Začněme tak trochu od konce, abychom se posléze vrátili na začátek Martinovy cesty z viničních tratí na ty motokrosové...

Čím je pro Tebe motokros, co Ti bere a co dává?
Motokros je pro mě především relax, odpočinek od práce, zdroj nové energie... načerpání nové energie... Bere mi především čas a peníze. A co mi dává? Radost :).
 

Kam chceš nadále směrovat s fúzovaným týmem, který se loni zcela spojil s Kawasaki Elf Pfeil Teamem Haralda Pfeila a v nadcházející sezóně bude spolupráce pokračovat?
Chci být především nadále korektní. Tím, že dodržím to, co slíbím, si udržuji určitou úroveň, která v České republice není vysoká a chci se svým teamem působit v Evropě. Mým přáním je, aby byli jezdci v našem týmu spokojení, zdraví, úspěšní a hlavně abychom tvořili i nadále team v pravém slova smyslu, tedy motokrosovou rodinu, ve které se budeme cítit dobře.
 

Od sportovní kolébky k cyklistice

Vezměme to hezky popořádku, jaký byl odmalička Tvůj vztah ke sportu a čemu ses věnoval ve volném čase?
Když to zkrátím, nikdo mě ke sportu nikdy nevedl. Od dětství jsem znal nejvíce důvěrně motyku ve vinohradě. Pocházím z vinařské rodiny, takže tatínek mě směřoval spíše k tomu, abych se věnoval zemědělství třeba se zaměřením na vinařství a neviděl rád, když jsem měl ambice někde běhat nebo později jezdit na kole. Ve sportu mě naši opravdu nepodporovali a byl jsem díky tomu absolutní antitalent. Když jsem chtěl jet třeba někam na hory, musel jsem si veškeré finance vydělat na brigádě. Byl jsem od narození velmi živé, až by se skoro dalo říct divoké dítě, které se vrhalo do všeho po hlavě. A i tohle byl v podstatě asi důvod, proč jsem ke sportu nebyl vedený.
 

Přesto Tě sport lákal a nedá se říct, že bys pokračoval ve své "antitalentové" kariéře...
To je pravda. Na základní škole si mě vyhlédl trenér atletiky, a tak jsem v rámci okresních přeborů zkoušel všemožné disciplíny. Odmalička jsem měl celkově dobrou výdrž, a to i co se týče dýchání. Dost často jsem byl žádaným hráčem v rámci kolektivních sportů, protože jsem byl schopný právě leccos udýchat. Postupně jsem se seznamoval s hokejem, fotbalem... Ale nakonec jsem skončil u běhu, který mě naplňoval, jelikož jsem mohl trénovat po večerech a nebyl jsem vázaný kolektivními tréninkovými časy. Souviselo to s celkovou organizací mého času, protože jsem po příchodu ze školy zpravidla dřel na poli a naši absolutně nechtěli slyšet o tom, že by mi měli koupit tretry nebo nějaké další vybavení.
 

Jakým dalším sportům jsi kromě běhání věnoval svůj čas?
Ve čtvrté třídě základní školy jsem si začal uvědomovat svůj kladný vztah ke koním. Hned vedle domu jsme měli jízdárnu, a tak jsem k nim pravidelně docházel. Kariéra "koňáka" je však poměrně náročná, protože je potřeba zpravidla minimálně dva roky ke koním jen docházet, než se dostane člověk na pozici, kdy se může poprvé povozit. Takže jsem se o koně staral, vodil je a bavilo mě to. Moje láska ke koním mě přivedla dokonce na dostihovou dráhu. Tato moje záliba byla ze strany rodičů podporovaná, jelikož můj táta jezdil republikové maratonské závody dvojspřeží s kočárem. No a já jsem díky koním procestoval Českou i Slovenskou republiku.

Do toho jsem se dál věnoval atletice, ve které jsem se zaměřil na tratě 800 a 1 500 metrů. Z okresních závodů jsem se pozvolna přesunul na krajské a posléze jsem se dostal až k reprezentaci, v níž jsem byl nominovaný mezi čtrnáctkou kluků, kteří se měli zúčastnit mistrovství Evropy. K tomu ale bohužel nedošlo...

Při dostizích v Pardubicích jsem šel k zemi po jednom ze skoků, přivodil jsem si velký otřes mozku a po dopadu mě bohužel kůň tak nešťastně nakopl, až mi rozrazil oční oblouk. Zpočátku jsem si myslel, že jsem bez oka, protože mi zranění neskutečně krvácelo, ale nakonec nemám vyjma jizvy žádné další potíže. Po této události jsem si udržoval od koní odstup, protože ve mně budili respekt. Ono, když se stane něco takového a nevíš, jestli nepřijdeš o zrak, začneš se na věci dívat jiným úhlem pohledu.
 

Zanevřel jsi jen na koně nebo i na sportování celkově?
Běhat jsem v podstatě nikdy nepřestal, ale později jsem se seznámil s člověkem, který se věnoval triatlonu. A tak jsem přirozeně k běhání přidal ještě plavání a také cyklistiku. Kolo mě hodně chytilo, takže jsem si za finance z brigád pořídil svého prvního Favorita. Jak jsem si tak jezdil, zjistil jsem, že mě to naplňuje. Jen mi jednoho krásného dne "klekli trenéři za krk" a řekli, že si mám vybrat pouze jeden sport, kterému se budu naplno věnovat. Začal jsem tedy závodit za Favorit Brno a líbilo se mi, že jsem mohl trénovat jak sám, tak i s bandou dalších nadšenců. Po třičtvrtě roce trénování jsem si nevedl v závodech špatně a měl jsem chuť se pořád zlepšovat, jenže přišel velký zlom.
 

Jaký? Co se přihodilo?
Často jsme v rámci tréninků jezdili po silnicích na Břeclav nebo na Svitavy. A jednou, když jsme se vraceli ve skupině, čítající zhruba pětadvacet lidí, domů, přehlédl nás na křižovatce řidič auta, který mě z kola prostě sundal. Nabral mě předkem auta a aniž by zastavil, prostě ujel... Zůstal jsem ležet v betonovém příkopě, kam jsem po šestimetrovém poletu dopadl naštěstí tak, že jsem si dal ruku před hlavu, což mi zachránilo život. Helmy v té době nebyly nic moc. Přerazil jsem si ruku, která mi doslova visela na kůži (přetržené šlachy, narušené nervy) a nikdo nevěděl, jak mi sroste. Měl jsem zlomená žebra, otřes mozku a dával jsem se skoro třičtvrtě roku dohromady. Takže není divu, že mi tak trošku "ujel vlak".

Všechno zlé bývá k něčemu dobré. Aspoň jsem se mohl začít věnovat více škole, celkově jsem zvolnil.  Opatrně cvičit mi dovolili až po půl roce. Se sportem jsem měl tedy útrum a nastoupil jsem na vojnu. A po návratu z ní jsem se rozhodl, že začnu podnikat.

Podnikání byl v té době dost velký krok do neznáma. Co Tě k této myšlence přimělo? Zanevřel jsi už na sport úplně nebo jsi měl pořád nutkání a zbylo v Tobě ještě něco z toho "divokého dítěte" i v dospělosti?
Po vojně jsem se snažil najít práci, ale měl jsem nulovou praxi a všichni vyjma jí vyžadovali i maximální zodpovědnost za zakázky. Protože jsem neměl ani potřebné známosti, obcházel jsem prostě stavby a zkoušel štěstí. Mezitím jsem si vyzkoušel veškerou manuální zednickou práci (omítání, obkládání apod.). A když mi docvaklo, že se mi asi nikde nepodaří, abych dostal kromě počítače i auto a další bonusy, které jsem požadoval, přidal jsem se na začátku listopadu 1998 nakonec brigádně k partě zedníků, kteří spolupracovali s mým tátou. V roce 1999 jsem si udělal první živnostenský list a najednou se mé příjmy radikálně zvedly. Využil jsem tedy dobu tzv. "stavebního boomu", z našetřených peněz jsem koupil první vlastní stroj a zaměstnal další lidi. Můj otec s těmito kroky samozřejmě zpočátku nesouhlasil, protože se mu nelíbilo, že žiju "na dluh". Ale to se dalo přičítat myšlení starší generace. S novým strojem jsme si dokázali ulehčit práci a byli jsme schopni vrhnout se i na další rozšiřující práce. V roce 2002 jsem si koupil prvního nakladače "Bob Cata" a vzal jsem si úvěr. Mojí první zakázkou byly práce na Vinařství Mádl. Poprvé v životě jsem dostal půlmilionovou zálohu a pracoval jsem sám na sebe. Bydlel jsem pořád ještě u rodičů a atmosféra doma houstla, protože naši zrovna neschvalovali, že si "mladý blbec" vzal úvěr. Já jsem se však nevzdával a do páté odpolední jsem dělal na stavbách a další odpolední čas jsem využíval k tomu, abych mohl rychleji splácet dluhy. Měl jsem v této době už 15 zaměstnanců. 
 

V téhle době šel veškerý sport logicky zcela stranou. Veškerý čas jsem věnoval stavebnictví. I když jsem tedy nadále aspoň prostřednictvím kamarádů sledoval dění v různých sportovních odvětvích.
 

Budování firmy, zdolávání hor a první seznamka s motokrosem...

Jak se Tvoje podnikatelská kariéra vyvíjela?
V roce 2006 jsem stávající počet třech lidí ve firmě rozšířil na dvacet. V té době mi docvaklo, že už se prostě manuální práci nemůžu dál věnovat, hodně jsem cestoval, protože jsem objížděl stavby a musel jsem si najít asistentku. Auto a práce celkově se staly mým druhým domovem. Díky tomu, že jsem postupně omezil veškeré pohybové aktivity, začal jsem přibírat na váze a najednou jsem byl pořád nemocný.
 

A právě to byl spouštěč, abych si uvědomil, že vydělávám slušné peníze a měl bych se věnovat také nějakým aktivitám, při nichž si odpočinu. Rozhodl jsem se vrátit k cyklistice. Ale realita mi nakonec nedovolila, abych u ní zůstal. Potkal jsem zajímavou partu lidí, díky kterým jsem procestoval Evropu, vystoupal jsem na Mt. Blanc, věnoval jsem se horolezectví na umělých i venkovních stěnách, ale ani u tohoto sportu jsem nevydržel.
 

V roce 2006 jsem přicházel více do kontaktu s lidmi, kteří měli ve Velkých Bílovicích vybudovanou jakousi dráhu s nějakými "kopečky". A protože mě motorky odmalička přitahovaly, jel jsem se za nimi jednoho dne podívat. Samozřejmě, že mě chlapi zvali na trénink i kvůli tomu, že věděli, že mám bagry a mohl bych jim s lecčíms pomoct. Přestože jsem nikdy předtím na motorce neseděl, na první pohled se mi motokros zalíbil. Do té doby jsem si zkusil rally, autokrosové závody, svezl jsem se na spoustě evropských okruhů, ale nic z toho nebylo možné lehce kloubit zejména z časových důvodů s prací. Ale automobilové závody mi daly spoustu zkušeností a troufám si tvrdit, že díky všemožným testům, kdy se jezdilo třeba i na ledovci, jsem se stal v podstatě řidičem profesionálem.
 

Vraťme se zpět na motokrosovou trať v Bílovicích, prosím :-)
Zkrátka a dobře, když jsem viděl ty kluky na motokrosové trati, jak skáčou a jezdí, tak mi hlavou problesklo, že si to musím prostě taky vyzkoušet. A protože je o mně známo, že když mě něco zaujme, nic mě většinou nezastaví, vydal jsem se hned druhý den po hledání na internetu do Brna do prodejny Asko pro motorku. Byl jsem totiž od začátku přesvědčený o tom, že chci Kawasaki, protože se mi zelená barva vždycky líbila :-).
 

Když jsem do prodejny svým pick up Nissanem vyrážel, měl jsem jasnou představu, že si rovnou odvezu motorku a začnu jezdit. Po příjezdu započala taková ta klasická konverzace, kdy se mě prodejci ptali, s jakými motorkami mám zkušenosti. Narovinu jsem na ně vybalil, že jsem na motorce nikdy neseděl a že si jedu pro čtyřistapadesátku. Doporučovali mi sice dvěstěpadesátku, ale ta nebyla skladem, a tak byla "čtyřipade" jasnou volbou. No a právě v tu chvíli jsem se od nich dozvěděl, že bych si měl pořídit taky další výbavu - helmu, chrániče, boty atd. a nastal problém. Spoustu těch věcí totiž neměli skladem. Nakonec mi poradili, abych vyrazil do Motoshopu Trnkal do Přerova. Po hodině jsem si tedy odvážel svoji Kawasaki 450 ccm a řítil se směr Přerov pro zbytek výbavy. Tam už o mně samozřejmě věděli :-). Protože jsem byl odhodlaný, že prostě bez výbavy neodjedu, koupil jsem si dokonce některé kousky výbavy o pár čísel větší. Zatímco jsem si vše zkoušel, podrobovali mě výslechu, proč jsem si vlastně koupil čtyřistapadesátku. No a na to jsem jim pravdivě odpovídal, že by mě štvalo, kdybych zjistil, že jezdím dobře, že jsem si pořídil slabou dvěstěpadesátku. Bál jsem se zkrátka toho, že mým největším handicapem bude na trati výkon motorky.
 

Tak v tuto chvíli asi nejen mě zajímá, jak dopadlo Tvoje první ježdění?
No, když jsem další den přijel na trať, tak asi většina lidí nechápala, co jsem zač. Měl jsem naleštěné auto, fungl novou motorku a zbrusu novou výbavu a přitom jsem na mašině prostě v životě neseděl. Nevěděl jsem ani to, jak se motorka startuje, takže mi přítomní kluci museli se vším poradit. Na trati bylo pár skoků, víceméně takové tři odskočky, a tak jsem si říkal, že vyjedu na dráhu, objedu kolečko a pak uvidíme, co dál... No a to kolečko jsem jel ve finále asi hodinu a půl, protože jsem byl více na zemi než na motorce. Buď se mi motorka stavěla na zadek nebo jsem dojel do zatáčky a prostě jsem spadl, protože jsem si neuměl podřadit, jelikož používání spojky pro mě taky neexistovalo. Takže motorka byla po jednom kole "na kaši". Měla rozbité plasty, ulomené páčky. Hodně lidí se mě přišlo zeptat, jestli se na to nechci rovnou vykašlat, když jsem byl víc než třicetkrát na držce. Ale něčím se mi to zalíbilo a dostalo pod kůži.
 

A jak ses tedy dostal k Filipu Neugebauerovi a co Tě nakonec spojilo s vrcholným motokrosem?
No, to je trošku na delší povídání, ale zkrátím to. Nejdříve jsem na motorce jezdil jen v Bílovicích a postupně jsem prostě putoval dál do Břeclavi, do Karlína, do Dubňan a poznával jsem další tratě. Už jsem byl konečně schopný udržet se na motorce, začal jsem ji trošku ovládat a nepřeklápěl jsem se. No a jak jsem si tak jezdil, začalo mi docházet, že budu potřebovat servis.
 

V té době jsem se v Karlíně potkával s Neugecem (pozn. redakce - Filip Neugebauer) a s jeho tatíkem. Filip byl v té době po vážném úraze, který si přivodil ve Vážanech, a dával se dohromady. Původně jsem si nechával servisovat motorku v Břeclavi, ale tam vždycky vše opravili podle manuálu a několikrát se mi stalo, že jsem přijel na trať a motorka nešla nastartovat. Když se mi to stalo třikrát za sebou, měl jsem toho dost. A v tu dobu se ke mně "přimotal" Filipův táta Libor a když viděl, že už bych pomalu s motokrosem sekl právě kvůli tomu, že mi motorka chcípla v průběhu jízdy, díky čemuž jsem si přivodil lehčí úraz, nabídl mi pomoc. Liborovi jsem si na místě "vylil srdce", že už jsem si potřetí za sebou nezatrénoval, byť kvůli ježdění doslova utíkám z práce. A když na mně viděl, jak jsem vytočený do bezvědomí a jsem zároveň "zlomený", tak si motorku naložil, odvezl a cca za hodinu mi volal, že tam bylo něco jen špatně seřízené a oprava vyjde na tisícovku. Osud prostě zaúřadoval a dal nás dohromady :-).
 

Druhý den mi Libor dovezl motorku na trénink, kde jsme se domluvili, že mi ji bude servisovat pravidelně. Postupně to došlo tak daleko, že na ty tréninky jezdil se mnou a jak to tak bývá, začal jsem zrychlovat, i když jsem motorku ještě pořádně neovládal.
 

A pak tuším, že přišla nějaká další nemilá rána...
V roce 2007, kdy jsem oslavil třicítku, jsem byl trénovat v Karlíně u Čejče a před jednou velkou a delší lavicí byl rozbitý nájezd. No a já jsem si po najetí do tohoto úseku přeřadil tak nešťastně, že jsem si tam kopl o kvalt víc přímo před odrazem, takže mi šla motorka do svíce a doletěl jsem úplně na rovinu až do druhého odskoku. To vše sledovali Honza Tománek, David Kučeřík a další. A ono by se asi ani tolik nestalo, kdyby se mi nesvezla noha ze stupačky. Protože jsem dopadl z pořádné výšky, zlomila se podsedlová část, motorka se zastavila motorem o zem a já jsem z ní tedy nehorázně vystoupil.
 

Následky pádu byly bohužel dost fatální. Rozdrtil jsem si jedenáctý obratel a dvanáctý mi křupl. Když jsem dopadl, tak jsem ani netušil, že mám něco s páteří. Měl jsem nehorázné bolesti, ale tak nějak po celém těle. Štěstí v neštěstí bylo to, že přijeli zkušení záchranáři z RZS, kteří hned přivolali vrtulník a transportovali mě do Úrazové nemocnice v Brně. Doktoři mi později řekli, že jsem měl veliké štěstí, že jsem si díky sportu vytvořil dobrý svalový základ -  tzv. "svalovou paměť", která napomohla tomu, že nedošlo ke zpřetrhání vlásečnic, které vedou z míchy a nervová soustava tak zůstala neporušená.
 

Tohle rozhodně nevypadá, že byla záležitost pár týdnů rekonvalescence po níž jsi znovu začal řádit na motorce...
Když jsem se vzbudil po operaci, nejdříve jsem necítil nohy. Doktoři mé rodině řekli, že je dost pravděpodobné, že nebudu chodit. Mezi třemi obratli jsem měl implantované jakési železo, jeden celý obratel mi nahradili umělým, a to železo bylo právě něco jako fixace, která měla napomoct hojení. Měl jsem zlomená žebra, problém s ramenem, otřes mozku, ale primárně bylo důležité řešit páteř. Podstoupil jsem další dvě operace a byl jsem rozřezaný ze všech stran.

Nejhorší pro mě bylo, když jsem se vzbudil, že mi začalo docházet, že možná nebudu nikdy chodit. Dával jsem se dohromady více než půl roku. Přestože mě lékaři nabádali, abych odjel do lázní, nemohl jsem si to kvůli firmě (v té době s padesáti zaměstnanci) dovolit. Závazky jsem prostě musel plnit, a tak jsem řídil firmu s pomocí notebooku z úrazovky a pak doma z postele. Po všemožných vyšetřeních pořád nebylo jasné, jestli začnu znovu zcela normálně chodit. Učil jsem se tak první krůčky od začátku. A nezapomenu, když mě poprvé postavily na nohy, jak se mi podlomily, zlomil jsem se doslova v pase a nebyl jsem schopný udělat ani mini krůček. A aby toho nebylo málo, doma jsem měl navíc ročního syna Šimonka, o kterého se tak musela zcela postarat moje manželka...
 

Ve finále to dopadlo tak, když už jsem do lázní neodcestoval, že jsem si platil dvakrát týdně rehabilitační specialisty, kteří se mnou cvičili doma. Domácí prostředí mi výrazně pomohlo a začal jsem se pomalu dávat dohromady. Jenže když už jsem se pohyboval aspoň na vozíku, začal jsem mít nějaké další problémy s vnitřními orgány, velké bolesti a prošel jsem si všemožnými nepříjemnými fázemi rekonvalescence. Trvalo velmi dlouhou dobu, než jsem byl schopný stát na svých nohách. Ale mám pevnou vůli a díky spolupráci se skutečnými odborníky jsem se dal dohromady.
 

MMČR Dlouhá Loučka 2013 [Osička MX Team]

Mají Tvoje zranění nějaké trvalé následky?
Naneštěstí jsem zůstal částečně ochrnutý. Pravou nohu mám funkční asi na 25 % a s levou je to ještě horší - cca 18 %. Dodnes se nejsem schopný postavit na špičky, moje motorika není dokonalá, špatně chodím a i když už to možná dnes málokdo pozná, není to žádná legrace.
 

Mám samozřejmě problém i na motorce, zejména s bržděním a řazením, protože v noze nemÁm takový cit, jaký je potřeba. Takže prostě všechno tahám přes patu, kolikrát si motorku zašlápnu a mám problém i ve skocích. Největší vrásky mi přidělávají tvrdé tratě s velkými lavicemi a skoky. Ale protože jsem ve fázi, kdy si nepotřebuji nic dokazovat, jezdím opravdu jen pro radost.
 

Pojďme od zranění raději pryč... Kdy přišel zlomový moment, který Tě přiměl vybudovat vlastní tým?
Když jsem se dal koncem roku 2007 tak nějak dohromady, začal jsem přemýšlet nad tím, že pro superkros v Rondu postavím tým. Poskládal jsem ho z Filipa Neugebauera a mé pozvání přijal i Ital Davide Degli Esposti. A právě tento moment byl pro mě jakýmsi motokrosovým restartem.
 

Místo toho, abych se na motokros vykašlaL, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit pomoct pár juniorským jezdcům. Nechtěl jsem v té době dospělé závodníky, protože jsem si uvědomoval, že to bude představovat větší výdaje a také časovou náročnost. A mým cílem bylo především se bavit. V Bílovicích jsem si vzal pod křídla tři malé kluky - Tomáše Osičku z Velkých Bílovic (opravdu se jedná jen o shodu příjmení a nejsme příbuzní :-)), dále Šimona Jošta a Jaroslava Antaliče. A tím vlastně začala moje podpora motokrosové mládeže. Hlavním závodníkem byl Filip Neugebauer, který se kromě motokrosů věnoval také superkrosům, jež se mi velmi zalíbily.
 

V roce 2008 jsem si plácl s německým majitelem týmu Haraldem Pfeilem, za kterého Filip závodil. A tak to vlastně všechno začalo. Od podpory dětí jsem přešel ke starším závodníkům a postupně jsem do České republiky začal vozit cizince - Florent Richier, Sulivan Jaulin a další. A jak se to tak postupně všechno rozšiřovalo, najednou z nás byl profesionální tým.
 

Na motorku jsi po dlouhé poúrazové rekonvalescenci zcela zanevřel?

Ne tak docela. V zimě 2008 jsem odjel s Filipem do Itálie. Přestože jsem ještě pořádně nechodil, nakonec jsem to nevydržel a motorku si od něj půjčil s tím, že si objedu aspoň jedno kolo. Seděl jsem na krosce zhruba po třičtvrtě roce a musím se přiznat, že díky tomu, že mi jezdci dělali radost, firma šlapala a všechny průšvihy byly tak nějak zažehnané, byl jsem v psychické pohodě. A tak není divu, že jsem po dvou měsících začal zase "na tajňačku" jezdit.
 

Osička - Pfeil MX Team Velké Bílovice 2013

Jakým vývojem prošel tým lidí, který se pohybuje kolem Osička - Pfeil MX Teamu?

Od začátku byl můj motokros spjatý s Liborem a Filipem Neugebauerovými. Vždycky nám pomáhali i tatínci jezdců, které jsem podporoval. V roce 2009 ale nastal zlom, kdy jsem se v polovině sezóny rozhodl, že do všeho kolem týmu šlápnu trošku více a začal jsem se svým zaměstnancem Oldou opravdu budovat zázemí a vše kolem. V té době jsem přizval ke spolupráci mechanika Ondru Dohnálka, protože mi docvaklo že bez lidí jako je on tým nikdy nebude fungovat. Postupně přibývali závodníci, střídaly se manažerky a vše se rozjelo na plné obrátky.
 

Proč ses nakonec rozhodl, že přece jen tak trošku "zběhneš" od českého motokrosu a budeš podporovat závodníky v zahraničních účastech v různých seriálech?
Vedlo mě k tomu několik podstatných mezníků. Především jsem ze sebe už nebyl ochotný dělat pořád dokola šaška a nechtěl jsem spoléhat pouze na domácí mistráky, které se v loňské sezóně jely pod hlavičkou AČR a Moto CAMS. Je sice super, že se pan Abraham rozhodl vložit i do jiného, než jen silničního dění, hodně věcí se určitě změnilo, ale pro nás - pro týmy, to v podstatě mnohé neměnilo a neznamenalo. Náklady na provoz se nám neustále zvyšují, sponzoři ubývají, a to i přes dobrou mediální publicitu...

MX Trip France 2013 GoPro Edit [Osička MX Team]

V čem se liší Tvůj přístup k vlastním týmovým jezdcům od jiných týmů?

Každý závodník, který za nás jezdil, měl dopředu jasno o tom, že dostane zaplacené pouze v případě, že se umístí na bedně. Neuznávám pravidelné výplaty a ani žádné paušály. Rozhodující je pro mě od začátku jen "bedna", což považuji za nejlepší motivační nástroj. Razím prostě trošku jiný model, než někteří jiní manažeři v České republice. A přestože to byly pro někoho naoko možná tvrdé podmínky, nikdy jsem neměl nouzi o jezdce, kteří za nás chtěli závodit. Náš tým funguje jako rodina a protože jsem perfekcionista, snažím se mít naprosto všechno na vysoké úrovni. A očekávám, že co do týmu investuji (nejen materiálně a finančně), to se mi také vrátí.
 

Je pravda, že týmem prošla i celá řada jezdců, kteří si našeho přístupu nevážili. A to mě postupně nutilo udělat zásadní kroky, z nichž jedním byla dohoda na rozšířené spolupráci s Haraldem Pfeilem. Prioritou se tak pro naše závodníky nestaly závody v České republice, ale především ADAC MX Masters a další zahraniční podniky.
 

Nic se však nemění na tom, že klukům, kteří třeba týmem prošli a aktuálně jezdí za někoho dalšího, jsem pomáhal a chci pomáhat částečně i nadále. Spolupracuji s juniorským týmem Jirky Jankovského a dlouhodobě podporuji také naději Šimona Jošta a zkušeného závodníka Petra Smítku, který jezdil loni v dresu Hulho Teamu. Petr se svým tátou jsou neskutečně hodní a svědomití lidé a věřím, že pokud bude Petr především zdravotně v pořádku, má šance získávat pódiová umístění nejen při republikových závodech, ale bude bodovat i ve světě.
 

A přestože došlo postupem času v týmu i k nějakým personálním změnám, tak třeba s Liborem Neugebauerem jsme se rozešli naštěstí v dobrém, vše se ustálilo a dokážeme nadále fungovat jako tým, byť v aktualizované podobě.
 

Rád bych touto cestou poděkoval všem jezdcům, kteří za mě kdy závodili a dávali do toho maximum, dále mechanikům a všem dalším členům týmu. Velké poděkování patří také všem našim sponzorům a fanouškům, kteří nám vracejí alespoň část vynaloženého úsilí a energie tím, že nás podporují! A v neposlední řadě patří poděkování také mojí tolerantní rodině.

Osička MX Team - MMČR MX družstev 2013

Pár redakčních slov závěrem...

Měla jsem to štěstí, že jsem s Martinem strávila už poměrně dost času v průběhu různých závodů. A doslova jsem měla možnost užívat si jeho štědrosti. Viděla jsem několikrát Martinovy slzy štěstí, ale také smutku. Kolikrát jsem odjížděla domů s rozporuplnými pocity, protože Martin prostě není zrovna jednoduchá osobnost! Ostatně to je právě i to, co mě na něm baví a možná i zlomek toho, z čeho pramení spousta keců ostatních. Nejlepší na tom všem však je, že přestože i Martina některé řeči možná zabolí a zasáhnou, ve finále jde dál svojí vlastní cestou a kdyby chtěl, nemusí se ohlížet napravo ani nalevo. Jenže takový není...

Je to člověk, který umí být kritický, ovšem nejen k ostatním, nýbrž také k sobě. Umí motivovat, dodává odvahu, neodvrací se, když je kdokoli v nesnázích. Nepříčí se mu ani chválit, což je v dnešní době konkurenčního "boje" i na polích, kde by měla panovat spolupráce a klid, až mnohdy v pozitivním slova smyslu zarážející. Jestli si v českém motokrosu vážím pár lidí, kteří skutečně drží slovo a splní vždy vše, na čem se domluvíme, Martin patří jednoznačně mezi ně!
 

Ráda bych Ti touto cestou poděkovala za všechny šance, které jsi mi od doby, kdy jsme se v motokrosovém světě střetli, dal. Pevně věřím, že spolu zažijeme ještě spoustu rozmanitých chvil, z nichž si odneseme jen to nejlepší. Máme totiž minimálně jedno společné - pro nás oba je motokros srdcovou záležitostí, vryl se nám pod kůži a stal se naprosto přirozenou součástí našich životů, leč pro každého trochu jinak.
 

Děkuji, Martine!

Určitě neváhejte důkladně prostudovat galerii pod článkem, která vám na Martina práskne, čemu všemu se kromě motokrosu zvládá věnovat ve volném čase. Možná budete překvapení :-).

VIDEA Osička MX Teamu - MX + SX z dílny Studia 511 a jedno od Sule DSGN:

Martin Osička tréning Břeclav - Hrušky

Oficiální český web Monster Energy Osička Elf Pfeil Teamu:
www.osickamxteam.com

Facebook Osička MX Teamu, kde se pravidelně dozvíte o tom, co se kde v týmu nebo i mimo něj šustne:

Autor: Lucie Havlíčková
Foto: archiv Osička MX Teamu (Radek Lavička, Radim Kubala, David Blažek...) a osobní archiv Martina Osičky
Video: Studio511 a Sule DSGN

10. 2. 2014