Skočím na motorku a razím směr centrum. Včerejší jízda po městě mě tak nadchla, že už si ani nedokáži představit jinak jezdit po Moskvě než na motorce. I když jsou zde 4 až 5 pruhů silnic, jsou tak široké, že můžete mezi auty bez problémů kličkovat a žádné zácpy vás netrápí. Zastavuji se v malém obchodu, kde jsem pořídil telefonní kartu. Jdu koupit vodu a juice. Ještě se jdu poohlédnout, co zde mimo samoobsluhu nabízejí. Je to tady jako u nás. Sortiment se sladkostmi, ryby, oříšky a i zvláštní oddělení s pivem. Dnes to vypadá na pěkný pařák a tekutiny budou potřeba. Cestou do centra míjím známou budovu, ale ta azbuka mě fakt baví. Mekáč napsáno rusky nemá chybu. Dnes to vidím na večeři tady. Musím přece vyzkoušet, jaké to tu mají a za kolik.

Jedu rovnou na Rudé náměstí. Kde zaparkuji? Všude se platí nebo jsou vyhrazená místa. Dvě ulice vedle Rudého náměstí vidím na chodníku motorky. “Že bych to dal k nim,“ říkám si. Asi to nebude takový problém. Než se dostanu na Rudé náměstí, bylo mi doporučeno navštívit GYM. Obchodní dům s luxusním zbožím z celého světa. Hadry a parfémy mě moc neberou, ale architektura zdejšího obchůdku je opravdu překrásná. Nic vám nevychytá zdejší atmosféru tak přesně, než že se tam podíváte. Fotky jsem z tohoto místa viděl hodně, ale ta atmosféra, co na vás dýchne, je k nezaplacení. V Rusku, kde se pohybuje mnoho lidí v uzavřeném prostoru, musíte vždy procházet jako na letišti detektorem kovů a to i v metru.

Po nabažení zdejší architektury mě to vyplivává přímo na Rudé náměstí. Zde mi přijde, že ho snad nikdy neuvidíte prázdné, stále se zde něco koná nebo na něco připravuje, tak je z části zaplněné dělníky a technikou na přípravu další oslavy. Všechno je tak obrovitánské, že se nestačím nad velikostí budov a památek divit. Přejde mě to asi až po pár dní, kdy si na to vše začínám zvykat a jak někdo řekne Rusko, budu vědět, že je vše balšóje. Velikosti zdejších soch jsou tak obrovské, jaké jsem ještě nikde neviděl. Jdu se podívat na chrám Vasila Blaženého. Je pěkný, ale není tak barevný, jak je lidem ukazováno na fotografiích. Barvy jsou mdlé a takové obyčejné. Trochu zklamání, ale to jsem mohl také čekat. Další velké zklamání přichází hned záhy, kdy chci vidět Lenina. Před mauzoleem je zátaras a zavřeno. Ptám se děvušky z ochranky: „Jak to?“ Odpovídámi, že když si počkám týden, bude otevřeno. Tak to jsem teda nečekal. Všem doma vyprávím, jak jedu do Moskvy se kouknout na Lenina a pak nic. To mě teda pěkně namíchli. Nic se nedá dělat, týden čekat nebudu, mám určený datum příjezdu na Ural a tam chci stihnout závody.

Jdu se tedy podívat do Kremlu. Vchod je z druhé strany v parku. Než dorazím do parku, nestačím se divit. Už vím, proč jsem Lenina nemohl vidět. Já ho teď potkávám a to s doprovodem Stalina. „No vida,“ říkám si. Rusko, zde je možné všechno. Před vchodem do Kremlu dostávám další sprchu. Na lístky je tu taková fronta, že se mi v 30 stupňovém vedru nechce čekat. Jdu se tedy podívat, kde začíná kasa. Vlezu dovnitř a tam housenka, která se točí uvnitř a jde ven, co jsem viděl. Nechávám si zajít chuť, aspoň budu mít motivaci na další Rusko.

V plánech mám navštívit Puškinovo muzeum. Vůbec nevím, co si pod tím mám představit za výstavu. Rekonstruují a hlavní vchod je uzavřen. „Že by bylo zavřeno, ale není!“. Vchod je sice z druhé strany, ale vše v provozu. U vstupu děvuška sděluje, že vystavené exponáty mohu fotit pouze bez blesku. A jak už začínám byt zvyklý, expozice je obrovská, pomalu 4 hodiny mi nestačí na to, abych si vše v klidu prohlédl. Tolik obrazů a vykopávek z celého světa jsem ještě neviděl. Další věc, o které jsem se nikde nedočetl a překvapila mě svojí velikostí a vystavovanými exponáty, vřele mohu doporučit. Kdo chce někdy Moskvu navštívit, Puškinovo muzeum by nemělo chybět.

Než všechno zde projdu, je podvečer a já ještě nebyl v metru. Jdu se tam kouknout. Za 55 rublů kupuji přestupovou jízdenku a jedu do podzemí. Co já jsem slyšel, jak je moskevské metro nádherné, těch pochval a údivu, tak musím říct, že za mě to bylo zklamání. Na to, že mají asi 200 stanic a 3 okruhy, tak bez mapky se zde ztratíte. I to se mi taky povedlo. Nepanikařím, ale zastavuji paní a ptám se, kde jsem a kudy dál. Ta mě vede k plánku metra a říká, že na to prd vidí a potřebuje brýle. Po chvíli hledání zjišťuji, kde jsem, jedu se povozit jednou trasou tam a zpět. Za sebe musím říct, že pouze těch 10 zastávek v centru jsou fakt krásné, ale zbylých 190 je průměrných nebo dokonce i podprůměrné než u nás v Praze. Nacházím na mapě zastávku Prážskaja. Jedu udělat fotku, ať mám památku.

Po dvou hodinách ježdění vylézám z metra a unaven mířím do parku a čekám, až zapadne slunce, abych mohl vidět Moskvu ve tmě. Čekání se vyplatilo, vše se nádherně rozzářilo a dýchnul na vás zase jiný pohled Moskvy. Unaven sedám na motorku a razím na ubytovnu. Ještě než usínám, píše mi Kosťa, zda nechci jet s přáteli z BMW na sraz. Říkám si: „Proč né?“ Aspoň potkám další kamarády. V půl osmé mě vyzvedne. Souhlasím: “OK“.



Text a foto: Zdeněk Růžička
20.10.2019