7:30 a Kosťa je na značkách, to už jsem dlouho nezažil. Přesnost u Rusů je asi samozřejmost nebo je to prostě Kosťa. Zadává souřadnice do navigace. Místo srazu je někde na benzínce. Než vyrazíme, sděluje mi, že pojede rychle. Asi už nemáme čas se loudat. Jen přikyvuji a obávám se, co mě bude čekat. Jeho BMW 1200 má kobyl na rozdávání a já se svou 650 si v duchu říkám: „To bude zajímavý závod“. A taky že to byl.

Kosťa bere za plyn a letíme úzkou ulicí na okraji města tak 110. Tady někde vykouknout auto, jsem mrtvý. První křižovatka, nájezd na hlavní silnici a hurá do pětiproudovky. Ručička na tachometru nejde pod 140. Snad jen, když musím brzdit, když mi auto překáží při předjíždění. Kosťa si mě hlídá v zrcátkách a občas ubere plyn, když nestíhám diktování jeho tempa. Za to já si připadám jako na závodech Le Mans. A jen si říkám: „Když toto přežiju, tak už všechno“.

Po cca 20 minutách dorážíme na benzínku, kde už stojí místní partička Baworáků. Po malém rozhlédnutí si připadám jako chudý příbuzný. Jsem zde se svou babičkou, ten nejstarší ročník a nejmenší objem motoru. Po krátkém představení všech členů děláme pamětní fotku a vyrážíme vstříc zážitkům. Je sobota a já tak trochu zapomínám, že lidé v Moskvě také nechtějí být. Po 5 km narážíme na zácpu z důvodu opravy vozovky. Projíždíme mezi auty, jak se dá, ale i jednou musíme stát a čekat, jak je vše ucpané, že ani na motocyklu se nevejdeme. Po 12 km kličkování mezi auty jako ve Vietnamu bereme za plyn a míříme na místo určení. Po ujetých 150 km stavíme u Kláštera Svatého Mikuláše. Kluci mi sdělují, že zde Hitler už nebyl. Šéf BMW klubu jde s jeptiškou domluvit výklad o historii kláštera. My mezitím chodíme po parku a prohlížíme si kostel z venku.

Kostel je na ruské poměry docela malý, střechu zdobí pět zlatých kopulí, s křížem na špici každého z nich. To jsem ještě netušil, co mě čeká uvnitř. Vše bylo překrásně vymalované kresbami jak na stěnách, tak i ve vnitřku kopulí. Nic tak nádherného jsem ještě neviděl. Po půl hodinovém vyprávění historie kláštera jsme mohli zavítat do druhé budovy, která dříve také sloužila k modlitbám. Zde byly tak krásné malby a dýchalo na vás kus historie.

Je 12 hodin a my valíme na dlabanec, ale Vladimír nás vede ještě ke Pleščevu jezeru, kde si jdeme sednout na Modrý kámen. Zajímám se, co to má za význam. Bylo mi řečeno, že kdo si na kámen sedne a bude si něco přát, tak se mu to splní, anebo plodnost u žen. Přeji si štěstí při cestování po Rusku. Tak to první se mi určitě splnilo, vrátil jsem se domů z cesty bez sebemenších problémů. A plodnost? To už mám splněnou.

Konečně na jídlo, mám hlad, že bych snědl i místního slanečka a ten je pěkně hnusný. Jdeme do místní restaurace připomínajíce starý koráb, který zde postavil car Petr Velký. Je víkend, tak je dost plno, že máme problém, kam si sednout. Nakonec číšník nás zavádí do zadní části restaurace. Srážíme stoly a jdeme vybírat menu. Zde v Rusku je porce jídla velikostně poloviční než u nás. V první chvíli mě to trochu dostalo, ale časem si začínám zvykat a docela se mi to libí. Zjišťuji, že to má i své výhody. Koukám, jak kluci objednávají a nějak netroškaří. Porce jsou malé, začínají předkrmem, polívkou, hlavním chodem a naposledy kávičkou se zákuskem. Už začínám chápat. Když jíst, tak pořádně a pěkně pomalu. Zde platí heslo: „Spěchej pomalu!“ U Rusů to platí při jídle dvojnásobně. Rádi hodují a pijí. Dávám si jen polévku Saljanku, Vareniky a kávu. Velice mě těší, že i zde mi dokáží namíchat koktejl. Vybírám si zdejší specialitu.

Po obědě se polovina skupiny loučí a každý si jede svým směrem. My ještě navštěvujeme muzeum Petra Velikého, kde stavil svůj koráb. Po prohlídce se loučím s klukama a pádím směr Moskva kouknout na místo, co mi doporučili. Chtěl jsem nějaké muzeum, a tak mě vyslali do Muzea techniky, prý tam najdu všechno a je veliké. Po příjezdu na místo, musím vše potvrdit. Velké muzeum jak venku, tak uvnitř. Mám na prohlídku dvě hodiny. Tolik času zbývá do zavírací doby. Jdu se tedy podívat na venkovní exponáty. Z vojenské techniky je zde snad všechno od děl, tanků, letadel stíhaček, nechybí německá či francouzská technika, ale nacházím zde i našeho pásového Hakla, který poháněl motor Tatra. Nestačím ani pořádně projít venkovní plochu a už hlásí, že se blíží zavírací doba.

Zítra plánuji opustit Moskvu. Půjdu se tedy dopoledne podívat na exponáty uvnitř. Přitom netuším, co mě tam ještě čeká za skvosty a zajímavosti, které jsem v Evropě nikdy neviděl.



Text a foto: Zdeněk Růžička
23.10.2019