31.10.2020
Co v posledním dvacetiletí u nás znamenali bratři Rozehnalové, tím byl Jiří Macek v 90. letech, kdy nastartoval svou šňůru mistrovských titulů za sebou. Celkem jich získal sedm a v historických tabulkách se řadil na druhé místo za bratry Rozehnalovými. Je nám potěšením, že jsme s tak výraznou osobností českého sajdkárkrosu mohli udělat rozsáhlé interview mapující celou jeho závodní kariéru. Pojďme se tedy znovu s ním ohlédnout po době minulé!
sidecarcrossSidecarcross
KomentářeKomentáře
ChatChat

Profil - Jiří Macek



bydliště:
Ratíškovice u Hodonína
datum narození: 12.1.1958
povolání: motocyklový mechanik
stav: rozvedený
tituly: 7x mistrem ČR (1988, 1990, 1993, 1995-98)



Oplýváš dlouhou závodní kariérou v sedle jednostopých, ale hlavně dvoustopých sajdkárkrosových speciálů, ve kterých si získal velký věhlas. Když se však vrátíme na úplný tvůj začátek, vybaví se ti, kdy ses poprvé dostal k motorům a kdo tě k nim přivedl?

Někdy okolo 12 let jsme s kamarádem začali na půjčeném Pionýru Jawa 50, pak na jeho Sachs 100 s řazením na nádrží. Jak se naskytla výhodná koupě, tak si koupil první vlastní motocykl Manet 90 dvoupíst za 50 Kčs. V neděli jsem dostával 5 Kčs na kino. Místo kina jsem si jel na kole do Hodonína koupit 2 litry benzínu a pak jezdil celé odpoledne. Se starším bratrem Antonínem jsme jezdily na jeho Jawě 21 téměř každý týden na závody.


FOTO: Vlevo Jiří Macek v 16 letech (1974) na ČZ 250 SCOT. Trénuje na rozcestí od dubňanské silnice směr Náklo. Doprava cesta k Baťovce, doleva k Máju. U druhého obrázku vpravu je Jiří Macek v Ratíškovicích na ČZ 360 (1975).



Začala tam tvá náklonost k motokrosu?

Přesně tak. Na těch prvních v Ježově se mně líbil Miroslav Halm. Díky němu jsem se rozhodl, že budu taky jezdit motokros, ale zatím jsem neměl takovou motorku, abych na ní mohl závodit. Naštěstí v učení ve Strážnici za mnou přišel starší kamarád, že vlastní ČZ 360, ale že jde na vojnu a zda bych od něho ji koupil. Dal za ni 6000 Kčs. Souhlasil jsem s nákupem, ale řekl jsem mu, že víc jak 3000 Kčs dohromady nedám. On povídá, že to nevadí, že ji mohu splácet jeho rodičům. V roce 1975 jsem ji koupil a začal závodit. Bratr koupil auto Jawa Minor. Vymontovali jsme sedačky kromě řidičovy, z motorky jsme odmontovaly přední kolo a tak jsme ji vozili na závody. Jakmile bratr odešel na vojnu, vozil mě na závody kamarád, ale již na vozíku za jeho Oktávkou.

Jak dlouho si zůstal u motokrosu a jakých úspěchů si v něm dosáhl?

Motokros jsem jezdil tři roky před vojnou. V roce 1977 jsem v mistrovství republiky juniorů skončil celkově na 6. místě. Několik věnců jsem taky přivezl. Na vojně jsem nastoupil do Dukly Mošnov. Bohužel před sezónou v roce 1978 jsem se zranil. Doktor mi řekl, že závodit již nebudu moc. Měl jsem téměř přetržený sval na stehně. Přesto jsem to po vojně zkusil. Dalo se to, tak jsem zase začal závodit motokros a taky enduro.


FOTO: Rok 1977. Zleva Josef Dobiáš - otec Karla, sedící mechanik Petr Vašíček, číslo 58 Karel Dobiáš, číslo 42 Jiří Macek a mechanik František Brhel. U druhé fotky Jiří Macek na ČZ 380.


Proč si nakonec přesedlal na sajdkáry?

V práci za mnou přišel šéf Jaroslav Kubeš s tím, že se mu velmi líbí sajdkárkros a že bych mohl jezdit s jeho synem Jaroslavem. Sajdkáru má prý zamluvenou. Souhlasil jsem, jenže jeho syn Jaroslav si to rozmyslel. Počkal jsem tedy na mladšího bratra Petra, až přijde z vojny a začal jsem jezdit s ním.

Jaké jsi měl první pocity ze svezení na tříkolovém stroji?


Sajdkárkros jsem viděl poprvé v Míkovicích a posléze při motokrosu v Přerově a v Bučovicích. V té době jsem nevěděl, že to budu taky jezdit. Když jsem to ale zkusil, velmi se mi to zalíbilo. Měl jsem z jízdy na sajkáře pěkný pocit.

Od koho jsi zakoupil první sajdkáru?

První sajdkáru jsem koupil od Honzy Všetečky. Byla to levostranná Jawa 700. Honza nás pak spolu s jeho spolujezdcem Zdeňkem Nesnídalem na ní učil jezdit v Borkovanech. I s námi nějaký čas cestoval po závodech.


FOTO: Bratři Mackové na levostranné sajdkáře Jawa od Jana Všetečky (1982)


Jak se Ti dařilo v prvních sezonách?

Než jsem se naučil ji řídit, párkrát jsem Petra ztratil. Naštěstí jen při tréninku. Postupně se nám začalo dařit.

Musel jsi nejdříve vyjet malou republiku, než si mohl jet federální mistrovství?

Ano. Z malé republiky nás postupovalo šest posádek a šest zase spadlo. První se v ní umístili Vodenka-Taška, druzí Zatloukalové a my třetí.

Kde jsi jel první závod a jak se ti na něm vedlo?

První závod jsme jeli v Ostravě. Na první jízdu nemám dobrou vzpomínku, protože jsme spadli a dojeli desátí. Náladu jsme si zlepšili ve druhé jízdě, když jsme skončili třetí.

Na přelomu osmdesátých a hlavně devadesátých let přišla Tvoje éra, sbíral jsi jeden titul za druhým a u nás si platil za absolutní jedničku. Musela to být úžasná doba...

Jsou to krásné vzpomínky. Začalo se nám dařit ještě s Jawou 600. Byla to ale dřina. Motorky jsme si stavěli sami. Někdy až do rána. Párkrát si vzpomínám, že jsem ani nespal. Tolik bylo s motorkou práce. V roce 1988 nám začal velmi pomáhat František Hejnal. Půjčoval nám motorku, která již byla na úrovni KTM EML 500. Poprvé jsem ji přivezl z Ouběnic. Jedenkrát jsme se na ní svezli při stmívání a v neděli jsme vyhráli mistrák v Hronově. V té době bylo u nás více dobrých posádek, které jezdily i mistrovství světa.

Jak jste slavili tituly?

V té době jsme to většinou oslavili při večeři v restauraci po cestě ze závodů. Na nějakou větší oslavu jsme moc nebyli.

 
FOTO: Pódium při závodě v Hronově v roce 1988. Zleva Pavel a Václav Liškové, Jiří Macek, Karel Dobiáš, Josef Peták a Roman Švůger. U druhého obrázku výčet titulů Jiřího Macka.


Kdo byl Vaším největším soupeřem při závodech?

Největší byl Josef Novotný. Později na přelomu osmdesátých a devadesátých let byli velmi dobří i další – VladimírTrkal, Vladimír Vodenka, Josef Peták, Stanislav Hutira, bratři Liškové, Vybíralové, dále i bratři Boukalové, bratři Křížové a další. Když jsem začínal, obdivoval jsem souboje Jardy Petáka s Josefem Novotným. Snažil jsem se jezdit jako oni.

Jaké spolujezdce si během kariéry vystřídal a jak se ti s nimi jelo?

První dva roky 1982 a 1983 jsem měl levou sajdu s bratrem Petrem. Na rok 1984 jsem koupil pravou sajdkáru od bratrů Liškových a začal trénovat s Karlem Dobiášem. Jenže ten začal stavět dům a na závody neměl čas, proto jsem v roce 1984 začal s Josefem Šťastným. Udělali jsme dobré páté místo. Do další sezony se mnou naskočil Víťa Uherk. Líbilo se mu to, ale já jsem mu to rozmlouval. Po závodech byl samá modřina. Na té sajdě by se umlátil. Když jsme se stavili na večeři po závodech v Třemošnici, nebyl schopen ani jít a já měl obavy, aby to přežil. Na další sezonu jsem se dohodl s Pavlem Dirbákem, starší bratr Ivana, s kterým jsem se později stal několikrát mistrem republiky (pozn. redakce: bylo to v roce 1995, 1996 a 1993, kdy v sezoně střídal zraněného Karla Dobiáše). V roce 1987 Karel Dobiáš dostavěl barák, takže jsme spolu znovu mohli závodit a velmi se nám dařilo. V letech 1988, 1990, 1993 a 1997 jsme slavili mistrovské tituly. Poslední jsem pak získal s Radimem Chanečkou. V roce 1992 a 1994 se mnou jezdil Milan Gažík. Poslední spolujezdec byl můj syn Jiří, a to v roce 1999 s jedním závodem v roce 2000. Nějaký čas se mnou na sajdě strávil i František Pavlovec a před ním v roce 1991 Zdeněk Mysbach. Nejpoctivěji ale fungoval Karel Dobiáš. S ním se mi jezdilo nejlépe. Mohl jsem se na něho spolehnout jak na sajdě, tak i s přípravou na závody a mezi závody. Taky dělal týmového kuchaře. Když jsme jely třeba na delší dobu pryč, obstaral vše okolo jídla.


FOTO: MS Ouběnice 1988 a Macek-Dobiáš na EML / KTM 500


Na jakou sezonu nejraději vzpomínáš a na kterou bys naopak rád zapomněl?

Nejraději vzpomínám na rok 1988. Republiku jsme jely ze začátku sezóny na Jawě 600, pak nám půjčoval František Hejnal EML KTM 500. Začali jsme doma vyhrávat a přivezli první body z mistrovství světa. Nerad vzpomínám na rok 1991. Závodů v republice bylo málo, Karel Dobiáš si udělal přestávku, já učil nového spolujezdce, ale nebylo to ono a navíc zapújčené motory Zabel byly poruchové.

Vrcholem pro sportovce se většinou stává účast na mistrovství světa. Kdy se Ti povedlo do něj poprvé nakouknout?

Bylo to v roce 1988 v Ouběnicích. Byl to náš první závod v mistrovství světa a taky první závod v mistrovství světa u nás a ve východní Evropě.


FOTO: MS Ouběnice 1988. Do hlavního závodu se kvalifikovaly jen dvě české posádky, a to Trkal-Lundák a Macek-Dobiáš.



Jak na první start vzpomínáš? Kvalifikovali jste se do hlavního závodu?


V té době byly problémy s náhradními díly. Týden před závodem jsme na mistráku v Opavě vyhráli, ale přestala nám fungovat zadní brzda. V Ouběnicích jsme ji přes zahraniční posádky sháněli. Byl to problém. Nikdo z nich nás neznal, ani my je ne. Ale pak se nám ji podařilo vypůjčit na tento závod od Rakušanů Karla Mathyse. Ten se ale před tím ptal, zda jsme dobrá posádka. V závodě jsme startovali jen dvě české posádky - Vladimír Trkal s Petrem Lundákem a já s Karlem Dobiášem. Bodovalo se v té době jen do 15. místa. V první jízdě jsme skončili po kolizi na 17. místě a ve druhé získali první body za 13. místo.




Konec první části rozhovoru s bývalým sajdkárkrosařem a sedminásobným mistrem republiky Jiřím Mackem. Druhou část zveřejníme v nejbližších dnech. V ní se dozvíte, jak se cestovalo na závody na MS a jaké potíže přinášela účast na něm pro československé jezdce. Také nám Jiří prozradil veselé, ale i silné zážitky z jeho kariéry. Nakonec se dozvíte, co začal dělat po konci kariéry. Sledujte náš web, ať ani druhá část rozhovoru vám neunikne!



(joh)
Foto: Archiv Jiřího Macka

31.10.2020

KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.