsměvné překvapení, neboť asi rok či dva předtím jsem se snažil kontaktovat českou pobočku Monsteru s nabídkou na focení, s níž jsem neuspěl, a najednou se ozvala evropská centrála sama.

Další ročník Dakaru se nezadržitelně blíží… Jak probíhají bezprostřední přípravy na cestu a závod samotný z pohledu Tebe jako fotografa?

Bohužel se blíží až moc rychle a já nějak nestíhám vše, co by bylo třeba. Tento týden akorát posílám akreditaci, auto je pořád ve fázích přípravy a minimálně zhruba ještě tři týdny bude... Dále se snažím dotáhnout jednání se všemi možnými i nemožnými klienty na Dakar plus sehnat nějaké sponzory, kteří by na tohle ne příliš levné dobrodružství něco přispěli. Do toho mě však ještě pořád čekají čtyři akce a taky dokončuji práce na různých kalendářích a knížkách, takže času opravdu moc není.

Letos jsi dokonce na webu nabízel jedno volné místo ve svém „fotovoze“. Co vše by taková cesta pro laika obnášela - jak z hlediska finančního, tak co se potřebného vybavení týče?

Je pravda, že jedno místo bylo. Co se týká požadavků, tak ty byly v tomto případě především finanční, kdy jsou náklady na jednu osobu minimálně 10 000 EUR. To je hlavní parametr, kde jdou ostatní věci docela stranou.

Na Tvé stránce jsem v minulých dnech zahlédl také fotku ze stavby již zmíněného automobilu pro letošní Dakar. Skutečně si vezeš vlastní vůz až do Jižní Ameriky? O jakou značku se jedná, a prováděl jsi na něm nějaké speciální úpravy?

Ano, vezu si do Jižní Ameriky svoje auto, jinak to ani nejde. Aby člověk získal oficiální akreditaci a mohl jet na trať závodu, musí mít auto, které splňuje velké množství bezpečnostních prvků. Mezi ně patří například ochranný rám, anatomické sedačky, alespoň čtyřbodové pásy, apod. (je i možnost jet v autě na trase bivouac - bivouac, kde ochranný rám potřeba není). Byla by samozřejmě také další možnost se k někomu přidat, ale to si vzhledem ke své zodpovědnosti vůči klientům dovolit nemůžu. Já musím být tím, kdo rozhoduje o tom, kdy a kam auto pojede. A co se značky týče, jedná se o Toyotu LC 80. Jak jsem již výše naznačil, je to vůz speciálně upravený právě pro tyto účely.

Máš během focení Dakaru čas podniknout nějaký soukromý výlet do okolí?

Letos jsem byl během Dakaru rád, když jsem naspal tři hodiny denně! Vážně nezbyl čas, abych podnikal nějaké výlety do okolí. Bylo asi 4 nebo 5 dnů, během nichž jsem nespal ani minutu. Pro mě je Dakar nejdůležitějším eventem roku a je ryze pracovní - není čas na “dovolenkování”.

Troufám si říci, že Rallye Dakar je jedním z nejnebezpečnějších závodů jak pro závodníky samotné, tak pro lidi okolo. Dostal ses už někdy do situace, kdy jsi byl ve skutečném nebezpečí?

Pominu-li nějaké mikrospánky za volantem, které přicházely se stále větším vyčerpáním, tak si nepamatuji, že by se mi něco skutečně nebezpečného přihodilo. Ona právě únava je dle mého názoru na Dakaru to nejnebezpečnější při práci novinářů a fotografů, což si nikdo moc neuvědomuje. Je třeba vyjet nejméně hodinu před první motorkou, to je většinou okolo čtvrté hodiny ráno. Denně pak najet v průměru 800 km, třeba 5-6 hodin stát někde v poušti v padesátistupňovém vedru, potom fotky stáhnout/upravit/poslat, naplánovat cestu na další den, na hodinu se položit do stanu a takhle každý den dokola po dobu dvou týdnů. Mimo to mě letos srazila motorka, ale to se může stát kdekoliv, nejen na Dakaru. Byla to jen opravdu nešťastná náhoda, naštěstí pro mě s dobrým koncem. V cca 50km/h do mě napřímo vrazil motorkář, ale nic vážného se nestalo. Jen pár modřin a škrábanců, ale byl jsem schopen pokračovat dál.

Co je na práci fotografa takto prestižního závodu nejtěžší?

V předchozí otázce jsem naznačil průběh typického dakarského dne, což je samo o sobě dost těžké - a to jak fyzicky, tak psychicky. Co se fotografického hlediska týká, tak je to především o hledání vhodného místa. To mnohdy zabere i několik hodin a desítky najetých kilometrů. Přesto se ale může stát, především pak v dunách, že nakonec první závodníci profrčí pár set metrů od tebe a ty je ten den prostě nevyfotíš.

Jistě máš prostor pozorovat i dění v depu. Jaká je mezi jezdci atmosféra během závodů?

Toho prostoru na pozorování zase tolik není, neboť na procházení se v bivouacu a klábosení čas opravdu není. Co mám však zkušenosti s atmosférou v týmu mých klientů, tak ta je většinou pozitivní. Závodníci jsou už tak vystaveni velkému tlaku a není třeba jej ještě zvětšovat v místě, kde by si měli odpočinout.

Je vůbec nějaká sportovní událost, na níž by sis chtěl „zafotit“ a ještě ses k ní nedostal?

Pro mě je vrcholem motorsportu Dakar a tak to taky zůstane. Takže v tomto ohledu jsem plně uspokojen.

Existuje ve Tvé fotografické kariéře nějaký výjimečný moment, na nějž nikdy nezapomeneš?

Jestli myslíš nějakou určitou fotku nebo něco podobného, tak to nikoliv. Znovu bych se zde opakoval s Dakarem - ten je pro mě výjimečný sám o sobě. Pár let zpátky jsem se na něj jen díval v televizi a letos jsem stál na cílové rampě společně s Nanim Romou a oslavoval jeho vítězství. V ten moment jsem si pomyslel, že mi to focení asi i docela jde a že to dělám dobře, když stojím tam, kde stojím. Na to jsem při sledování televizních přenosů nepomyslel ani ve snu. Naplňují mě situace, kdy lidé, jako Stephane Peterhansel (jedenáctinásobný vítěz Dakaru), Nasser Al Attiyah nebo Nani Roma za tebou přijdou, pobaví se a pochválí tvoji práci. To samé se děje i u Monsteru, kde se na mě jejich atleti ptají, kdy přijedu na další akci. No, a když se na tebe ptá i samotný Ken Block, jestli bys mohl přijet na event, kde bude právě on, tak to vždycky potěší.

Za svojí prací se nacestuješ více než dost. Kolik toho průměrně za rok najezdíš, případně nalétáš? Nevadí Ti trávit tolik času na cestách?

Do této chvíle jsem letos absolvoval přesně 60 letů a těžko říct, kolik tisíc kilometrů jsem najezdil (a to nejen po zpevněných cestách). O tom ale moje práce je, já jsem si na to zvykl a vůbec mi to nevadí. Naopak si nedokážu představit, že bych měl každodenně docházet do práce na jedno a to samé místo. Z toho bych se za chvíli asi zbláznil.

Volného času Ti asi moc nezbývá, nicméně věnuješ se sám nějakému (motoristickému) sportu?

Motoristickému sportu se nevěnuji. Co se ostatních sportů týká, tak když mám čas, snažím se něco naběhat, docela často chodím na squash a dříve jsem hrál také fotbal, ale na něj již nějak nezbyl čas.

Tvoje fotografie je možné zhlédnout i na různých výstavách. Plánuješ v nejbližší době nějakou, kam bys mohl naše čtenáře pozvat?

V nejbližší době plánuji výstavu v Německu a Holandsku, ale upřímně řečeno ani nevím, kde to přesně bude a kdy. Zatím jsem jen předběžně domluven, že tam mám fotky dovézt. Ta v Německu bude někde v okolí Frankfurtu a v Holandsku v okolí Eindhovenu. To je tak vše, co o tom můžu nyní říct.

Jsi čerstvým absolventem brněnských práv. Proč ses rozhodl právě pro tento obor, když jsi ve sportovním světě uznávaným fotografem? Nelákalo by tě studovat nějakou školu více tvůrčího zaměření?

Ne tak úplně čerstvým, titul mám již více než rok. Pro studium práva jsem se rozhodl v době, kdy jsem ještě nikterak nefotil. Už jsem sice měl první foťák, jenž jsem dostal k Vánocům, ale v té době by mě nenapadlo, jaký to všechno nabere směr. Když se na to podívám zpětně, tak to byla skvělá volba i s ohledem na skutečnost, že v posledních ročnících jsem nemusel do školy chodit tak často a mohl hodně cestovat. To mi nesmírně pomohlo a vlastně i odstartovalo celou fotografickou kariéru. Kdybych musel sedět ve škole každý týden/každý den, tak bych tam, kde jsem teď, rozhodně nebyl.

Na poslední dvě otázky jsem se ptal i v minulém rozhovoru fotografa Davida Blažka. Co bys doporučil mladým fotografům se zájmem o motorsport, aby se jednou stali také tak úspěšnými, jako ty? A kdo je Tvým profesním vzorem?

Těžko říct. Nevím, zda existuje nějaký univerzální recept na to, jak se prosadit. Tak jednoduché to asi není. Upřímně řečeno je to v dnešní době stále těžší a těžší, aby se člověk přes nepřeberné množství dalších fotografů dostal na takovou úroveň, že by se živil jen focením. Na druhou stranu to však nikdy nebylo jednodušší – už jen kvůli sociálním médiím, na nichž se dá dostat do kontaktu s potenciálními klienty, týmy, jezdci. Ve finále to však není jen o fotce samotné, kterou schováváš někde v šuplíku, ale také o umění se prodat, s čímž souvisí také jazyková vybavenost, apod. Určitě je potřeba i hodně trpělivosti a neustálé sebezdokonalování se, což je dle mého to nejdůležitější. Nikdy se nespokojím s tím, kde jsem, a snažím se dostat zase o krok dál.
 

Profesní vzor asi nemám. Je pár fotografů, které sleduji, ale že by byli mým vzorem, to se říct nedá. Z ČR mě bezesporu nejvíc baví Dan Vojtěch.

Pokud se vám Marianova tvorba líbí, můžete si lajknout jeho FB stránku! www.facebook.com/mchphoto.cz

Autor: Václav Volf (vvf)
Foto: Marian Chytka 

20. 10. 2014