Jan Zářecký odjel všechny závody MČR v motoskijöringu

21.02.2021

Připravili jsme pro vás rozhovor s Janem Zářeckým, závodníkem motoskijöringu a v současné době také mitfárou na sajdkárkrosu, který zavzpomínal na své začátky a sdělil nám spoustu dalších zajímavých informací. V letošním roce mohla být krásná sezóna oblíbeného motoskijöringu, kterou však ukončila omezení kvůli šíření pandemie. Z této disciplíny jsme vybrali právě tohoto závodníka, který jako jediný absolvoval od roku 1998 všech 118 závodů MČR. V historické tabulce motoskijöringu je na 11. pozici s 523 body. Nejvíce závodů odjel s lyžařem Ivanem Morávkem, vždy v dresu SMK Klášterec nad Orlicí. Jan Zářecký patří mezi nejzkušenější závodníky této zimní disciplíny, kde pravidelně obsazuje pozice kolem desátého místa.

Motocross

Komentáře

Chat

Pamatujete si první setkání s motokrosem? Jak jste se vůbec k motorkám dostal?

To jsem byl ještě malý kluk, když mě vzal strejda na závody do Žambereckého Kotle. Mohlo mi být nějak sedm, osm roků, tak jsem to viděl v Kotli poprvé. Tenkrát tam jezdil Jarda Falta, myslím, že vyhrál a mně se to hrozně líbilo. Za rok nebo za dva jsem se tam jel podívat znovu. Potom až ve škole, když jsem chodil na základku, tak tady jezdil Pepek Dytrt sajdkárkros s bráchou, pak u něj jezdil Jirka Krejsa, potom Jarda Toman a pak zpátky brácha. To byly takové ty začátky. K motokrosu jsem vice čuchnul až v Holicích, kde jsem se učil. Tam měli nějaký kroužek, kam jsem se přihlásil. Zároveň jsem se v Žamberku přihlásil do organizace. Tenkrát bylo podmínkou, že musím mít řidičák, tak jsem musel zažádat o výjimku do Prahy. Strašně to trvalo, ale když jsem si v šestnácti udělal řidičák, tak jsem mohl začít závodit. První motorku jsem koupil „Zetku“ 380 z Pardubic asi za deset tisíc. V té době jsem vůbec nevěděl co a jak.

29.01.2017 - Závod v Klášterci nad Orlicí

Poté jste vyzkoušel motoskijöring. To byly nějaké volné závody nebo jen pro zábavu?

Moje první setkání s motoskijöringem bylo, když můj kamarád Tomáš Krejsa jezdíval s Mírou Šrolerem, což je vlastně táta Mirka a Patrika. Spolu jezdívali do Olešnice na závody a Míra byl takový antirus, neměl je rád. Tím, že v té Olešnici jeli na dobrém umístění a někde je sejmuli, tak měl na ně velkou zlost. Tenkrát šel Tomáš Krejsa na vojnu a tím pádem neměl Míra jezdce, tak mě poprosil, zda bych to nezkusil. Mně bylo kolem osmnácti, když jsme spolu začali trénovat. Já ho vždycky vyzvedl u kravína, on vyšel bez přilby, bez rukavic, lyže v rukách. Pamatuji, jak jsem mu říkal: „Ty zmrzneš, tobě bude zima.“ On, že ne, že ty Rusy musíme porazit. Bylo to jeho heslo. Když přišlo na závody v Olešnici, kde ti Rusové taky jeli, tak nebylo moc sněhu, jen nějakých deset centimetrů a hrozná ledovatka. Tenkrát jsem vzal doma naši Škodu 100 s vlekem a vyrazili jsme tam. Protože bylo málo sněhu, tak z toho udělali takový zimní motokros a jelo se bez lyžařů. Byla to sranda, Míra měl radost, když jsem postoupil tak hnedka kluky, kteří tam byli s námi, vytáhl na kořalku. Já různě postupoval a dostal jsem se až do finále, kde jsem skončil asi pátý. Některé ty Rusáky jsem porazil, některé ne, protože měli drapáky, které jsme tady ani neznali.

Díky velkému nadšenci Pepovi Vašíčkovi se ke mně dostala fotka z roku 1993, kde jste závodil na parkovišti u Andrlova Chlumu v Ústí nad Orlicí. Prý to tam muselo být celkem náročné pro jezdce i lyžaře, nebo se mýlím?

My jsme si tenkrát říkali, jak to tam chtějí jet, že to vůbec nechápeme. On to pořádal pan Urban, který byl velký nadšenec do každého motoristického sportu. Když jsme tam přijeli a viděli jsme to tam, věděli jsme, že to bude pořádný mazec. To byly úzké uličky a vlastně se sjíždělo od té chaty dolů a po silnici se pak jelo nahoru. Pár se nás tam sjelo, bylo to dobrý. Bez motorky tam přijel i Pavel Kunc. Posháněli jsme nějaké lyžaře, tak jsem Pavlovi motorku půjčil, aby se svezl. Pavel vzal ještě gumu, takže jsme jeho gumu dali na mou motorku, což byl neskutečný zázrak. Měl měkkou směs, ani nevím, jestli byla nakrájená. Na motorce se najednou dalo jet i po tom ledovatým. Kdo vyjel kopec, skoro vyhrál. Postupně jsme se dostali do finále oba dva, ale jelikož jsme měli jenom jednu motorku, tak si Pavel musel půjčit motorku od někoho, kdo vypadl. Gumu si vzal zpátky a já si navlékl tu svou starou. Já nebyl na té gumě schopný vyjet kopec. Pavel se umístil tenkrát docela dobře. Bylo to dobrý, zároveň i technický.

28.02.1993 - Závod v Ústí nad orlicí u Chaty Hvězda na Andrlově Chlumu

V roce 1998 se jelo první MČR v motoskijöringu. Jaké to tenkrát bylo?

To si vzpomínám moc dobře. Ten rok jsme odjeli jediný závod v Klášterci. Tenkrát jsem sehnal už lyžaře, se kterým jsem odjel přes sto závodů, Ivana Morávka. Docela se nám dařilo. Ten závod vyhrál Pavel Čiháček, kterému dělal lyžaře Jirka Kavka. My jsme dojeli na čtvrtém místě.

Od začátku MČR máte odjeto všech 118 uspořádaných závodů. Jak se motoskijöring vyvinul za těch 24 let?

Tak určitě ten sport získal na popularitě. Hodně náš sport zviditelnil Janek Ledecký, když s námi jezdil. Přilákal i další celebrity, které přijeli na závody a my jsme je svezli třeba pár kol. Tím se to dostalo do podvědomí lidí. Když jsme začínali, tak nás bylo málo, ale potom se začaly jezdecké řady rozšiřovat. Hodně přibylo hobby jezdců, kteří nechtěli jet republiku, ale jezdili přidružené hobby závody. Od té doby to šlo nahoru. Na motoskijöring nemusí být nadupaná technika, hodně záleží na gumách a na technice jízdy. Tím, že přibylo dvojic, se zvýšila konkurence. Je to hodně vyrovnané, ale ti nejlepší jedou opravdu dobře a je to poznat.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý moment z motosksijöringové kariéry?

Takových momentů je hodně, to bych mohl vyprávět do nekonečna. Nejhorší byly závody, když se jely o víkendu dva a my jsme někde spali. Většinou jsme první den zajeli dobře, večer se pilo, šlo se pozdě spát a druhý den to bylo hrozně znát na výkonech. Například jednou v Horním Městě jsme první den byli do pátého místa a druhý den jsem byl úplně vyčerpaný. Furt jsem se tam válel, byly tam hluboký koleje. Byl jsem už tak vyřízený, že jsem nemohl ani nastartovat motorku. Tenkrát to už lyžař nevydržel, sundal si lyže a v přeskáčích mně to nakopnul. Ujeli jsme asi sto metrů a válel jsem se znovu.

Vyzkoušel jste nespočet tratí a mezi ty, na kterých se vám dařilo, patří i Horní Město. Jak vám vyhovovala zdejší trať?

V Horním Městě se jezdily ty uličky, tam to má tradici už hrozné roky. Měl jsem tam z toho trošku strach. Je to tam takové Monte Carlo, protože člověk nevidí, co je za rohem. Tím, jak tam jsou ty baráky a zahrady jedna za druhou, tak si myslím, že to je i bezpečné. Nejde tam moc vyjet, protože tam jsou udělané mantinely z plotů a domů. Je to zajímavá trať. Je tam také jeden kopec, který kolikrát rozhodoval. Pak se to přesunulo nahoru na pole kvůli bezpečnosti a republika prostě musí splňovat jiné parametry. Na tom poli to bývala palba. Někdy to tam bylo technické a uklouzané. Místní lidé hrozně fandí, mají to tam rádi.

24.01.1999 - Závod v Horním Městě

A co třeba Dobřany v Orlických horách? Z diváckého pohledu to je velmi rychlá trať, která dokáže zaujmout.

Ta trať je velice rychlá a pro diváky musí být atraktivní, protože se tam opravdu jede s motorkou naplno a člověk si říká, že už to snad není možné. Je tam obrovská rychlost a kolikrát se musí dříve ubrat a brzdit, aby měl ten lyžař možnost to vůbec zastavit. Je to opravdu fofr. Jednou pamatuji, že jsme tam jeli, když skoro nebyl sníh a jezdilo se jen po ledu a kamení.

Celou dosavadní kariéru na motoskijöringu jste odjel v dresu SMK Klášterec nad Orlicí. Oslovil vás také někdy někdo jiný na spolupráci nebo jste zůstal věrný svému klubu?

Já zas nevynikám nějakými výbornými výsledky, aby mě oslovili. Kdybych chtěl jít jinam, tak by se to třeba dalo, ale já jsem v Klášterci spokojený. Jezdím za ně od začátku. I když jsem úplně poprvé začínal za Žamberk, ale tady to nějak umíralo, tak jsem prostě šel jezdit za Klášterec, kde byla dobrá parta a fungovalo to tam dobře.

Nejvíce závodů jste odjel s lyžařem Ivanem Morávkem. Jak se vám s ním spolupracovalo a jak vlastně funguje komunikace mezi vámi při závodech?

Já když jsem začínal, tak byl problém s lyžařem. Vždycky to byl problém! Stávalo se mi, že když jsme byli ještě mladí kluci, tak jsem ho třeba tahal ráno z postele ještě po opici. Ale kluci to většinou fyzicky nevydrželi a dostat nějakého stálého lyžaře byl problém. Až jsem jednou narazil na Ivana, který taky vyzkoušel několik jezdců, kteří říkali, že s ním nebyli třeba spokojení. Já jsem s ním byl spokojený maximálně! Řekli jsme si co a jak. On mi narovinu řekl, na která místa ho nesmím rvát za každou cenu, prostě mu musím dát čas, aby tam byl schopný zastavit nebo zabrzdit, abychom mohli jet dál. Když bylo potřeba, tak mi i pomohl, aby mi neustřeloval zadek. Tím, že byl starší a měl dobré rady a byl klidnější, tak mi byl velkou oporou. Byl takový můj starší brácha.

27.02.1999 - Horní Město - 1. Tomáš Krejsa-Karel Doleček, 2. Jiří Pach-Tomáš Meier, 3. Jan Zářecký-Ivan Morávek, 4. Pavel Čiháček-Jiří Kavka (není na fotce), 5. Josef Švorc-Roman Povolný

Dá se motoskijöring v dnešní době, kdy téměř nejsou zimy, natrénovat?

To se nedá nijak natrénovat, to se musí na sněhu. Po ledu na pastvinské přehradě jsme to zkoušeli také. Na tom ledu s troškou sněhu to drží, ale jinak se to rozjede a nejde to zastavit. Ideální jsou ujeté tratě na louce, i když se to smeká.

V čem se liší klasická motorka na motokros a na motoskijöring?

Motorka se prakticky neliší, je to jedna a ta samá. Někdo si občas dělá nějaké úpravy. Já třeba povoluji zadní péro, abych měl těžiště motorky níž. Potom zakrývám jednu část chladiče, druhou nechávám. Pak mám ještě takovou kapotáž, aby mi sníh nelétal na karburátor. Vzadu je dobré mít zástěrku, teď nevím, zda je, anebo není povinná. Když ji tam nemáte, tak ten lyžař je chudák, protože všechno létá na něj.

Jak to je s pneumatikami při závodech?

Jednu dobu, v šedesátých letech, se jezdívaly i šroubky. Dávaly se šrouby do drapáků, což nedokážu úplně pochopit. Ta motorka asi držela jako blázen, to jen tak neustřelilo a jelo to třeba stovkou, ale nedokážu si představit, jak tenkrát mohli lyžaři na dřevěných lyžích dokázat zastavit a udržet se. Teďka už se bohudík šrouby nejedou. Je na zimu dobré mít měkčí směs. Různě se to krájí, aby vznikla lamela jako na zimních kolech u auta.

20.01.2019 - Závod v Klášterci nad Orlicí

V současné době jste také mitfárou na sajdkárkrosu. Jak jste se dostal do sajdkárkrosového vozíku?

No, to byl takový hec v hospodě. Petr Janeček v Klášterci měl dvě sajdy. S Patrikem Šrolerem jsme se tak hecli, že bychom to mohli zkusit. Petr nám půjčil sajdu, Hondu z devadesátých let, a pustili jsme se do toho tak, že jsme museli ten motor pak rozdělat a dát celý do kupy. Když jsme začali trénovat a začalo se nám to líbit, vyzkoušeli jsme nějaké hobby závody, kde jsme si řekli, že to není tak zlé. Nakonec jsme ještě s touhle starou sajdou jeli závody přeboru ČR, nějaká umístění tam byla. Pak jsme se rozhodli, že koupíme sajdu novější. Když jsme v přeboru skončili druzí, rozhodli jsme se o přechod do mistrovství republiky.

V loňské sezóně jste odjeli tři závody a celkově jste skončili čtvrtí. Jak hodnotíte loňskou sezónu v sajdkárkrosu, kdy jste se potkali na závodech s několika mistry světa?

Po této stránce to bylo opravdu zajímavé, protože my určitě mistrovství světa nepojedeme a svézt se s takovými hvězdami, které tam byly, to pro nás byl zážitek. Samozřejmě jsme viděli závod dvakrát, když nás předjížděli. Byl to fofr. Sbírali jsme velké zkušenosti. Loňská sezóna byla dost špatná kvůli koronaviru a hodně jezdců se jí nezúčastnilo. Hodně našich posádek to vzdalo kvůli finanční situaci a někdo byl třeba zraněný. Měli jsme trošku štěstí, protože na poslední závod, který se jel v Dobřanech, nás nebyl ani plný rošt a trať byl obtížná. Stáhli to na malý okruh, i když byl problém projet i ten, tam jsme byli myslím druzí a tím nás to vyšvihlo hodně bodově nahoru.

Můžete čtenářům představit plány na letošní sezónu?

Pojedu pořád s Patrikem Šrolerem na mistrovství České republiky. Doufáme, že se letos odjede více závodů. Uvidíme, jak se zadaří. Budeme muset více trénovat!

Jezdíte motokros a motoskijöring, děláte spolujezdce při závodech sajdkárkrosu. Jakou disciplínu si vlastně nejvíce užíváte?

No, když je sníh, tak je pěkný motoskijöring, to se mi hrozně líbí. Jsou tam lehčí i těžší závody, ale to jsou i v sajdách a na motorce. Mitfára na sajdkáře je opravdu velká řehole. Kdo si to nezkusil, tak neví, o čem mluvím. Je to hrozně fyzicky náročné. Já už si někdy připadám, že už z toho nemám ani požitek, protože mě to tluče ze všech stran a já se držím zuby nehty, abych nevypadl.