Bufík je skromně vybaven, ale je tu vše, co k jídlu potřebujete. Ceny jsou zde také nižší, než-li v Moskvě. Na výběr mám jak teplou i studenou kuchyni. Dávám si Vareniky se smetanou a k tomu něco sladkého. Obsluha za pultem je dámská, tak se dávám do řeči. Povídáme o všem možném a děvůška se tak nakrucuje a culí, že jsem okamžitě zamilován. Obdarovávám ji naší mincí a udiveně kouká, že nemáme Eura. Mnoho Rusů si myslí, že už máme Eura. Vyvádím je z omylu a ukazuji jí naši měnu.

Po snídani vyrážím směr Kamaz. Vrátnice, ochranka a za okénkem stará bába. „A je to v prd…,“ říkám si. Kamaz master je nově vybudovaný objekt a vůbec bych neřekl, že jsem v Rusku, ale spíš v Německu. Jiný použitý materiál na stavbu budovy i designe, vše jak na západě. Prostě mistři. Když se chci podívat dovnitř, bába na vrátnici mi povídá, ať si zavolám na tamto číslo. V seznamu lidí hledám číslo, kam mám volat. Vytáčím, zvedá někdo a po mém sdělení co chci, dostávám odpověď, zavolej na druhé číslo. Volám, ale tam mi to nikdo nebere. Jsem v koncích. Jdu tedy zpátky na vrátnicích a sděluji můj problém. Baba je jedovatá a neochotná pomoc. Prostě ježibaba. V tom přichází můj anděl strážný, žena kolem 30 let, ustrojená radost pohledět, až by se jí bál člověk oslovit. Touha vidět Kamaz je ale silnější. Dávám se do řeči a sděluji svůj problém. Vysvětluje mi, že do Kamazu mě pustit nemůže, protože je zde vše na kartu a tu když nebudu mít, ochranka mě okamžitě vyhodí. Návštěvy a exkurze v Kamazu dělají, ale včera právě všichni přijeli ze závodů a nikdo nemá čas. I ten, co má návštěvy na starosti. Já se ale nevzdávám a žebrám dál, aby mě pustila podívat dovnitř. „Pokusím se někoho dohledat,“ sděluje mi žena a odchází zpět do budovy. Znuděn sedám na schody a čekám, co se bude dále dít. Tak to čekám asi hodinu, v tom přijedou dvě limuzíny, ze kterých vystoupí asi 10 lidí a jdou do budovy. V tom přichází oháknutý maník a ptá se mě, co potřebuji. Sděluji mu svůj problém. Říká mi, ať počkám. Ujímá se hostů. Zjevně jdou na exkurzi do Kamazu. Vypadají jako VIP hosté nebo sponzoři podle toho, jak kolem nich chlápek běhá a s každým si podává ruku. Já mám zase smůlu. V duchu si říkám, že se mě jen tak nezbavíte a čekám další hodinu na schodech před vrátnici. Objevuje se můj anděl, ale přichází se špatnou zprávou. Nikoho nemůže sehnat, kdo by mě pustil dovnitř, tak bohužel. Nastává další fáze přemlouvání a hledání ve slovníku toho správného obrat nebo výrazu slova. Snažím se jí vysvětlit, že mi stačí vidět alespoň síň slávy a pak mohu jít domů. Zkouším, zda by se nenašla nějaká výjimka. Nevím, co se stalo, ale podařilo se mi ji přemluvit. Vpouští mě na svoji kartu dovnitř a jdeme do síně slávy. Dlouhá chodba, pak do předsálu, dále procházíme malou chodbou a objevujeme se v prvním patře, kde z jedné strany se nachází celá historie a úspěchy z Dakaru. Protější strana chodby je celá prosklená a pod vámi se nechází za prosklenou vitráží velká hala s kompletní výbavou kamionu a doprovodných vozidel pro Dakar. Tak to jsem nečekal takové zázemí. Je to až fascinující. To je jen závodní team, né továrna Kamaz. Děvuška mi ukazuje za sklem jejich nově vyvinutý speciál pro příští rok závodu, ale než se pořádně stačím zadívat, najednou se objevuje dáma, která hlasitě oznamuje, že fotit mohu jen síň slávy, ale halu s kamiony ne. Musím respektovat, fotím, natáčím, co mám povolené. Daří se mi ještě zastihnou VIP hosty s průvodcem, který vypráví o historii závodního teamu. Aspoň něco jsem se dozvěděl. Oni pokračují dál do dílen, ale tam už já nemohu, vysvětluje mi žena. Prohlížím tedy, co se jen dá a hltám informace. Při prohlížení trofejí jen mávne rukou a sděluje mi, že zde jsou poháry pouze za první místa. Když se všeho dostatečně naplním, poděkuji svému andělu za ochotu a přemluvám na selfí. Vůbec se ji nechce. Obměkčím ji slibem, že to chci jen na památku pro sebe. Nakonec souhlasí a já mohu fotit. Ještě si udělám fotky zvenčí a mohu cestovat dál. Závodní team je obrovský, že musím skočit na motorku a udělat fotky až po několika metrech, kde nacházím zásobu kamionu pro Dakar a v druhém koutě na domácí Silkway rallye. V tom mě zbystří ochranka a křičí na mě, ať vypadnu. Já fotky mám hotové, tak dělám, že neslyším a v klidu poodjíždím dál, aby za mnou nevyběhli.

Zastavuji se ještě v muzeu města, kde je kompletní historie o vzniku a zdejších nálezech. Jak více se o městě dozvědět, než si nechat o něm výkládat od průvodce. Ten je velice ochotný a na moji prosbu se snaží mluvit pomalu, abych co nejvíce porozuměl výkladu. Když máme vše prohlédnuto, musím na tkalcovském stole ušít dvě řádky koberce a podepsat do pamětní knihy.

Dnes Lenina fotit nebudu, toho tu najdete na každém koutě a v každém městě či vesnici. Je odpoledne a před sebou mám jen 200km do dalšího mého neplánovaného cíle. Tím není nic jiného, něž Město Iževsk, které oplývá letitou historií výroby motocyklů Iž a samopalů Kališníkovi.



Text a foto: Zdeněk Růžička
3.12.2019