K večeru přijíždím k městu a bookuji nějaké spaní, hledám to nejlevnější, co se dá, snad konečně najdu ten pořádný pajzl. U silnice nacházím menší hotýlek. Vcházím dovnitř a zjišťuji stav. Ujímá se mě menší chlapík v kvádru a vypadá to na majitele hotelu. Doprovodí mě na recepci a tam vyřizuji potřebné věci k ubytování. Motorka bohužel musí zůstat před hotelem, tak pro jistotu dávám řetěz s alarmem a bagáž beru sebou na pokoj. Z pokoje na motocykl vidím dobře a obsluha mě ještě ujišťuje, že to má pod kamerami, ale jsem v Rusku, kde se krade, tak kamera by byla si moc pomalá pro nenechavce.

Dostávám pokoj číslo 4 a konečně mohu říct, pajzl. Rozvrzaná postel, v rohu opadající omítka a vše do standardy. Co mě ale překvapí, když ulehnu na postel, pérová matrace. O tom jsem v dětství jen slyšel, ale nikdy nezkusil a musím se přiznat, je to pakec. Jak si lehnete, péra vás při obracení na bok začnou tlačit do žeber. Konečně mohu říct, že už vím, co znamená, když tlačí péra do žeber. Je pátek a ve zdejším hotýlku bude diskotéka. Tak to na nějaké klidné spaní nevypadá. Jdu se tedy podívat na disko po Rusku. Jako bych se vrátil do 90. let, když jsem byl král diskoték. Je málo hodin, tak je poměrně prázdno. Objednám si večeři a poslouchám zdejší hity. Zatím jsem jen slyšel ruskou muziku, pop i disko, tak bych čekal, že dydžej bude hrát muziku z celého světa, to se ale neděje. Samé domácí hity až některé už znám nazpaměť, neboť rádia zde hrají místní hvězdy. Další překvapení na mě přichází o pár hodin déle. Čekám, že se zde budou nakrucovat mladá děvčata, ale k mému údivu přicházejí dvě dvojice mezi padesátkou a smrtí. Na parketu rozjíždějí tanečky diska, u vedlejšího stolu si vyrážejí z kopýtek parta děvušek podobného věku až na jednu mladší, než jsem já, a tak si zde připadám jako junák. Na komunikaci dnes nálada není, dojím večeři a raději balím, jdu spát, než se to zvrhne a já bych musel pít. Zítra chci do večera být na závodech a ještě se podívat do muzea Iž.

Ráno budíček je už v 8 hodin, obsluha se snídaní. Dostávám jí až do pokoje. Balíček se sýrem, salámem, kousek pečiva a čaj. Asi zbytek ze včerejška, ale chutná to dobře. V 10 hodin opouštím hotel a jedu se podívat do muzea zbraní. Mám smůlu, u kasy mi sdělují, že je v rekonstrukci a když vydržím do pondělí, bude otevřeno. Mohu si ale prohlédnout sbírku šavlí nebo si zastřílet z Kalašnikova. Ač mě zbraně vůbec neberou (byl jsem na vojně a vím, jaká je to pakárna pořád čistit), tak si říkám proč ne. Kdy se ještě naskytne šance zastřílet z ruské pušky. Vybírám PRK za 600 rublů a čekám až mě zavolají na střelbu. Nejprve probíhá důkladná kontrola, zda jsem normální, pak se otevřou mříže a já vcházím do podzemní střelnice. Puška je odstřelovací s nožičkami. Obsluha mě posazuje za stůl a já zblbnutý z amerických filmů se ptám, proč si ke střelbě nelehnout. Jen mávne rukou a říká, že je to ok. Na 20 metrovou vzdálenost sotva vidím postavy, na které mám střílet. A jak jsem zde už uvedl, všude vidím, jak pušky kopou, tak mířím na postavu, která je v ohrožení s tím, že mi to uhne na banditu. Pálím a přesná rána na srdce přepadeného. „Co to?“ říkám si. Vztyčený palec obsluhy a velký úsměv na rtu mi dochází, že jako snajprem bych mohl jít domů. Zkouším to dál. Tak teda mířím na přepadajícího. Konečně trefa do ramene, další rána už je zase lepší. Začínám chápat, že to jsou pořádné pušky. Poslední ránu mířím na komoru a přesně se trefuji. Dostává se mi pochvala od obsluhy se slovy, že tak to mělo být na poprvé. Za sebe musím říct, že bezva puška. Kam zamíříš, trefí svůj cíl. Na doporučení se jedu podívat do muzea motocyklů Iž. O těchto motocyklech už jsem něco slyšel a vím, že model 49 byl kompletně okopírován od západní značky DKW a na první pohled je k nerozeznání. V moskevském muzeu jsem nějaké modely IŽE viděl, ale sbírka nebyla kompletní a zde je snad i vše. Dostávám výklad k obrázkům na stěnách o začátcích továrny a něco málo k vystaveným motocyklům. Když už mám skoro vše prohlédnuto, přichází do muzea parta motorkářů, dávám se s nimi do řeči a zjišťuji, že jde o Noční vlky. Ptají se mě na cestu, kam mám namířeno a nabízejí, ať jedu s nimi. Bude jídlo, pití. Takovou příležitost si nemohu nechat ujít, u nás v televizi se o nich mluví jako o největší mafii, drogových dealerech a bandě zabijáků. Úplně slyším svého kolegu z práce: „A je to tady, teď tě okradou, zabijí“. Já strach ale nemám, proto po prohlédnutí výstavy nasedám na motocykl a vyrážím s Vlky za dalšími zážitky. Řadíme se do kolony a jedeme do zdejšího klubu. Vpředu to vede mladý klučina, který má na bundě napsáno šéf. Na každé křižovatce dává rukou znamení, zda pokračovat nebo ne, ale většinou nás auta sami pouštějí a my v klidu projíždíme městem až na určené místo. Následně pak zjišťuji, že se jedná o jedno z mnoha odvětví klubu v Ruské federaci a tento víkend k nim dorazil na návštěvu Andrej, který mi vypráví, že je jeden z těch, co jezdí do Polska a Čech uctívat památku padlých vojáků. Říká mi historky, jak loni měli na polských hranicích problémy s vjezdem jen proto, že jsou Noční Vlci a že vůbec na ně nic neměli a stále se řešilo, jak je do země nevpustit. Ve zdejším Iževském klubu je poměrně mladý kolektiv a funguje krátkou chvilku. Kluci mají sražené dva kontejnery k sobě a zde pořádají veškeré své akce. Je znát, že se nacházím už několik tisíc kilometrů od Moskvy a konečně začínám zažívat to správné Rusko. Motorku už nemám tu nejstarší a nejmenší, kluci ve směsi všichni chodí do práce a mají běžné starosti jako já. Jelikož mám dnes v plánu ještě dorazit na moje plánované místo závodů sajdkár, moc dlouho se u kluků nezdržuji, i když se s nimi cítím faj a rád bych zůstal delší dobu. Pomalu se zde po jídle začíná rozjíždět vodka a já si nemohu dát ani panáka. Ještě pak přijíždějí dva kluci z jiných oblastí a je z toho jedno velké setkání Nočních vlků.

Já se musím rozloučit, neboť mám před sebou ještě 300 km do města Perm, kde se pořádají závody sajdkár. Valím to, jak se dá až někdy na hranici klidné jízdy, jen abych byl do tmy na závodišti. Dorážím včas za světla. Zde se potkávám s kluky, co budou zítra závodit a dávám družbu. Dnes stavím dobrovolně stan a hotel hledat nebudu, s klukama je legrace, vodky hodně a doučují mě slovíčka, které mi překladač nechce přeložit.

Text a foto: Zdeněk Růžička
9.12.2019