„Smutná zpráva nás zastihla 16. června, kdy nás navždy opustil nejstarší sidecarový spolujezdec Jirka Požár. Miloval svoji rodinu, miloval život, miloval sport. Byl vždy upřímný, plný energie, spravedlivý a velice tvrdý chlap. Nesnášel lži a křivdy a velice těžce snášel prohry. Takový byl Jirka.

Byl průkopník a snad vůbec první mitfára v naší republice. Již v roce 1967 a 1968, kdy se u nás ještě terénní závody sidecarů nejezdily, jezdil jako spolujezdec Vladimíra Dubšíka a jezdili spolu závody ve Švýcarsku a Německu, kde tehdy Dubšík jezdil závody sólo a zároveň sidecary. Když Dubšík zůstal v zahraničí, tak se Jirka vrátil do republiky, protože zde měl rodinu.

Začal hledat, kdo by jezdil za řídítkama a protože jsem jezdil obstojně sóla, padla volba na mě. U nás se v té době side nejezdily, až v roce 1968 se začaly při závodech sólo motocyklů jezdit exhibiční a ukázkové jízdy sidecarů.

První sidecar jsme vyrobili podle svých představ bez jakýchkoliv zkušeností. Také to tak dopadlo. Většinou ten sidecar jel tam, kam jsme vůbec jet nechtěli. Moc se mu nechtělo zatáčet a rovno s ním jet bylo dosti obtížné. Měli jsme sólo motocykl a k tomu jsme přišroubovali sidecar, to proto aby se nám to vešlo do auta. Na závodech jsme to zase sešroubovali a jelo se. Jezdili jsme ze začátku exhibiční jízdy pro diváky snad po celé Moravě, kde se jely závody sólo.

Až při mezinárodních závodech 1969 v Holicích, kde byli i přední jezdci Holandska, Švýcarska, Německa, Belgie a Francie, nastal veliký zvrat, protože Jirka byl chlap na svém místě, nafotil sidecar Švýcarům, kteří měli levou sajdu, změřil ji ze všech stran a přes zimu jsme postavili zcela jiný motocykl, který už i zatáčel a jezdil celkem rovno. Můžu vám říci, že s Jirkou jsem zažil nejkrásnější období mé motokrosové kariéry. I přesto, že když se Jirkovi zdálo, že jedu nějak pomalu a ostatní nám ujíždějí, tak jsem dostal pár ran pěstí do zad a do helmy a hned jsme byli o mnoho rychlejší. Jak jsem už napsal, on totiž nesnášel prohry. Byl k tomu vychováván na vojně v Dukle Praha, kde byl u vodáků a závodně vesloval. Co já dostal od něho ran, ale musím říci, že když na to dnes vzpomínám, tak to na mě velice platilo. Jirko, děkuji Ti za ty rány! Jinak bychom se nemohli stát v roce 1971 mistry republiky!

Ješte snad takovou malou epizodku ze závodů musím na Jirku prozradit. Při mistrovském závodě sidecarů na Hradisku u Vyškova, když nás v první jízdě Krajčovič porazil o délku motocyklu, tak v jízdě druhé 300 metrů před cílem v posledním kole v táhlém stoupání, když jsme jeli vedle sebe, tak Jirka uchopil jeho side za madlo a zatáhl ho dozadu a my tu rozjížďku vyhráli. Co se pak dělo po jízdě v depu, si asi umíte představit, mitfárové si to vyřídili mezi sebou chlapsky, stručně a ručně. A žádné protesty se nepodávaly. A ještě něco musím na Jirku prozradit. V pravých dlouhých rychlých zatáčkách mi držel ruku na plynu, abych nemohl ubrat plný plyn a tak jsme byli rychlí.

Takový byl jeden z nejlepších spolujezdců u nás. Tvrdý a upřímný. Jirko děkuji Ti za všechno, co jsi udělal pro mne a pro rozvoj sidecarového sportu u nás. Čest tvé památce. Nikdy na Tebe nezapomeneme!“

Honza Všetečka


Upřímnou soustrast celé rodině a pozůstalým!



(joh)
Foto: Josef Hejnal a archiv jezdců
30.6.2020