S motokrosem jsem ve svém životě zažil nekončící porci emocí. Ať už jako komentátor televize Nova, Galaxie Sport a několika dalších televizí nebo jako sportovní komisař, ředitel závodu, případně jako předseda jury.  Zažil jsem příhody úsměvné, méně úsměvné a někdy i takové, že jsem měl sto chutí s motokrosem okamžitě seknout a věnovat se čemukoli jinému, jenom ne motokrosu.

Po sedlčanském setkání legend mám myslím do smrti jasno. To, co se odehrálo v Sedlčanech, mě navždy utvrdilo v tom, že motokros je správná volba a stojí za to, abychom jeho tradici šířili mezi mladými jezdci i v dnešní době.

Setkání mistrů světa začalo už v sobotu přejímkami jezdců a příjezdem bývalých motokrosových hvězd. Do pozdních nočních hodin se povídalo, vzpomínalo a nebylo vyjímkou, když se na pokoje odcházelo v časných ranních hodinách.

V neděli ráno byla ve vzduchu zvláštní, slavnostní atmosféra a když se začali scházet jezdci sedmdesátých let, tak nikdo z nich samozřejmě neunikl hledáčkům fotografů. Vždyť kdy se podaří vidět pohromadě skoro kompletní špičku československého motokrosu, která patřila ve své době k nejlepším na celém světě. Trenéři Dukly Josef Hřebeček a Zdeněk Strnadl. Legendární mechanici Karel Rosa a Antonín Procházka. Jezdci František Höffer, Vladimír Dubšík, Pavel Tůma, Míra Lisý st., Karel Pilař, Míla Souček, Ervín Krajčovič st. Jan Němeček, Jarda Homola, Jarda Doležal, Radek Macourek, František Zelenka, František Soldát, Jiří Stodůlka, Jirka Kavan, Miroslav Halm, Jaroslav Falta, Miroslav Jirka, Pepa Festa, Vašek Mrkáček, Pavel Jiříček, Mirek Spívala a všem těmto borcům vévodila čtveřice hrdinů sedlčanského závodu Motokrosu národů z roku 1975 Antonín Baborovský, Jiří Churavý, Miroslav Nováček a Zdeněk Velký. Když začali nasedat do připravených historických vozidel, diváci utvořili špalír a stometrovou vzdálenost před hlavní tribunu absolvovali jezdci jako za dob své největší slávy. A pak se začalo dít něco, co už hodně dlouho nebylo k vidění. Kluci Zlaté generace československého motokrosu byli málem „ušlapáni“ davem svých věrných fanoušků a obdivovatelů, protože každý z nich toužil podívat se na své hrdiny, vzory a modly pěkně zblízka. Když byli před hlavní tribunou nastoupeni všichni, tak znovu ožila doba československé motokrosové slávy v plné síle. Vidět motokrosaře, kterých se bál v jejich době celý motokrosový svět takhle pohromadě, to je zážitek, který nemohl nechat lhostejným nikoho z přítomných na sedlčanském závodišti a nejen v jejich očích, ale i v očích motokrosařů, tvrdých chlapů, kteří při závodech přišly ke spoustě bolestivých zranění a ani nehnuli brvou, se zaleskly slzy. Slzy štěstí, slzy dojetí a v neposlední řadě slzy radosti a pýchy nad tím, co všechno právě oni dokázali. Kdyby nebylo blížícího se startu závodu, diváci by ještě dlouho své idoly jen tak odejít nenechali.

Ale dlouho netrvalo a byli zase všichni pohromadě, protože v Sedlčanech byla připravena autogramiáda a dlouhá, nekonečná fronta podpisů chtivých diváků nebrala konce. Jarda Homola to vtipně oglosoval větou, že při motokrosu ho ruce bolívaly míň, než při podepisování plakátů, triček a podpisových kartiček. Podpisová akce trvala asi dvě hodiny a mezitím diváky bavili svým uměním Petr Pilát, Martin Macík a Milan Engel. Velkou bouři potlesku sklidil hlavně Petr Pilát, který diváky přiváděl svými kousky do varu a ti Petra pobízeli stále k dalším trikům.

Po vystoupení Petra Piláta se diváci mohli pokochat pohledem na nejlepšího motokrosaře světa v roce 1974 Jaroslava Faltu, který na motocyklu ČZ a za doprovodu Radka Macourka slavnostně otevřel trať pro sedlčanské Setkání mistrů světa. Na samotný závod se pak spustil déšť a i přes to, že byl hodně nepříjemný, nevzal nikomu chuť závodit. Druhé jízdy se už odjely za nádherného počasí a po slavnostním vyhlášení vítězů se nikomu ani nechtělo z Kotliny odjíždět. Atmosféru Setkání mistrů světa a závodu na uctění památky významného výročí vítězství československého motokrosu nejlépe vystihl vítěz své třídy, syn Antonína Baborovského Michal, když prohlásil „ Byli jsme svědky překrásné oslavy motokrosu“.

A s tímto Michalovým výrokem se plně ztotožňuji.

Autor: Jiří Hejtík
24. 9. 2015