A právě otec Michaela, pan Stanislav Špaček, motokrosový trenér Jarmil Zelenda (ZEJAX) a Miroslav Brendl pomáhají v současné době Kamilovi s přípravou k návratu na závodní dráhu. Jak sám Kamil během našich komunikací neustále potvrzuje, na motokrosu je závislý a jen těžko nachází slova, když popisuje svoji největší vášeň a "to", co ho k ní táhne neustále zpět. Ovšem jedním dechem dodává: "Motokros už pro mě není vším..."
 

Základní údaje o Kamilovi:
Jméno a příjmení: Kamil Dostál
Datum narození: 9. 6.1994
Místo: Rychnov nad Kněžnou
Sourozenci: starší bratr a starší sestra
Bydliště: Albrechtice nad Orlicí

Zkus se nám ve stručnosti představit tak, aby o Tobě lidé, kteří Tě neznají, získali co nejvíce informací.
Ahoj, jmenuji se Kamil Dostál, je mi 20 let a jsem takový neutrální člověk. Tím myslím, že mám rád spoustu věcí a nejsem ničím extra výjimečný. Chodím na střední školu Trivis v Třebechovicích pod Orebem, kde máme velice zajímavé předměty, z nichž mě nejvíc baví právo. Jsem si jistý, že školu využiju při své budoucí volbě povolání. Nestanovil jsem si snadný cíl, protože bych rád byl záchranářem. Už odmalička pomáhám lidem a když jsem byl třeba v lázních, rád jsem se staral o děti na vozíčku. Ale abych nebyl za úplného "klaďase", musím se přiznat, že jsem výbušný a poslední dobou mě naštve i naprostá maličkost. O kolik víc nerad se učím, o to víc rád se věnuji sportu. Máme doma tři psy, takže je o zábavu postaráno, i když jsou hodní. Největší zlobidla jsou ale v naší rodině moje malé neteře, o které se sice taky rád starám, ale čeho je moc, toho je příliš :-).

Čemu ses odmalička věnoval a co Tě nejvíc bavilo?
Odmalička jsem se věnoval motorkám a aktivitám spojeným s hasiči. Mám rád pohyb a k životu potřebuji adrenalin.

Kdo Tě přivedl k motokrosu a jak vzpomínáš na svoje začátky?
K motokrosu mě přivedl bratr. Začínal jsem na upraveném pionýrovi, který mi právě bratr upravil, když mi bylo zhruba sedm. Od té doby jezdím. 

Moc jsem o Tobě dříve neslyšela, a tak mě zajímá, jestli jsi dosáhl nějakých zajímavých sportovních výsledků?
Za největší úspěch považuji jednoznačně vítězství v boji s leukémií! Vyhrál jsem svou největší bitvu a vrátil se do normálního života.
 

A co jiné koníčky?
Dříve jsem hrál hokej, na který teď bohužel nemám čas, a tak si ho dopřeji jen vyloženě rekreačně. Baví mě jízda na horském kole, která je dobrým doplňkem k motorce.

Jakou posloucháš hudbu a čím ses bavil při dlouhých pobytech v nemocnici a doma?
Hudba. No, to je celkem složité. Jednou se mi líbí to a jednou to, ale spíše upřednostňuji rock. V nemocnici i doma jsem hrál na Playstation 3 motokros nebo jsem sledoval AMA SX i AMA MX videa a záznamy. Všechno se stále točilo kolem motokrosu a když mi bylo lépe, projel jsem se na rotopedu. To šlo ovšem jen v průběhu prvních dvou měsíců.
 

Pojďme se vrátit k tomu, co Tvůj život výrazně poznamenalo a obrátilo o třistašedesát stupňů i celé Tvojí rodině... Kdo a jak přišel na to, že jsi vážně nemocný? Jakou nemoc vyšetření potvrdila?
Přišla na to moje dětská doktorka po odběru krve, který poslala na rozbor do Hradce Králové. Šel jsem k ní hlavně kvůli bolestem hlavy a břicha. Diagnóza zněla akutní lymphoblastická leukémie typu T (ALL-T).

Co pro Tebe bylo v postupných fázích léčby nejtěžší a jaké terapie jsi podstoupil?
Nejtěžší bylo asi to, že jsem postupně přestával chodit. Odumřely mi konečky nervů u nohou, a tak jsem se na nich neudržel. To byl důvod, proč jsem byl tři čtvrtě roku odkázaný na vozíček. Neskutečně nepříjemné jsou samozřejmě také afty na orgánech. Hodně smutné byly také chvíle, kdy jsem se s někým v nemocnici bavil, následně jsme se rozloučili, když jsem odjížděl domů a poté, co jsem se vrátil, jsem se dozvěděl, že už ten člověk bohužel není mezi námi. To pro mě bylo psychicky velmi náročné. A psychika hraje při tak vážném onemocnění tu nejdůležitější roli.

Podstoupil jsem určité bloky chemoterapie, také ozařování a dále udržovací léčbu.

Dokážeš popsat, jaké jsou stavy pacienta před chemoterapií, co se děje v jejím průběhu a po ní?
Před chemoterapií musí lékaři každého člověka doslova tzv. položit na dno. V tu chvíli nesmí mít žádné obranné látky. Pokud jsi býval aktivním sportovcem, dostaví se nehorázné bolesti kloubů, které jsi nejvíce namáhal. Po první chemoterapii vypadávají vlasy, někdy i řasy a obočí, člověk se začíná hodně zavodňovat... Mohl bych pokračovat dál, ale asi si to ani nechci připomínat.

Podstoupil jsi také ozařování. Dokážeš laicky vysvětlit, o jakou metodu se jedná?
Na ozařování jsem dojížděl do Hradce Králové. Při aplikování této léčby se často dostavuje velká nevolnost a únava. V jejím průběhu pacienta zafixují, aby se nehýbal a paprsky směřovaly přesně tam, kam mají. Mně například ozařovali hlavu, takže mi nasazovali takovou masku, kterou je potřeba vyrobit každému pacientovi na míru. Podstupoval jsem ozařování zhruba sedm minut v kuse a měl jsem při něm strašně divné pocity a sladko v puse. Na víc si nevzpomínám. V průběhu nemoci jsem často zapomínal, což není asi tak docela na škodu.

Mohl jsi v nemocnici přijímat návštěvy? Kdo za Tebou chodil? Splnil se Ti i přes Tvůj nepříznivý osud třeba sen o nějakém setkání s osobnostmi z motocyklového sportu?
Návštěvy jsem přijímat mohl, ale málokdy jsem se na ně dokázal soustředit a měl jsem na ně náladu. Občas za mnou přijel taťka a já jsem za celou dobu jeho návštěvy řekl třeba jen tři slova, přestože jsem měl radost, že je v nemocnici se mnou. Byl jsem obklopený celou rodinou, ale chodili za mnou i kamarádi a přišly za mnou také takové osobnosti, které jsem vůbec nečekal. Jmenovat z nich mohu třeba Karla Abrahama nebo Martina Michka.

Díky své nemoci jsem se seznámil také, dnes už mohu říct, s dobrým kamarádem Petrem Kuchařem. Už se spolu domlouváme, kdy si zaskáčeme FMX :-). Byla mě navštívit i celá řada lidí z TV Nova, což má souvislost s nadačním fondem Dobrý anděl.

Máš nějaká doporučení či rady pro mladé lidi, kteří se rovněž perou s vážnou nemocí?
Určitě to nevzdávat a hlavně bojovat! Tyhle dvě věci jsou nejdůležitější a strašně moc pomáhá, když si je nepřipouštíte a naprogramujete se jen stylem: "Já to dám!"

Kdo Ti pomáhal nejvíc a komu bys rád poděkoval?
Rád bych poděkoval doktorům z FN Motol, paní doktorce z Týniště nad Orlicí, která mi zachránila život tím, že poslala moji krev na rozbor. Ohromný dík patří rodině za nekončící podporu, děkuji svému tátovi, který je zároveň mým mechanikem a trenérem, dále Ondřeji a Miroslavu Brendlovým z Buksa/Ados KTM Teamu, kteří se u mě často zastavovali, i když to ke mně neměli zrovna nejblíž. A díky letí i dalším lidem, kteří mi pomáhali psychicky.

Rád bych poděkoval také paní Jitce Hoškové, která se přímo stala mým Dobrým andělem.

Nemůžu zapomenout ani na svého dlouholetého kamaráda Michaela Špačka, na kterého jsem často myslel a věřil jsem, že mi z nebe pomůže uzdravit se a dostat se zpět na závodní trať. Modlil jsem se k němu a prosil ho, aby při mně stál. V souvislosti s Míšou nemůžu zapomenout ani na poděkování jeho otci, jehož pomoc je pro mě po návratu za řidítka zásadní také v současnosti.

Jaký podíl na Tvém uzdravení má nadační fond Dobrý anděl? Jak konkrétně Ti pomohl?
Nadační fond Dobrý anděl nese velký podíl na mém uzdravení, protože díky této pomoci za mnou mohl dojíždět táta a sourozenci, kteří mě drželi psychicky nad vodou. A ještě jednou si troufnu zopakovat, že psychika je opravdu velmi důležitá! Dobrý anděl mi poskytl finanční pomoc, ze které byla hrazená doplňková léčba, jež mi pomáhala s tlumením bolestí, a rovněž měli moji rodiče dostatek peněz na cesty za mnou do nemocnice.

Snažíš se nyní i Ty sám pomáhat nějak ostatním? Jak? Myslíš, že dokáže každý z nás pomoci?
Ano, snažím se pomoci, jak jen můžu. Psychicky podporuji lidi, kteří se potýkají s podobným nebo stejným problémem, jaký jsem měl já. Jakmile dodělám školu a budu finančně nezávislý, chci začít rovněž přispívat prostřednictvím Dobrého anděla a posílat pravidelně příspěvky na konkrétní pomoc. Pomoct může totiž kdokoli. Kdyby každý v České republice odeslal měsíčně třeba jen 50 Kč, pomohlo by to strašné spoustě lidí. Sám jsem ani dříve nepomyslel na to, jak dokáže vážná nemoc jediného člena dostat celou rodinu do finanční tísně.

Jak jsi na tom nyní s motokrosem?
Po nemoci jsem se vrátil k MX tak rychle, jak to jen šlo. Ve druhé polovině roku 2012 jsem se jel občas projet na louku a párkrát do Poběžovic. V roce 2013 jsem jel až na jeden závod celý seriál Crossracing Cup (amatérské mistrovství), kde jsem celkově díky chybám, které jsem dělal, skončil na třetím místě. V roce 2014 jsem jel Wintercup v německém Dolle, ale čtrnáct dnů po něm jsem si při tréninku ošklivě zlomil klíční kost, takže jsem musel na operaci a byl jsem v podstatě ještě nedávno mimo hru.

Nyní už zase jezdím na crossce Yamaha YZF250, se kterou jsem velmi spokojený. Mám za sebou tréninky pod odborným vedením Jarmila Zelendy a pomaličku bych se rád vrátil za startovací zařízení.

Komu fandíš z českých závodníků a koho obdivuješ a proč ze zahraničních jezdců?
Z českých závodníků fandím Ondřeji Brendlovi. Líbí se mi jeho styl a věřím, že toho ještě hodně dokáže. V zahraničí mám dva oblíbence. Ten z Dánska se jmenuje Rasmus Jørgensen (Pozn. redakce: Příběh Rasmuse je s českými titulky na této adrese - http://www.motolevel.com/clanek-4966-dont-you-worry-rasmus-jorgensen-video-story-s-ceskymi-titulky). Ten se bohužel v lednu zranil při supercrossu v Dortmundu a jeho zlomeniny obou kotníků byly natolik vážné, že je letos mimo hru. Obdivuji ho zejména kvůli tomu, jakou má minulost - životní příběh. Když se podíváš na to, s čím vším musel bojovat a jak se s tím dokázal smířit, vypořádal se s ochrnutím ramena a naučil se jezdit na motorce odlišně, tak mu prostě nejde nefandit. Druhý jezdec je z AMA SX a sleduji ho, protože dokáže potrápit i podstatně mladší soupeře. Nejde o nikoho jiného, než o Chada Reeda. Jen je tedy velká škoda, že jeho závodní cestu poslední roky tak často lemují zranění.

Jaké je Tvé největší osobní přání?
Nejvíc ze všeho si přeji, abych už byl pořád zdravý, vyhýbala se mi zranění a byl jsem spokojený také v osobním životě. Zatím se mi to, až na ta zranění, docela daří. Mám přítelkyni, které si velmi vážím a rodinu, na kterou se mohu za všech okolností spolehnout. Nic víc přece člověk nepotřebuje k tomu, aby byl spokojený! Po mnou absolvované léčbě pro mě bude motokros spíš krásným zpestřením života, i když stále neodlučitelnou součástí. Jen mi díky mé nemoci došlo, že motokros prostě není vše...

Máš nějaké tužby, která jsou přece jen napojené přímo na motokros?
Stát se mistrem ČR by bylo krásné, ale mně bude stačit, když se mi povede na mistráku někdy startovat. Nemusím se pohybovat na předních příčkách, protože už jen účast pro mě bude soukromou výhrou. Kdyby to bylo v budoucnu finančně možné, chtěl bych si splnit sen a vyrazit na AMA SX.

Je Ti již nyní známo, zda a jak Tě omezí prodělaná nemoc v souvislosti s Tvojí budoucností?
Prodělaná nemoc mě bohužel výrazně omezí, co se týká výběru mého budoucího povolání. Chtěl jsem být hasičem, ale toto zaměstnání mi doktoři zakázali. A je spousta dalších oblastí, kterým se budu muset vyhnout, protože mám například problémy s koleny. Těší mě však skutečnost, že jednou budu moct založit vlastní rodinu.

NADAČNÍ FOND DOBRÝ ANDĚL

Pomáhá rodinám s dětmi, kde otec, matka nebo některé z dětí trpí rakovinou a nebo dítě trpí jiným závažným dlouhodobým onemocněním, důsledkem čehož se rodina dostala do finanční nouze. Finanční příspěvky, které v průběhu měsíce přijmou od všech dárců - Dobrých andělů, vždy první pracovní den následujícího měsíce do posledního haléře rozdělují mezi potřebné rodiny. Všichni Dobří andělé přesně vědí, komu pomáhají.

Každý dárce má vlastní "andělské" číslo a heslo, které mu umožňuje přístup na jeho Osobní účet na internetové stránce. Na něm si může kontrolovat, jaká je aktuální výše jeho příspěvků. Dárce také vidí jména, adresy a životní příběhy lidí, kterým systém doručuje jeho příspěvky.

Dobrým andělem se můžete stát i Vy. Je to jednoduché, stačí se zaregistrovat na www.dobryandel.cz.

Připravila: Lucie Havlíčková (luh)
Foto: archiv Kamila Dostála

5. 8. 2014