26.12.2020
U historie ještě zůstaneme, jelikož se nám do rukou dostaly hodnotné vzpomínky mistra republiky z roku 1971 – Jana Všetečky, který se nám rozepsal o začátcích vývoje sajdkárkrosového speciálu v tehdejším Československu. V textu nám přibližuje, s jakými těžkostmi bojovali sajdkárkrosaři dříve, s čím se museli vypořádat, na co zaměřovali svou pozornost a v neposlední řadě nabízí i své srovnání s dnešním sajdkárkrosem...
sidecarcrossSidecarcross
KomentářeKomentáře
ChatChat

„Jelikož jsem do roku 1969 jezdil motocros sólo třídu 500, tak jsem o závodech sidecarů prakticky nevěděl vůbec nic. Jediné, co jsem věděl, tak jsem občas potkal na silnici nějaký motocykl s postraním vozíkem značky VELOREX. O nějakých závodech sidecarů v terénu se tu u nás moc nevědělo.

Co se týče mé osoby, vše zavinil pro mě zcela neznámý člověk Jirka Požár, který jel pár závodů v zahraničí jako spolujezdec Vladimíra Dubšíka. Protože Dubšík zůstal v zahraničí a Jirka se vrátil. Přes kamarády v Rudé hvězdě Brno se dozvěděl o mně a po krátkém rozhovoru bylo rozhodnuto - budeme vyrábět terénní sidecary.


ESO 500 a sajda nalevo!


Musím konstatovat, že do té doby jsem na vlastní oči neviděl žádný motocrosový sidecar, snad někdy nějakou fotografii v časopise Svět motorů. Základ byl skoro vyřešen. Použili jsme rám z motocrosové 500 ESO. K tomu jsme se snažili vyrobit rám sidecaru. Na kterou stranu dáme sidecar? Bylo rozhodnuto během vteřiny. Jirka povídá: „ Jezdil jsem s Dubšíkem na levé sajdě, tak budeme vyrábět levou sajdu.“



Mně to bylo celkem jedno, protože jsem sajdu nikdy neřídil. Říkám, uděláme sajdu co nejnižší, aby se nám nepřevracela v zatáčkách a měla dobrou stabilitu. Dnes bychom s takovou sajdou přijeli pouze do první zatáčky a tam bychom zůstali trčet na břichu ve vyjeté koleji. Dříve se takové hluboké koleje nevyskytovaly, takže to celkem šlo. Navíc všichni ostatní jezdci měli sajdu na pravé straně, mohl jsem jet občas jinou stopu. Mělo to někdy výhody a někdy i nevýhody.


Míry a osy se neřešily...


O nějakých mírách jako osa předního kola vůči ose zadního kola, to jsme neřešili, tak jako jsme neřešili, kam posadit kolo od sidecaru vzhledem k ose zadního kola.

Řekl bych, že jsme to skoro okopírovali od Velorexu. Vyrobili jsme odpojovací sidecar, protože jsme chtěli laborovat s příklonem nebo odklonem motocyklu k sajdě. Měli jsme to vyrobené na otočných čepech a pomocí šroubů jsme buď motocykl mohli přiklonit nebo odklonit. Nakonec k tomu stejně nedošlo a motocykl stál narovno.


Odpojovací sidecar


Ale jednu výhodu to přece jen mělo. Měli jsme totiž dodávku a tam by se celý motocykl nevešel rozměrově, takže jsme první dvě sezóny jezdili na tréninky a závody tak, že jsme vždycky rozpojili sajdu od motocyklu a na závodech opět smontovali. Měli jsme to tak nacvičené a naučené, že nám to trvalo kolem pěti minut. Nebyl to pro nás žádný problém.

Přední vidlice, to byl také celkem unikát. Výrobu hotového motocyklu a sidecaru jsme dělali celou zimu a když jsme na jaře v březnu vyjeli k Jirkovi na chatu, že se tam poprvé svezeme, tak hned v první jízdě na velké louce před chatou stál jediný velký keř se stromem. Samozřejmě, že jsem se snažil, co jsem mohl se tomu keři vyhnout, ale motorka byla jiného mínění a tím keřem jsme projeli. Doleva to celkem zatáčelo dobře, ale doprava jsem potřeboval hodně místa, abych se nějak vůbec zatočil. Ale nějak jsme si zvykli. Oni totiž jezdci při prvním závodě ve Vimperku nebyli na tom o nic lépe.

V rámu jsme měli zabudovaný motor ESO 500 monoblok jako všichni jezdci. Přední zdvih a pérování přední i zadní vidlice byl takový, co nám tehdy umožňovaly zadní teleskopy z teréních motocyklů. Většinou se to pohybovalo kolem 80 až 100mm.


Srovnání se současností...


To píši jen pro představu, aby kluci, co dnes jezdí na pěkných a bohatě odpérovaných sidecarech s vynikajícími jízdními vlastnostmi, s velice výkonými motory a lehkými rámy, měli představu, čím vším jsme se museli prokousat, abychom se vůbec mohli svézt a divákům něco předvést. Dnes to mají o něco lepší. Zatímco my jsme celou zimu, včetně sobot a nedělí, strávili v dílně a na fyzičku zbylo málo času, oni si mohou koupit motocykl hotový.

Ovšem má to pro ně jednu velkou nevýhodu, že dnes je tento sport velice a to zdůrazňuji velice drahý a je k tomu potřeba mít dobrého sponzora. Není jim co závidět. Myslím si, že z tohoto hlediska jsme na tom byli lépe. A to pominu, že dnes se na každém závodě platí vysoké startovné a také poplatek za vystavení licence pro jezdce i spolujezdce. Za nás nebylo, naopak my jsme na závodech od pořadatelů peníze dostávali: startovné (příspěvek na údržbu stroje), cestovné, někde i nocležné, peníze za umístění a věcné ceny.“




Připravili: Jan Všetečka a Josef Hejnal
Foto: Archiv Jana Všetečky a Jiřího Požára

26.12.202

KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.