Motorkářství je pro vás životní styl, koníček nebo byznys?
Je to pro mě všechno. Sice se o mně říká, že jsem motorkář, ale na silnici najedu jenom pět set až tisíc kilometrů za rok. Do terénu na motokrosovou trať však jezdím s motorkou i třikrát týdně. Tam se vyřádím a pořádně si to užiju. Takže asi motorkář jsem, motorky mě fakt baví.
Na svém kontě máte dvě krajská místa v motokrosu, účastnil jste se mistrovství republiky, teď se chystáte na mistrovství Slovenska. Kde to vlastně začalo?
Moje máma byla kuchařka, táta zámečník. Ani jeden z nich mě k motorismu nevedl. Vlastně nevím, kde ta moje vášeň pro motorky a auta začala. Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct, brácha dostal pionýra. Šel jsem ho tajně vyzkoušet. Vůbec jsem nevěděl, co je spojka, jak se používá plyn. První roztlačení bylo proti vratům. Skončil jsem samozřejmě v nich. Tohle „zaškobrtnutí" mě neodradilo, vášeň k motorkám ze sebe nemůžu dostat. S motokrosem jsem začal v pětadvaceti. Je to hodně pozdě, protože v tomto věku většina top motokrosařů končí. A já začínal.
Zajel jste si mistrovství republiky. Bylo hodně těžké se tam dostat? Když se na vás dívám, vaše postava mi připomíná žokeje. Dá se motokros přirovnat k jezdeckým závodům?
Když jsem se šel přihlásit na mistrovství republiky, tak jsem měl na bradě prošedivělé vousky. Vedle mě stáli patnáctiletí až osmnáctiletí kluci a koukali se na mě, co tam dělám. Odhadovali, že tam jdu přihlásit syna. Bylo mi tehdy třicet pět. Podařilo se mi jako starému chlapovi, ve srovnání s ostatními, na mistrovství republiky dostat. Pro mě to bylo obrovské zadostiučinění. Dva roky před tímto závodem jsem si držel kondici, hlídal jídlo, dvakrát denně sportoval a pár věcí obětoval jen proto, abych si mohl stoupnout na start s těmi nejlepšími.
Rozhovor si dočtěte ZDE.
Autorka: Eva Fruhwirtová
Foto: archiv Martin Rigó
24. 4. 2016