O Rusku nevím nic. Hledám informace, kde se dá, ale těch je po skromnu. Cestovatelé na motorce jen píší, tady jsem jel, tu jsem spal, s tím jsem se potkal a ten mi pomohl. Nic více. Budu asi muset vše vyzkoušet na vlastní kůži. Z cest na Ukrajinu předpokládám stejnou divočinu, takže balím jako šílenec, který jede na Sibiř. Já si ale zatím dávám za cíl jen Ural, neboť nevím, do čeho jdu.

Po oznámení v práci a svým známým, kam chci jet, se mně dostává slov: „Ty jsi blázen! Tam tě okradou, zabijí nebo se nevrátíš“. Masáž z okolí je tak veliká, až si sám sobě někdy říkám, zda jsem to nepřehnal. Jediné, co mě uklidňuje, byl rozhovor s lidmi, kteří cestuji. Buď neříkali nic nebo říkali, že je vše v pohodě a tam se ti bude líbit!

První volba motocyklu byla samozřejmě Jawa, ale ta mi bohužel doma klekla. Nebyl čas na opravu. Hledal jsem nějakou slušnou alternativu a po prohlížení inzerátů se mi líbila BMW 650 GS. Nechci nic velkého ani těžkého, ale „bavoráka“ má každý, takže o náhradní díly nebude nouze. Ještě jedno malé překvapení mě přece jenom potkává. BMW je levnější než Jawa. Jdu do toho!



Po 14 denní tiché domácnosti vyřizuji vízum, nakupuji věci jako je stan, spacák a dále upravuji potřebné věci na motorce k cestování. Dobíjení a držák na telefon, širší stupačky a dostatek izolepy. Ostatní neřeším. Vše budu řešit cestou. Vízum jsem si naplánoval od 5. června, protože chci ještě navštívit hlavní město Litvy Vilnius, kam vyrážím již 1. června. Tam plánuji zavítat na televizní věž. Bez jakýchkoliv velkých příprav a zkoušení nakládám motocykl a říkám si: „Cestou uvidím, když to tělo nebude dávat, jedu domů”.

Po obědě se loučím s rodinou a vyrážím směr Polsko a Litva. Jedu, co se dá a stavím jen na tankování nebo když bolí zadek. S takovou vzdáleností na motorce nemám žádné zkušenosti, protože jsem doteď jezdil jen „kolem komína“ a jsem takový ten víkenďák. Navečer přijíždím do Polska, kde potkávám prvního motorkáře, který jede asi někam dále. Má silniční motorku a staví každých 100 km. Nevím, zda ho bolí zadek nebo musí pořád kouřit, protože vždy když zastaví, vypaluje zobák. Držím se ho 400 km a říkám si, to není špatná taktika, to by tělo mohlo dát. Jedu dokud únava dovoluje. Pak hledám místo na kemp. To se po chvilce daří. Parkuji u lesíka v poli. Musím vyzkoušet, zda stan a spacák budou ok. Doma na to nebyl čas. Marně hledám nafukovací polštářek, co jsem si koupil. Ach, zase ta paměť. Nechal jsem ho někde doma.



Ráno dávám hygienu, balím a pokračuji směr Litva. Na pumpě potkávám dva Lotyše na BMW, prý jedou do Itálie. Mají jen dva kufříky a nic více. Ptám a co spaní? S úsměvem říkají: „No přece Booking a není co řešit.“ To neznám, ale něco jsem o tom slyšel. Zkouším tedy tuto aplikaci a hledám ve Vilniusu nocleh. Bookuji a jedu. Po příjezdu nemohu najít ten správný dům. Jdu se zeptat a hned narážím. Mladá dívenka neumí rusky. Vyhledávám starší osobu, ta už mě naviguje správně. Volám na číslo ubytování a zase narážím, také nemluví rusky, jen anglicky. Snažím se mojí česko-angličtinou vysvětlit, že jsem zde a co mám dělat. Chápu, že mám počkat, on za chvilku přijede. Dává mi klíč s kódem od vchodu a nechá si zaplatit 35 Euro za dvě noci. Dále sděluje, že při odjezdu mám klíče nechat na pokoji. Super, to bychom měli. Ještě není tma, takže batožinu nechávám na pokoji a vyrážím do města na věž, abych se podíval, co mě čeká zítra...

Text a foto: Zdeněk Růžička
28.9.2019