Probouzím se do chladného rána. Poprvé v Rusku jsem vybalil stan, navíc na kamenech, takže se mi hodila nafukovací karimatka. Na zdejší závody přijelo málo posádek, tak si je postupně obcházím a seznamuji se s nimi a s jejich stroji. Zajímavostí na zdejších závodech je, že posádky se před závody nechtějí fotit, až mě vyhánějí od svých stanů. Pak mi Igor vysvětluje, že zde je takové pořekadlo, kdo se před závodem bude fotit, tomu se nebude dařit. A že jsou pověrčiví hodně, to jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Seznamuji se se šéfem zdejšího motocyklového klubu Norton. Kiryl má krásnou ženu a ta se chce se mnou stále družit, tak povídáme o všem možném. Závody jsou postaveny na dvě rozjížďky po 25 minutách. Posádek je ale tak málo, že si připadám jak na tréninku, místo na závodech. Je to dost velké zklamání, čekal jsem na tak velkou zemi větší účast. Se sajdkami jedou samostatný závod i motokrosové speciály dvou tříd MX 1 a MX 2. Po závodech mi Kiryl vysvětluje, že ve zdejším regionu se jedou ještě na jiném místě závody, tak proto tak malá účast, ale příští týden nemám vynechat závody na Irbitu. Tam už to bude prý trochu jiné. Nabízí mi nocleh v jejich sportovním klubu, tak dnes budu spát konečně mezi motorkami. Když je vše sbaleno, vyrážíme. Klub je nedaleko trati, zastrčen za paneláky mezi malými domky tak nešikovně, až se mi jednou stane při výletu do města, že nemohu najít tu správnou odbočku do klubu. Musím zastavit místní kluky na motorkách a ptát se na cestu. Ramil je jeden z místních zaměstnanců klubu a má na starost trénování mladých kluků. Říká, jak si musel ke svému učitelskému povolání dodělat trenérský kurs, aby mohl po odpoledních vyučovat kluky jízdu na motorkách. Zde spousta lidí má dvě zaměstnání, neboť čím je člověk dále od Moskvy, tím jsou platy menší a kolikrát jim plat na veškeré živobytí nestačí. Ramil mi dělá exkurzi zdejšího klubu, ukazuje, kde co mají a vypráví o historii. Klub vznikl před 26 lety a má 120 členů. Původní zakladatel tragicky zahynul při dopravní nehodě cestou na závody. Vedle klubu mají postavenou novou závodní trať, na které trénují. Zde se jezdí celou sezonu, jak v letě, tak i v zimě na sněžných skútrech a motorkách. Při procházení tratě mi ukazuje jeden ze skoků a vypráví historku, když s buldozerem prohrnoval trať, najednou se ozvala rána, trochu to zajiskřilo a celé město zhaslo. Dnes se tomu už jenom směje, ale tenkrát mu moc do smíchu nebylo, přijela zásahová jednotka a chvilku trvalo, než se vše dalo dohromady.

Večer dělám v klubu servis na motorce, vybavení tu mají dobré a já nemusím vyndavat nářadí z motorky. Mám najeto 6 tisíc kilometrů, tak by bylo potřeba se také podívat, zda je vše v pořádku a udělat potřebnou údržbu. K večeři máme teplou polévku, pohankovou kaši s pórkem a nechybí panák vodky. Místní klub střeží zdejší hlídač a pes, o kterém mi Kiryl vypráví historku, že to byl takový bezdomovec, kterého jsem přivedla jeho dcera a on je strašně vděčný, jak se zde o něj starají.

Ráno není kam spěchat, tak vstávám o půl deváté. Kiryl mi přináší k snídani ovesnou kaši, u nich teplá a na sladko. Jsme domluvení na výlet do města, ale sděluje, že musí na 2 hodiny pryč, tak pojedu nakonec sám. Město je jako každé tady v Rusku, ale zde už není tak načinčané a je vidět začínající chudoba. Procházím se po centru, fotím památky a hledám muzeum. U vchodu prvního muzea ale zapomínám, že je pondělí a to mají v Rusku zavřeno, jdu dát oběd za 90Kč a jedu zpátky na klub. Cestou schytávám slejvák a říkám si, zkusím ty nepromokavé boty, co jsem si koupil na cestu. Přijíždím kompletně promočený a to jsem je podle rad prodejce dvakrát impregnoval. Jak říká můj kamarád, neexistují boty, ve kterých na motorce je sucho. Než dorazím na klub, tak trochu bloudím. Google neumí podrobně určit cesty tady v Rusku, jen hlavní tahy. Jak vjedete na polničku jste v prd... Musím zastavit dva malé kluky na Číňanech, jedna druhá ulička a jsem u klubu. Díky pánové, dorazil jsem. Dávám si nabít telefon, protože chci dnes klub opustit a pokračovat dál v mém putování. Za chvilku doráží Kiryl, bavíme se o všem možném, já pak nakládám věci na motorku, podávám ruku a pomalu peláším do 100 km vzdálené vesnice, kde je jeskyně, jen doufám, že to tam nebude taková komerce jako minulé doporučení od ruských motorkářů. Po třech hodinách jízdy nacházím místo. Vypadá to tady dost komerčně i cena vstupenek je na Rusko poměrně velká. 700 rublů. Uvidíme zítra, říkám si a koukám, kdy mohu dorazit na prohlídku. Jako všude v Rusku se otevírá až po 10 hodině. Pohoda mohu spát. Nasedám na motorku a jdu hledat něco na spaní, vyjíždím na kopeček vesnice a na hlavní silnici hledám odbočku do lesa, kde bych přenocoval. Je po dešti, tak je všude mokro a bahno. Sjíždím na jednu z odboček, po pár metrech mám obalená kola blátem, že je to jen sebou seknout o zem, raději pojedu pomalu a fláknu sebou v malé rychlosti, přece jen silniční obutí na zdejší cestu moc není. Buch a už ležím, pak ještě jednou. Nějak se mi nedaří najit to správné místo na nocleh. Konečně tady to bude ono, ale zase prásk a už ležím. Odnáší to platový držák kufru. Na cestu jsem si vzal sebou ještě jedny boty a to vojenské kanady, ty snad nepromoknou. Cestou mi trochu pršelo a mě se nechtělo oblékat do skafandru, tak zkouším, co vydrží boty a já. Po postavení stanu a vyzutí bot zjišťuji mokro na špičkách ponožek, nic moc, ale rozhodně lepší jak včera. V 10 hodin jsi jdu lehnout, v tom kolem mě projíždí auto. To mě posr… říkám si, taková díra světa a tady taky někdo bydlí. Dnešní den mohu říct, konečně splňuji svůj denní limit mého rozpočtu. Jídlo 760, benzín 400 rublů.


Text a foto: Zdeněk Růžička
5.1.2020