Nechybí lístek a důkladná prohlídka. Tolik ruchu, připadám si, že jedu z Ruska do Lotyšska, jak kolem mne stále chodí dokola děvuška se psem a nechává mě pořádně očuchat. Po včerejšku dost smrdím, tak pes mě nechává být, asi mu nevoním.

Pak už jen razítko za razítkem a jdeme se smažit k výjezdové závoře lotyšské strany. Je poledne, slunce pera jako blázen. Po dvou hodinách se fronta pohne jen o 20metrů a já hledám stín, kde se jen dá. Lehám na beton pod motorku a snažím se využít stínu, jak se dá. Fronta se vůbec nehýbe a já dokáži únavou i na 10minut usnout, jak nejsem vyspalý z předešlé noci.

Těsně před závorou stojí asi 10 polských motorkářů. Já jako poctivý trouba, jsem v zástupu aut. V tom přilítne ruská dvojice a všechny předjede. Říkám si, co tady machrujou. Chvilku po sobě koukáme, ale zvědavost mi to nedá a jdu se seznámit. Nevím, čím to bylo, zda informací, že jedu do Ruska poprvé nebo motorkou BMW, ale Kosťa mi říká, ať tu nestojím a jedu k nim dopředu. Na to si prohlíží moji stařičkou motorku a sdělují mi, že po celém Rusku mají BMW kluby a že se nemusím o nic starat. Pokud budu mít někde problém, stačí zavolat a oni mi rádi se vším pomůžou. Ještě se ptá, kam mám namířeno a dává mi kontakty na ostatní kluky z daného regionu. Prý to tu tak chodí.

Najednou polská zástupkyně motorkářů zvedá ruku a že můžeme na ruskou stranu. Kosta s přítelkyní na mě mávají, ať jedu s nimi. Na ruské straně to ale funguje jako u nás, když jedete z Ukrajiny ze státu EU a ty ostatní. Rusové mají pro své lidi také svůj pruh. Jedu s Kostou na ruskou stranu a Poláci mizí v davu mezi ostatními. Kontrola probíhá hladce, celníkům sdělují, že jsem jejich kamarád a jedu k nim na návštěvu. Ukazuji jedno zavazadlo a to ostatní je už nezajímá. Když jsem četl různé cestopisy, tak vím, že musím vyplňovat papír na motorku a ještě něco. Po prvním vyplnění papíru Kosta říká, ať mu to dám, že to bude rychlejší, prý nerad čeká. Všechno šlo tak hladce, že ani nevím, co byl ten druhý papír. V Rusku je tak strašná byrokracie, že vše, co jsme vyplnili, musí celník vše překontrolovat a pak to ještě nedatlovat do kompu. Pak jen slyším, jak povídá: „Koukněte na to zase“. Musím čekat, nic se neděje. Když jsem nahlédl do kabinky, zjišťuji, že má snad Windows 98 a počítač, co jsem měl před 15 lety. Tak proto ty fronty. Ne, že by celník nepracoval, ale on čeká až bude pracovat počítač.
Cca hodina ruská strana, a to jsme nejvíce čekali až to komp zpracuje. Mezi tím pozoruji druhou půlku celnice, kde si francouzska posádka karavanu stěžuje, že zde už čekají druhý den.

Nám mezitím celník vyřídí dokumenty a na otázku, kde budu spát, děvuška říká celníkovi, že ve stanu. Ten jen mávne rukou a usměje se. Tak asi s tím hlášením se na úřadech nebo ubytovnách to nebude tak horké. To jsem ještě netušil, že všude na hotelích po mně budou chtít migrační kartu, kterou jsem nedostal. No, prozradím to už teď. Vůbec nic se nestalo, i když jednou jsem dokonce na recepci musel vyplňovat čestné prohlášení, že ji nemám, tak po opuštění země ji nikdo stejně nechtěl.

Jako na lotyšské straně také máme lísteček, který se odevzdá u závory na konci celnice a hurá směr Moskva. Po 30 km stavím s Kosťou a Marii natankovat plnou. Já mám dostatek, ale za 50 Kč dávám do plného. Jaké milé překvapení. Litr benzínu za 16 Kč.
Další překvapení mě čeká na silnici. Dálnice to sice není, ale placu je tam jako byste na dálnici jeli.

Mariana mi sděluje, že se svým báwem pojede 120, zda to nebude vadit. Já z cesty z Polska vím, že mu to nedělá problém, tak valím s nimi do Moskvy. Říkám si, když to nebudu dávat, nechám je jet a povalím si vlastní tempo. Po 280 km začínám zjišťovat, co je to Rusko. Buldozérem prohrnutá cesta lesem a každých 50km křižovatka do vesnic, které přes les nejsou vidět a jen se měnící regiony na cedulích, které míjím. Cesta ubíhá super, neboť stavíme každých 100 km na kávu a cigárko.

Začíná být tma a já jsem nesvůj, neboť potmě nejezdím. Přemýšlím, zda udělám výjimku a dám to s Kosťou a Marii až do Moskvy.

Mám to ještě nějakých 200km. Tělo neprotestuje, spát se nechce, tak jedeme dále. Cestou se snažím koupit kartu do telefonu, ale vůbec se nedaří. Na benzínkách jí prostě nekoupíte. Nedá se nic dělat, jedu v závěsu za přáteli z Ruska a spoléhám na jejich navigování. Při jedné zastávce se mě Kosťa ptá, kde budu spát. Nevím. Odpovídám asi na nějakém hotelu. Mám v plánu se někde levně ubytovat na kraji Moskvy a jezdit metrem do centra. Chci se zdržet aspoň tři dny a podívat se na Lenina, jak jsem říkal doma. Kouká do mobilu a ptá se, jak drahé ubytování chci. Všude píší, jak Moskva je nejdražší město na světě, tak se dost bojím té cifry. 1500 rublu na noc, říká a ptá se, jestli je to ok. Odpovídám mu, že by to šlo. Bookuje mi pokoj a dává adresu, kam mám dorazit. Na benzině zapínám wifi a ukládám adresu do mapy.

V půl jedné ráno dorážíme na předměstí Moskvy. Jaký je můj údiv, že vidím cestáře, jak frézují asfalt a kilometr za ním pokládají hned nový a to vše v noci. Poslední tankovačka, loučení se s přáteli a každý si jedeme po svém. Já dorážím na určenou adresu mezi paneláky, ale žádný hotel nenacházím. A jsem v pr.., říkám si. Co teď? Nezbývá, než zavolat z české karty Kosťovi, že je asi něco špatně. Ruštinu po telefonu dávám špatně a moc mu nerozumím, ale chápu něco, že se podívá ještě jednou. Za chvilku přichází SMS s novou adresou. No, to je pěkné, adresu mám, ale data v telefonu ne, říkám si, že to jsi mi hochu moc nepomohl. Co teď´? Asi půjdu spat pod stan. Jsou 3 hodiny ráno, já unaven mezi panelák a nejbližší pole bude tak 50km.

V tom se objevuje můj anděl strážný. Klučina tak kolem 30let. Zastavuji ho a sděluji mu mojí situaci. On jen kývne hlavou a už volá. Nejprve se ujistí, zda nová adresa je správná a pak volá Kosťovi, ať nemá o mě strach, že vše zařídí. Musíš jet ještě 25 km, sděluje mi. Je tu autem a ukazuje mi, ať jedu za ním, že mě tam zavede. Po půl hodině jízdy dorážíme na místo určení, pomáhá mi s vyřízení na recepci a ještě se nabízí s pomocí batožiny na pokoj. Ani mu pořádně nestačím poděkovat, ale zvládám alespoň udělat fotku. Podává mi ruku, přeje krásný pobyt a jak se objevil, tak zmizel. Dobří lidé ještě nevymřeli, si v duchu říkám, aspoň ne tady v Rusku. Usínám unaven, ale šťasten, že jsem na místě.

Zítra do velkoměsta koupit kartu a hurá na Ostankino.



Text a foto: Zdeněk Růžička
8.10.2019