Po snídani co mám nachystanou, se jdu ještě podívat po krámech a obhlédnout zdejší ceny. Při nákupu dárků na rozloučenou se mi u prodavačky dostává milého překvapení v podobě nákupu zdarma. Valím na to očima jako v Jiříkově vidění. Čekal jsem hodně, ale toto se mi ještě zatím nikde nestalo. Zvyklí z našich obchodních poměrů, že když je to cizinec, tak se to natáhne nebo aspoň nějak pořádně vydělat (kolikrát nemusíte být ani cizinec) na nakupujícím. Tady se mi jen dostalo slov, ty jsi u nás na návštěvě, tak to máš ode mne dárek. České drobáky už u sebe nemám, tak dávám na památku zelenou stokorunu.
Loučení se koná ve velkém, Nasti tatínek je vášnivý kuřák, tak mu za jeho laskavost věnuji benzínový zapalovač, který jsem koupil v Iževském muzeu zbraní. Holkám drobnosti a pak už jen nasedám do žigulíku a frčíme do podniku, kde mám uklizenou motorku. Ještě se zastavujeme u kamaráda, který zde má autodílnu a otec mi cestou vypráví, jak zde opravuje svůj kamion a kde nakupuje díly.

Motorka je na svém místě, jak táta řekl, že tady si ji nikdo všímat nebude. Přede mnou je teď asi 25km dost špatné cesty a tak jedu ve stupačkách, než se dostanu na hlavní tah. Les, kamiony a zase les, kde není signál. Tak to jedu na blint asi 100 km. Při první tancovačce zapínám navigaci a hledám, kde dnes budu spát. Cíl dnešní cesty mám naplánovaný do města Čeljabinsk a tam se mi daří k večeru dorazit.

Ještě než začnu hledat ten správný hotel, začíná se mi obracet můj plán o 180 stupňů. Na jednich semaforech na mě mává motorkář, ať jedu za ním. Zastavuje na parkovišti a ptá se, kam mám namířeno. Vysvětluji mu můj záměr, ale ten se mu vůbec nelíbí, a že musím s ním domů do jeho města. Tady kromě tanků stejně nic není. Mně se moc nechce, tak děkuji a jeho nabídku odmítám. Mám dnes na tachometru nějakých 350km a ještě se plahočit dalších 100km mě vůbec neláká. On je ale dost neodbytný, tak mě posílá do centra, ať tam na něj počkám, musí si něco vyřídit a pak mi ukáže park pabědy a pojedeme k němu.
Jakmile zastavuji na náměstí, okamžitě u mě stojí chlápek a zase ty klasické otázky, odkud, kam a tak podobně. Ještě než se stačí Marat vrátit, dostávám od kolemjdoucího pozvánku k němu do Azerjdžánu. Prý je tu na skok s rodinou vyřizovat papíry a až budu mít cestu kolem, mám se u něho zastavit. Marat mě bere do parku, kde si děláme fotku a stále mě přemlouvá na cestu zpátky, mně se stále nechce. Taková pozvánka se ale neodmítá, ale nenechám se rozhodit. Nebudu mu kazit radost, tak přikyvuji a jedeme pro mě do neznámého místa. Jak je v Rusku zvykem, kilometr zde nic neznamená a místo 100km, najíždíme 150. Naštěstí celá cesta byla po dálnici, tak jsem uháněl jak Rusáci, abychom do tmy byli na místě. Ručička tachometru nešla pod 140 km. Posledních 20km jedu stejně za tmy, tak zpomalím a Marat mi začíná hledat hotel, daří se mu to až na potřetí. Všude mají plno. V půl noci mne ještě bere na večeři, to se mu daří také až na třetí pokus, neboť už všude mají pracovní den a všude mají zavřeno. Nakonec dáváme biftek. Je trochu gumový, zde asi Polraich ještě nebyl. Po jedné ráno padám unaven do postele a ráno o půl deváté už na mne troubí připraven na dnešní prohlídku městem.

Nejprve mne bere do kamenného parku, který je zde nově vybudován. Na každém místě mi bere z ruky telefon a dělá fotky, ať mám nějakou památku. Vypráví o nově postaveném kostele a historii města, které má hornickou minulost a zde se vyráběli šavle pro cara a nacházel se zde vzácný druh zeleného kamene, který se nazýval Malagit. Dále se chlubí, že ve zdejším městě Zlatoust se narodili známí šachista Karpov a vyrábějí se zde součástky a rakety do ponorek. Navštěvujeme zdejší muzeum, a když máme celé město projezděné tam a zpět, jedeme se podívat k jezeru, kde je nádherně čistá voda. Doma pak zjišťuji, že jezero je jedno z nejčistších na světě a je vidět do hloubky asi 20m, proto není potřeba jezdit na Bajkal za čistou přírodou a jezerem. Zde to není tak turisticky profláklé, tak zdejší ceny jsou ještě na standartní úrovni. Cestou ještě stavíme před továrnou Ural, kde se vyrábějí vojenské náklaďáky, které později budu často potkávat na kazašských silnicích.

Když už se blíží čas loučení, najednou zjišťuji, že nemám rukavice. Bylo dnes takové dusno, že samým zastavováním se někde rukavice odložil a už nevím kde. Daruje mi tedy svoje a já mám zase o starost více, aspoň si vyzkouším nabídku Kosti z BMW klubu, až něco budu potřebovat, tak mám volat. Mám před sebou ještě necelých 300km přes Ural tak hurá do sedla.



zr
1.3.2020