Dnes je to horší jak včera. Probouzím se ve 4 ráno a nemohu spát, asi náznaky z domova, kdy chodím brzy do práce. Tělo není vůbec unavené, tak chce něco dělat. Já jdu dát ranní hygienu a balit. Když mám vše připraveno na naložení, nechybí focení pokoje, abych měl památku na ruskou kulturu. Nestačím se divit nad úpravami zdejších řemeslníků. Veškerý odpad a voda jsou vedeny vrchem, to ještě netuším, že v Rusku je to standard a bude to viděno i v luxusnějších hotelech. Snad nikdy se mi nestalo, aby v koupelně nebylo něco normálního, co pro mě má být. Když už bylo vše v pořádku, tak vlezete do moderního sprchového kouta, ale to bych nebyl v Rusku, když už všechno chodí, máte sprchový kout podložen cihlami a nic více, žádné obezdění nebo jinak připevněn, k osazení dveří v zárubni už ani nemluvě, ale to je moje profesionální deformace. Tam vidím úplně všechno.

Po naložení věcí na motocykl se jdu rozloučit se zdejší obsluhou na recepci. S paní povídám o všem možném, až mám problém jí někdy zastavit v konverzaci, podat ruku a pokračovat dále. Jak mi bylo řečeno, Rusové se ze začátku tváří trochu ustaraně a na komunikaci moc nejsou, ale jakmile si začnete trochu zajímat o jejich kulturu, rádi vyprávějí.

Dnes mám v plánu navštívit Muzeum techniky, včera jsem viděl venek, jdu na exponáty, co jsou uvnitř. Po příjezdu k muzeu, stavím před kasou a ptám se, zda zde mohu nechat motocykl. Mám ho naložený vším, co potřebuji na cestu a dávat ho někam do kouta, kde na něj nebude vidět, se mi fakt nechce. Konečně narážím na protivného Rusa.

On že né, ať to dám na parkoviště, ale tam je závora a mně se nechce zastavovat a projíždím kolem závory po chodníku. To ho rozzuří úplně do nepříčetnosti a běží za mnou, ať zaplatím. Povídám, že rád zaplatím, jdu k brance a chci vzít lístek, to bohužel nejde, poprosím, zda mi pomůže lístek koupit, ale těžký nezájem. Neposloucháš, tak se trap. Já dál ale dělám hloupého a lístek nejde ven. Na to přichází druhý z ochranky a vysvětluje mi, že musím před závoru s motocyklem, ten zaznamená vozidlo a lístek vyleze a ukazuje mi to na právě přijíždějícím autě na parkoviště. Znuděně beru naloženého „báva“ před závoru a stavím před senzor. Chvilka boje s automatem, ale lístek nevyjíždí. To je něco pro mne. Vrací se mi úsměv na tvář a říkám si, co to tady mají za krám, vždyť ani motorku to nedokáže přečíst, tak jak mohu vzít parkovací lístek. Chvilku ochranka na to kouká, ale pak jen mávne, ať to dám zpátky. Zeptám se, co mám dělat, až budu chtít odjet. Říká mi: „Jeď, kudy si přijel“. Po zaparkování ke mně přichází a začíná opak toho druhého, další človíček, co chce pomoc. Dáváme se do řeči a ptá se, kam jedu. Mám namířeno na Ural na závody. Včera tu byl šéf Bajkalu, který dělá exkurzi a ať si na něj vezmu kontakt, kdybych náhodou se tam chtěl vypravit.
Musím ještě koupit lístek a hurá do muzea. Chlapík mi pomáhá s uložením věcí do šatny a pak svobodně mohu běhat po exponátech. Muzeum má tři patra, v přízemí najdete historické automobily, kde nechybí samozřejmě vozidla za Hitlerovy éry. Rozepisovat se zde o všem nedá, koukněte do fotogalerie, ale za návštěvu to rozhodně stojí. V prvním patře najdete vše o motocyklech jak ruské, německé, tak české výroby. Sklep zase bylo překvapení, tam se nacházely vládní vozy a motocykly. Zajímavost jsem našel v jednom koutě, kde byla kompletní historie ruského alkoholu a cigaret, to jsem ještě v žádném muzeu neviděl.
Jsou 4 hodiny odpoledne a já mám konečně prochozené celé muzeum. Čekal jsem, že to bude velké, ale tady jsme v Rusku.

Další zastávka je Nižný Novgorod. Koukám do navigace, ukazuje 400km, když bude dobrá silnice, do tmy bych mohl být tam. Dnes je zase parný den, tak hledám hotel, nechce se mi hledat voda na koupaní a rozbalovat stan, to co ušetřím na benzínu, za to si mohu dopřát komfort.
Prvních 200km trochu utrpení, nikov nad stavem silnice, ale na provoz. Je neděle a zácpy jsou všude. Pokud chcete, aby cesta trochu utíkala, musíte jet jako Rus, kolony objíždíte zleva, zprava, kličkujete mezi auty a rychlost přes vesnici moc neřešíte. Jen hlídat radary, tady jich je požehnaně, více jak u nás a policajt na každé křižovatce a měří rychlost.

Je desátá večer, za mnou 400km a já se ubytovávám ve zdejším hotýlku u sinice, zase chtějí migrační kartu. Jen mávám rukou a vysvětluji, že jsem žádnou nedostal.

Hotel mám se snídání, tak ráno vyrážím se nadlábnout, protože večer už na jídlo nebyla chuť. Dnes mám v plánu navštívit muzeu Gazu a pak se podívat do autosalonu, co se dnes v Rusku prodává za Gazíky. Ještě než se vypravím do muzea, musím koupit novou kartu do založeného fotoaparátu, který jsem si půjčil. Ta má tak malou paměť, že Moskva byla pro ni konečnou. V prvním supermarketu jsem neuspěl, tak zkouším se ptát mladých, kde koupit kartu. Dostává se mi znuděné ne nebo úplný odpovědi, prostě nezájem, co otravuji, mám přece v ruce telefon a tam najdeš vše. Ochranka mne posílá do centra, kde je velký supermarket s elektronikou a bude větší šance ji sehnat. Taky že jo, jako u nás, tři patra a úplně všechno, vlastně ne, tu mojí kartu nemají, je tak stará, že se už ani v Rusku koupit nedá.

Sice jsem jen 400km od Moskvy a už jsou zde vidět rozdíly. Zašedlé a opuštěné baráky, městská doprava s autobusy tak cca ze 60. let. I osobní a nákladní auta zde jezdí starší a méně udržované, ale na to si časem asi zvyknu, zatím na to čučím jako puk.
Po chvilce hledání stavím před velkým domem plný kanceláří a vedle vidím nápis muzeum GAZ. Vcházím dovnitř, kde probíhá prohlídka základní školy. Já se seznamuji na obrázcích s historií podniku a pak po schodech dolů na exponáty, zde najdete kompletní sbírku, co Gaz vyráběl až po experimenty, po kterých zbyly jen trosky. Když jsem všeho dost nasycen, jedu se podívat do zdejšího autosalonu Gazu, co se prodává a kolik to stojí.

Dnes máme pondělí a všechny banky jsou zavřené, tak se ani nedivím, že navigace ukazuje rozhlednu taky zavřenou. Jdu se tedy podívat do Kremlu. V Rusku je zajímavost, že nejen v Moskvě mají Kreml. I zde si postavili svůj a není to jen toto město, jak později zjišťuji. Muzeum města vynechávám a jdu se raději podívat na zdejší Kreml, když jsem se v Moskvě do něj nedostal. Procházka po hradbách nám dává krásný pohled na Volhu a ukazuje svoji velikost. Kolem druhé dostavám hlad, tak hledám něco k snědku. Zjišťuji, že na hlavní třídě je něco dobře hodnoceno, tak nacházím restauraci tři v jednom. Jsou to tři kuchyně na jednom místě. Ale každá kuchyně má svůj kout. Vybírám tu gruzínskou, jak se později dozvídám. Objednávám, co vidím na obrázku. Vidím nějakou zeleninu s masem. Děvuška mi sděluje, že úplně stejné to nebude, ale něco podobného. Za 5 minut mi přináší mísu masa se zeleninou a nic více, ptám se na chleba aspoň, tak bych to samostatně nedal, prý rýže. Tak beru, jídlo je výborné a trochu pálivé, což mám rád, k tomu je potřeba něco chlazeného. Objednávám míchaný nealkoholický napoj s příchutí grapu. Mezitím se ptám servírky, kde nejlépe mohu vidět město ve své plné kráse. Posílá mě k vodě do parku Pabědy. Syt a napit vyrážím na další poznávání Novgorodu, jedu pomalu a hledám park, v tom zahlédnu lanovku vedoucí nad řekou Volhou. To je něco pro mne. Tam musím zavítat. Lanovka je postavená nově, proto ani Google se o ni nic nezmiňuje. Trochu mi trvá, než najdu vstup na ni. Je zastrčená mezi paneláky, a kdyby tam nechodili lidé, nikdy bych neřekl, že to tam může být. Hold kapitalismus jsem ještě moc nedošel, což mi včera potvrdil chlapík z ochranky.

Za 100 rublů kupuji lístek, procházím turniketem a čekám na kabinku, která nezastavuje a nastupuji s místními do kabinky. Zdejší řeka je tak obrovská, že po ní plují velké lodě jako na moři. Na druhý břeh to trvá něco přes 12 minut. Když vystoupím, uvidím prodávat zmrzlinu, nechám si nandat pár kopečků, chvilku pozoruji okolí a čekám na západ slunce, to bude řeka ve své plné kráse. Zpět už není tak velký nával na lanovku a daří se mi jet úplně sám v kabince. Než se úplně setmí, dělám si ještě rozcvičku v podobě 350 schodů do parku a zpět. Za tmy skáču na motorku a vyrážím směr hotel. Cestou jsem potkal nového UAZ a zjišťuji, že Uljanovsk mám cestou, tak se podívám do továrny UAZ.



Text a foto: Zdeněk Růžička
31.10.2019