03.01.2021
Silniční závodník Oliver König se v loňské sezóně zúčastnil několika závodů šampionátu Supersport 300. Podařilo se mu vyhrát trénink, ale na vysněnou bednu prozatím nedosáhl. Jaká pro něj byla uplynulá sezóna a s jakými plány vstupuje do té další? V zimě se zaměřuje také na přípravu na motokrosové motorce, o tom se nám rozpovídal.
silniceSilnice
KomentářeKomentáře
ChatChat

Loňská sezóna byla složitá ve všech směrech. Jak ty hodnotíš sezónu 2020?

Myslím si, že loňská sezóna byla pro všechny taková zmatená. Všichni jsme byli v nejistotě – pojede se, nepojede se, tady se pojede, tady se nepojede. Bylo to celé nahoru a dolů, jak na houpačce. Ve finále nám sezóna začala v srpnu a byla to snad nejtěžší sezóna v mé kariéře. Po dvou závodech můj tým KTM Freudenberg, ve kterém jsem závodil, skončil kvůli restrikcím a covidu. Takhle to bylo odůvodněno. Přitom v Německu byla stejná pravidla jako u nás a my jsme to riziko podstoupili. Přišlo mi to neprofesionální, myslím si, že za tím bylo ještě něco jiného, ale to už je jedno. Poté jsem mohl sezónu dojet, díky mému manažerovi Milošovi Čihákovi v našem privátním týmu na motorkách z předchozí sezóny, na kterých jsem trénoval. Jsem moc rád, že jsem mohl sezónu dokončit. Ve finále jsem zajel nejlepší výsledky, co jsem kdy ve třístovkách udělal.

 

Na jaký loňský závod nejvíce vzpomínáš?

Nejvíce si vzpomínám asi na Barcelonu, z té mě bolí zadek ještě teď. (smích) Těch hezkých momentů bylo hodně. Například v prvním Aragonu, kde jsem ve druhém tréninku poprvé v životě vyhrál v třístovkách. Pak se mi to povedlo znovu v Barceloně na vodě, kdy se mi jelo fakt hezky. Těch momentů bylo spoustu, ale nejvíce si vzpomínám na Barcelonu, protože tam jsem pak byl ještě čtrnáct dní navíc.

 

S jakými plány vstupuješ do nové sezóny 2021?

Určitě budu pokračovat ve třístovkách, protože jsem neudělal takový výsledek, abych se mohl posunout dále, takže tam ještě zůstávám.

 

Jak probíhá tvá zimní příprava na novou sezónu?

Skamarádil jsem se s Matyášem Červenkou, který přešel z motokrosu na silnice a začali jsme teď spolu trénovat. Pravidelně chodíme běhat, ale cvičit ještě moc nemohu, protože se stále léčím se zraněným ramenem. Byli jsme párkrát i v Pitlandu v Praze na Zličíně, kde je to teď zavřené, ale pak tam chceme znovu chodit, protože to není vůbec špatná průprava na silnici. Ještě jsme byli jezdit na Ohvale v Praga Aréně, tam to bylo také super. Ohvale jsem zkusil poprvé a moc se mi to líbilo, takže bych v tom chtěl pokračovat.

 

Zmínil jsi motokros a víme, že se během zimní přípravy připravuješ na motokrosové motorce. Kdy jsi poprvé usedl na krosku?

Já vlastně na krosce začínal. Táta mi ve třech letech koupil první krosku, nějakou čínu. Poté jsem do jedenácti let pokračoval jenom na krosu, nebylo to nic profesionálního, ani na úrovni. Pouze jsem se plácal, ale bavilo mě to. Takže mě v tom táta podporoval. Nebyly v tom žádné ambice, ani pravidelný trénink. Prostě jsme šli jednou za čas jezdit.

 

Co máš vlastně teď za motorku?

Mám čtyřistapadesátku Kawasaki z roku 2012. Do konce roku jsem jezdil na své motorce, což byla Honda 250 z roku 2017, kterou jsem pak prodal. Chtěl jsem koupit novou, ale už na to nebyly finance. Můj manažer Miloš Čihák měl tuhle Kawu právě s třinácti motohodinama. Mám k ní přístup a dovolení trénovat, takže za to mu moc děkuji, protože to je super motorka.

 

Jsou tratě, kde se rád připravuješ? A naopak jsou tratě, kam už tě nikdo nedostane?

Nikdy jsem neměl moc rád Osek. Vždycky jsem tam padal, není to vůbec jednoduchá trať. Nedávno jsem tam byl a zjistil jsem, jak strašně se mi tam teď líbí. Takže Osek se mi teď líbí asi nejvíc, i když Čermná taky není špatná. Většina motokrosových tratí mi přijde hezká. Ale v létě jsem byl v Třebízi, tam mě to moc nebavilo.

 

 

Jak pomáhá vám, silničním závodníkům, příprava v terénu?

Všichni říkají fyzička, fyzička, fyzička. Já si myslím, že na třicetiminutový závod zas taková fyzička není potřeba.  Určitě musíte být v kondici, ale není to takový extrém jako v motokrosu. Hlavně je to dobré na reakci, klouzání, člověk se musí hýbat. Mně se strašně líbí, že se krosáci na motorce strašně hýbou. My sedíme jak pecky, doleva a doprava. Takže prostě trénujeme reakci, rychlost a to mi přijde jako nejvíc.

 

Už v jarním lockdownu jsme tě viděli hodně trénovat, zejména v Trutnově, společně s Filipem Salačem. Tolerují vám týmy tento typ přípravy?

To bylo výjimečně. Byl jarní lockdown a nevědělo se co a jak, tak jsme to neřešili. Letos můžu na krosu do konce ledna, pak už přestanu, protože jsem taková horká hlava a vždycky se rozbiji. Od loňského pádu v Jiníně mě stále trápí rameno, tak s tím raději seknu dřív. Takhle jezdí i ve světě, například Marquez, Rossi nebo Dovizioso, všichni tihle kluci dělají motokros a nejezdí vůbec špatně. Myslím, že Dovizioso jezdí i nějaký italský mistrák, kde se dokonce minulý rok zranil. Myslím si, že to všichni berou jako dobrou průpravu na silnice, takže nám to nikdo moc nezakazuje. Ale je to určitě nebezpečné.

 

Kdo ti pomáhá s tréninkem v terénu? Přeci jen se jedná o odlišnou disciplínu než silnice.

Prvním, kdo mě kdy trénoval, byl Ervín Krajčovič. Když jsme já, Adam Máj a Tonda Kabát začínali v Popovicích nebo v Kamenci, on nás učil základy. Pak dlouho nebyl žádný trénink a já jsem přešel na silnice. Dvakrát jsem byl v zimě s Pavlem Kejmarem. Do toho mě trénuje pan Jiří Heiník, ten s námi byl také párkrát na motokrosu. Teď nám trénink vede Matyášův táta. Hlídá, aby náš trénink dával smysl, aby se třeba nestalo, že dáme tři kola, budou nás bolet ručičky a čau.

 

Čeho bys chtěl jednou ve své závodní kariéře dosáhnout?

V nejbližší budoucnosti je mým cílem dát bednu. Myslím si, že to není vůbec nereálné. Ta ztráta na pódiové umístění loni nebyla tak velká v nějakých závodech. To je můj nejbližší sen. Postavit se na bednu tam ve světě. Poté bych se chtěl dostat do šestek a dál se uvidí!

 

A kdo vlastně stojí za tím, že můžeš závodit na profesionální úrovni?

Největší zásluhu na tom má v tuto chvíli Miloš Čihák, který mě od roku 2018 naplno podporuje, důvěřuje mi a já mu za to moc děkuji, nebýt jeho, už nejezdím. Všichni víme, že motorky jsou finančně strašně náročné a my už jsme to, jako rodina, neutáhli. Naštěstí jsem měl a mám tuhle podporu a moc za ní děkuji! Dělám, co mě baví a jsem šťastný. Děkuji rodině, mámě, ségře a tátovi, kteří za mnou stojí. Každý mě podporuje v něčem jiném, a to dohromady dělá ten balíček, díky kterému jsem schopný takhle jezdit. Děkuji také partnerům, kteří za mnou stáli i v těchto těžkých dobách, kdy se moc nedařilo a nebyli proto tolik vidět. Moc si toho vážím a věřím, že podporu všech dokážu oplatit!

 

Připravil: Pavel Horák

Foto: Pavel Horák, Václav Duška jr.

3. 1. 2021

silniceSilnice
KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.