Příště už budu moudřejší a vybírat jen pokoj, kde mohu koukat z okna. Holky jsou tu tak krásné, že občas za jízdy sleduji více chodník, jak dopravu před sebou. Sprcha v pokoji, to zase byl model poslední doby se všema vymoženostmi, ale jak člověk do ní vlezl, začala se najednou houpat ze strany na stranu. Leknu se, vyskočím a koukám, co se děje. Panebože ona není vůbec přidělaná, jen podložená cihlami, no já se picnu! Co se ale vůbec divím, jsem přece v Rusku.

Balím kufry a cestou z třetího patra si zase nadávám, co jsem si s sebou toho vzal zbytečného a jak jsou ty kufry těžké, asi budu muset něco v Rusku nechat. Motorka je přeložená jak starý trabant a na každé nerovnosti mi to dává pěkně sežrat. U snídaně se loučím s kuchařkou a obsluhou dohromady a pomalu vyjíždím. Navigace ukazuje 400km do Uljanovsku. To bych mohl dát a být tam včas. Možná stihnu i UAZ. Navigace ale hlásí, že bude zavřeno, tak uvidíme. Horko je jako prase, nechávám helmu otevřenou a rukavice taky zůstávají v kufru. Než všechno naložím, jsem zpocený a mokrý, mohu vše ždímat. Hurá do zácp. Mám to trochu více naložený a už jsem si odvykl tak v provozu jezdit. Říkám si: „Jsem na tebe frajere zvědavý, jak to budeš dávat“. Prvních 100km pohoda. Po 150km stavím na tankovačku a navigace ukazuje už jen 250 do cíle. To je kousek. To dám. Konečně začínají děrevně a pořádná samota, kde nic tu nic. Do této doby to bylo vše moc EU.

Před 4 hodinou dorážím do cíle automobilky UAZ. Je na začátku města a poměrně nepřehlédnutelná svojí velikostí. Na vrátnici zjišťuji, že už zavírají a zítra je v Rusku svátek, tak mám přijít až ve čtvrtek. Dávám si s vrátným schůzku na čtvrteční ráno. To ale netuším, co mě bude čekat. Obavu, zda tu mají museum, jsem měl do poslední chvíle, neboť ani ruští druzja to nevěděli.

Jsem v Uljanovsku a co dál, za chvilku bude tma a já musím počkat zde dva dny. Kouknu na Booking, do lesa se mi moc nechce, lenost je větší a když bude snídaně, teplá sprcha „proč ne“. Říkám si. Nocleh nacházím asi 2 km od továrny UAZ. Je to i s parkováním v objektu hotelu. To, co mě čeká uvnitř, jen žasnu. Nově postavený hotýlek, zvenčí vypadá jako ubytovna pro zdejší pracující ve fabrice, ale uvnitř ten luxus a děvuška za pultem taky. Sotva požádám o pokoj, už po mně zase chtějí tu migrační kartu. Tady v Rusku si na to papírování skutečně ulétávají. Jak u nás za komančů. Čím více, tím lépe. Děvuška mi dává pokoj číslo 417 a po vylezení z výtahu zjišťuji, že je tu chodba asi 100m dlouhá a já mám pokoj někde na konci chodby. „Do háje“, říkám si při nošení kufrů. Po vybalení plánuji co dál, sedět na pokoji nehodlám a tma ještě není. Cestou jsem zhlédl letiště, tak hurá tam. Na místě zjišťuji, že není nic extra, jako bych byl někde v nějakém malém městě u nás. Odbavuje se tu jako všude jinde, nechybí ochranka s průchodem detektoru kovu. Vyrážím do centra nebo spíše, kam mě nos povede. Dovedl k pomníku s výhledem na Volhu. To jsem ještě neviděl, řeka je tak veliká, že není vidět na konec druhého břehu, jako bych byl u moře, ale voda není slaná. Začíná se stmívat, tak udělám fotky a pojedu na hotel, v tom mě odchytává mladý Rus, zda bych ho mohl natočit. Proč ne, beru jeho kameru a on začíná mluvit do kamery o zdejším svátku státnosti a nechává se točit snad 10 krát, aby to nemělo chybu, na oplátku mě fotí před hlavní křižovatkou s nápisem miluji Rusko.

12.6. den Ruska. Bolí mě hýždě, tak dnes žádná motorka. V 7 ráno jdu na snídani. Tam čeká překvapení, zatím nejlepší nabídka ve výběru jídla, jako bych byl někde v Evropě a ne v Rusku. Na snídani mě oslovuje Saša, zdejší kuchař, právě nesl čerstvé tousty a říká, ať je ochutnám. Jdu do nich a nelituji, jsou výborné, že si dávám ještě jeden chod.

Dnes jsem se rozhodl, že nechám motorku před hotelem a do města pojedu městskou dopravou. Před hotel jezdí naše tramvaje, tak co jí nezkusit. Na recepci se ptám, kde koupím lístky, prý přímo v tramvaji, ale do muzea letadel se dostanu pouze autobusem. To jsou zde místní Gazíky předělané na autobusy. Posuvné dveře se otevírají automaticky a sedačky přidělané hůře jak za komančů u nás. Nevím, jak to kdo uspořádával, ale žádný princip seřazení sedadel v buse není. Na zastávce čekám na to správné číslo, ale když přijede, jen profrčí a nic. Zjišťuji, že musím zamávat, aby zastavil, další na mě jen mává, že je plný, mám zase smůlu, až na potřetí zastaví a já nastupuji. Dávám řidiči pade a on se rozjíždí. Říkám si, že vždyť děvuška povídala, že to bude stát 25 rublů, asi jsem cizinec, tak přirážka. Znenadání mi děvůška, co sedí blíže k řidiči, podává zbytek peněz. Nekecala. Suma souhlasí.

Nechávám se vysadit před muzeem letadel. Zase jsem v Rusku, velká výstavní plocha a letadla, kam dohlédneš. U kasy platím 120 rublů, když budu chtít fotit, připlácím 50. Zde trávím 4hodiny a pak hurá do centra, nevím, ale které číslo busu tam jede. Oslovuji kolem jdoucí paní, která jde také na autobus. Zpočátku je trochu zádumčivá, ale jak říkám, že jsem z Čech, dáváme se do řeči o všem možném. Ptám se také na Putina, jak je tady oblíben, nadává, až ji všechno nerozumím, ale hrozně ji naštvalo, že jim zvedl odchod do důchodu. Tak to vypadá, že u pracujících nic moc. Její ochota je tak velká, že mi domlouvá s řidičem, ať mě vysadí v centru, ona vystupuje o něco dříve. Jdu si prohlédnout památky, které jsem si vyhledal. Jedna mladá rodina mi doporučuje dům Lenina, že i o svátku tu mají otevřeno, ať se tam jdu podívat, je to prý kousek. Muzeum je otevřené. Jdu dovnitř, kde platím 200 rublů. Je zde i muzeum motocyklů. To pak nacházím vzadu na zahradě v malé stodole, kde je jen pár exponátů. Od průvodkyně se ale dozvídám, že už továrna sice zanikla, ale začali se tam dělat nějaké nové motorky. Když mám město celé prolezené, nechávám se odvézt na hotel zdejší tramvají. Tam průvodčímu platím 20 rublů. Za tu částku mohu cestovat klidně až na konečnou nebo než vystoupím.

Zíta hurá do muzea UAZ.



Text a foto: Zdeněk Růžička
2.11.2019