Jak jsem se v minulém díle zmínil, šel jsem si vyzkoušet opět stan a zdejší klima. Zima mě kolem půl noci probouzí na záchod a zda se mi, že je docela chladno. Při podíváni na teploměr, co mám připevnění na motorce, nemohu uvěřit svým očím. Jenom tři stupně, vždyť přes den bylo třicet. Tuto informaci jsem také sdělil průvodkyni v jeskyni a ta mi s úsměvem sdělila, že jsem na Urale a tady je to normální a můžu být rád, že nemrzlo.

Po včerejším dni mám zjištěnou otevírací dobu, tak nikam nespěchám a až na desátou vyrážím směr jeskyně. Vstup zde není na místní poměry také moc laciný. Chtějí 700 rublů a děvuška za oknem po mně chce 900. Říkám, zda se nespletla. Ona že je to i s video projekcí. Tu samozřejmě odmítám, přijel jsem sem přece se podívat na krásu jeskyně a né na nějaké laserové opičárny, kterých je dnes u nás spousty, ale oni asi chtějí být také světový a bez projekce lístek neprodává. Počáteční moje skepse, zda tam vůbec něco uvidím, se rozplyne hned v úvodu. Jsem přece v Rusku a zde nic malého být ani nemůže. Čeká mě 1,5 km dlouhá trasa s 20 zastávek různých útvaru a krás. Průvodkyně nám v jeskyni vypráví různé legendy o skřítcích, pradávném životě a o zdejší vodě, která obsahuje 2 gramy vápníku na 1 litr.

Kungurká ledová jeskyně je jedna z nejpopulárnějších pozoruhodností Sibiře a Uralu. Společně s ledovou horou tvoří historicko-přírodní komplex regionálního významu. Unikátní geologická památka je jednou z největších krasových jeskyní v evropské části Ruska a sedmá nejdelší na světě. Délka jeskyně je asi 5700 m, z čehož je 1,5 km zpřístupněn turistům. Průměrná teplota vzduchu uprostřed jeskyně je 5 stupňů. Jeskyně má 58 jeskynních útvarů a 70 jezer.

Po dvou hodinách strávené v jeskyni vylézáme někde uprostřed v parku zdejšího komplexu. Místní suvenýry a cukrovou vatu nechávám dětem a jdu, navštívít hospůdku. Krásně zařízený srub a domácí kuchyně mě nenechává chladným a dávám snídani s obědem dohromady. Dnes mám namířeno do jedné z ruských vesnic, kam jsem pozvaný na návštěvu a pravou ruskou saunu. Ještě než nasednu na motorku, na parkovišti stojí zaparkovaná sajda holandských dobrodruhů. Co ty na tom mají naloženo věcí, ještě více jak já. Nikde je nevidím, tak se ani nemohu zeptat, odkud jedou. Museli asi cestovat ze Sibiře, jinak si to nedokáži ani představit, protože zatím co mám procestováno, tak člověk potřebuje akorát kreditní kartu nebo peníze. Vše je na naše poměry tak levné, že nemá cenu lézt do stanu, natož si vařit.

Musím natankovat a pak hurá na trip za přáteli mé kamarádky. Prvních sto kilometrů jen les a nic zajímavého, pak se krajina začíná měnit a cesta se pomalu ale jistě zhoršuje. Není to tak, že by byla samá díra, jedu po silnici druhé třídy, tak to musí být znát. Po 250 km ničeho se na mne vynořuje z lesa malá vesnička, kde není ani samoobsluha. Konečně to pravé Rusko, co jsem chtěl vidět. Zastavuji a dělám si pár foteček. Zase musím řešit telefon, v jeskyni jsem ho používal a cestou, když mám zapnutou navigaci, se nestačí dobíjet. Musím tedy vypnout telefon a dalších sto kilometru jedu naslepo.

Když už se blížím pomalu k cíli, což je nějakých 80km, zapnu fón a on není nabit. Nastává zajímavá situace. Jsem v pohoří Uralu mezi lesy, kde není signál, já mám vybitý telefon, neznám přesnou adresu vesnice , kam jsem plánoval dorazit a po cestách ani živáčka, koho bych se zeptal na směr. Benzínu mám dost, tak hurá do neznáma, maximálně dojedu na druhou stranu. Pohledem na nebe a stromy určuji sever a mířím směr můj cíl.

Po pár kilometrech přijíždím na hlavní silnici, kde se dávám doleva, po dalších 50km zkouším nahodit telefon. Mám vyhráno, naskakuje 4G a já mohu stáhnout mapy. Posledních 22 km jedu ve stupačkách. Silnice 3 třídy a rozbitá jak na Ukrajině. Je půl osmé místního času a já dorážím na místo určení. Vše vyšlo, jak bylo naplánované. Jak mi štěstěna přeje, vedle baráku malé květinářství, mám vyhráno, nepřijdu s prázdnou. Květiny skvěle naaranžované. Po přivítání dostávám večeři. Už dva dny dopředu jsem hlásil, ať nechystají nic velkého, ale marně, na stůl se nosí jako o život. Jsem v Rusku a zapomínám, že zde se hostům velice dopřává. Ještě ruská Baňa a dnešní očistec bude kompletní.

Sauna by byla na samostatnou kapitolu, tak se jen mohu zmínit, že zde každý druhý domek má saunu a chodí do ní třikrát do týdne, prý na očištění duše. Jo tady si umí užívat života.

Po druhé hodině ranní nás opouští maminka se slovy, že zítra musí do práce. Já také jdu spát. Těším se na prohlídku vesničky a mám přislíbeno navštívit tu pravou vesnickou Děrevňu.



(zr)
16.2.2020