Patříte mezi nejzkušenější lyžaře ve startovním poli MČR. Jak jste se k tomu vůbec dostal?

V roce 2001 jsem den před Silvestrem narazil na Michala Roušavého a Michala Rabčáka, kteří trénovali motoskijöring v Rychnově na autokrosové trati. Mně se tenhle sport hrozně líbil a chtěl jsem to vyzkoušet.  Tenkrát mi kluci nabídli, jestli se nechci také svézt. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat a hurá na trať. Samou zvědavostí jsem ani nevnímal, jak se mi třásla kolena. Byl jsem tam v doprovodu jedné slečny, a tak jsem si nechtěl udělat ostudu. Po pár metrech jsem zjistil, že s jízdou nemám žádné větší problémy a z výrazu slečny jsem usoudil, že s takovým frajerem do Nového roku určitě vydrží! (smích) Od mládí jsem tento sport hodně sledoval, ale nikdy jsem se nedostal do kontaktu s nikým, kdo by ho dělal a s kým bych mohl jezdit. Věděl jsem z vyprávění jen o Pavlu Kuncovi z Rychnova nad Kněžnou, ale ten měl již svého lyžaře, a navíc to byla úplně jiná liga. Tímto počinem moje skijöringová kariéra na nějaký čas skončila. Až někdy v další sezóně jsem jel jako divák s veškerým lyžařským náčiním na další závody do Klášterce nad Orlicí, a co čert nechtěl, jeden lyžař tam tenkrát vytrhl vázání, a tak jsem nabídl, že mu půjčím své lyže. Bohužel nebo bohudík jeho velikost lyžáků nesouhlasila s roztečí mého vázání. S velkou nedůvěrou se mě zeptali, jestli už jsem na tom někdy stál a zda bych si na to troufl. Tenkrát jsem použil známou hlášku z filmu Anděl na horách: „Skáču dobře – skáču rád!“, a tak jsem odjel svůj první opravdový závod!

Aktivním lyžařem jste už poměrně dlouho. Kolik jste za tu dobu vystřídal jezdců?

Závodit jsem začal v roce 2003 s Jirkou Hlaváčkem v Klášterci nad Orlicí. Jezdili jsme spolu, myslím, dvě sezóny.  V další sezóně si Jirka v Olešnici zlomil žebra a bylo po závodění. Shodou okolností další týden při závodě v Klášterci, kde jsem byl už zase jen jako divák, se zranil lyžař Michala Roušavého. S kluky jsem se v tu dobu už dobře znal, a tak jsme vymysleli, že bychom to další závod mohli zkusit spolu. S Michalem jsem odjel zbytek sezóny 2005 a naše plodná a úspěšná spolupráce trvala několik dalších let. Tenkrát jsme díky výsledkům dostali nabídku jezdit v barvách Orionu a to už bylo něco! Pak následovalo několik zim, kdy se pro nedostatek sněhu odjelo jen pár závodů. Sezónu 2009 jsem začal jezdit s Pepou Sládkem, se kterým jsem udělal několik titulů MČR. Po těch 8 letech s Pepou jsme se rozhodli skončit se závoděním. Byl jsem stoprocentně rozhodnutý, že už závodit nebudu, ale když přišel v roce 2017 mladý Pavel Dvořáček s nabídkou „půl království a princeznu k tomu“ za odjetí sezóny, tak jsem nemohl říct ne!  S Pavlem jsem odjel dvě sezóny.  Takže tohle byli oficiální čtyři jezdci, se kterými jsem jezdil MČR. A celkem jsem tedy odjel šestnáct ročníků MČR.

S kým se vám nejlépe jezdilo?

Ani s jedním… Všichni jezdili moc rychle! (smích)

S Josefem Sládkem jste brali v roce 2009 první mistrovský titul. Byl titul tím nejlepším, čeho jste na motoskijöringu dosáhl?

Těch věcí, kterých jsem při motoskijöringu dosáhl, bylo více. Třeba zlomená žebra, natažené vazy, cca šestkrát vykloubené prsty, otřes mozku, zhmoždění ramen, oboustranná kýla, několik opic a tak dále… Za tím vším, jako třešinka na dortu, jsou ty 3 mistrovské tituly.

Poslední závody jste odjel s mladým Pavlem Dvořáčkem. Jak vám vyhovoval tento mladý pilot? Přeci jen nemá ještě tolik zkušeností na sněhu.

Poslední dvě sezóny s Dvořáčkem byly jako křest ohněm. Bylo mu tenkrát čerstvých 18 let a mně táhlo na 50. Pavel je výborný a talentovaný jezdec, ale měl motoskijöring jen jako doplňkový sport k motocrossu. Kdyby byly lepší zimy a sehnal mladšího zkušeného lyžaře, tak věřím, že by mistra několikrát dokázal vyhrát také!

Pomáhá lyžař v depu nějak s přípravou motorky, nebo se staráte jen o své lyže a lano?

No jéje, to se ví, že pomáhá. V depu jsem občas motorku pohladil, poplácal a přikryl ji někdy i dekou. (smích) Ne ne, já jako lyžař jsem měl dost práce se svým lyžařským nádobíčkem. Kolikrát jsem měl na jeden závod i pět párů lyží.

Když jsme se dostali k lyžím, jaké parametry musí lyže splňovat? Jaké jsou ty nejlepší na motoskijöring?

Já osobně používal carvingové lyže 170 až 180 cm dlouhé s co nejtvrdším závodním vázáním. Hodně mně pomohla kdysi firma Happy sport a v poslední době firma Lusti ze Žacléře.

Vyžadují lyže nějakou speciální údržbu na rozdíl od běžného použití na horách?

Je dobré po každé jízdě lyže a vázání zkontrolovat. Dost často dochází k uvolnění hran. Přeci jen se nejezdí po upravené sjezdovce, ale dost často po hlíně a kamení. Také se stává, že do cíle dojedete bez skluznice.

A jaké parametry vlastně musí splňovat lano, kterého se držíte? Kde je na motorce uchyceno?

Lano má předepsanou minimální délku, kterou vám před každým závodem změří. Na laně nesmí být žádná smyčka ani hrazdička. Tolerují se jen uzly, které si lyžař sám podle potřeby uváže. Počet uzlů je individuální. Většina týmů používá uchycení lana pod sedlem, ale zažil jsem i uvázání lana dole na kyvce. Slyšel jsem, že kdysi dávno měl jeden fíra lano uvázané dokonce kolem pasu. Ale to už je dávno zakázané.

Závody musí být velice fyzicky náročné, jak se připravujete na motoskijöringovou sezónu?

Tak to je pravda. Představte si, že jedete 15 až 20 minut za motorkou, která neustále zpomaluje a zrychluje, musíte se držet, pracovat s lanem, bleskově reagovat na brždění fíry, pomáhat mu v zatáčkách, nebrzdit ho při vjezdech a krom toho se kolem vás motá dalších osmnáct bláznů propojených lany. (smích) Speciální přípravu, jako se dělá dnes, jsem asi žádnou nedělal, ale mám obrovskou výhodu, že od dvaceti let lezu po skalách, od malička lyžuji a aktivně sportuji.

Dostávají při závodech více zabrat ruce nebo nohy?

Podle mého větší nářez dostávají nohy, pak břicho a až potom ruce. Ale je to jako u každého sportu,  celková fyzička je alfou–omegou tohoto sportu!

Máte s jezdci domluvené nějaké pokyny? Například, kdy vás bude kontrolovat, jak najíždět do zatáček a podobně.

Vždycky jsme si s jezdcem řekli problémová místa, ale jinak jsem nechtěl, aby se na mě otáčel. Když už se stalo a šel jsem do kytek, tak základem je nepustit lano. Pokud vás táhne po zemi, tak to na motorce pozná. Horší je, když ztratíte lyži. To pak musíte spoléhat na to, že máte ještě jednu. (smích)

Většina tratí se každý rok mění, ale můžete říct, kde se vám závodilo nejlépe?

Nejraději mám Dobřany a Klášterec. Ale pokud byly dobré sněhové podmínky, tak jsem rád závodil všude.

Jak se vám, lyžařovi, závodilo v Horním Městě, kde to v uličkách bývalo dost úzké. Někteří jezdci to nazývají jako české Monte Carlo.

No tak to vás asi zklamu. Nikdy sem tam nejel. Myslím si, že uličky v Horním Městě nikdy nebyly součástí závodu MČR. Dost jsem o tomto závodě slyšel a rád bych se ho ještě někdy zúčastnil. Bude ale problém sehnat nějakého stejně přezrálého jezdce, se kterým bychom se závod pokusili přežít. (smích)

*Poznámka Josefa Vašíčka: MČR se v tzv. uličkách v Horním Městě jelo dvakrát. Bylo to v roce 1999, kdy jednou vyhráli Skalka-Fryč a jednou Krejsa-Doleček. Poté se nám podařilo přesvědčit organizátory, aby závody jezdili na pěkné trati u mateřské školy.

Preferujete raději rychlejší nebo techničtější tratě?

Přesto, že jsem řekl, že mám rád tratě Dobřany a Klášterec, tak mi vyhovují spíš technické a členité tratě se skoky.

Takže skoky na tratích vám vyhovují?

Jak říkám, členitost a skoky byly vždycky zpestřením závodu. Je však velice náročné skloubit skok na motorce se skokem lyžaře.

Kdyby chtěl být někdo lyžařem na motoskijöringu, co musí nejvíc natrénovat?

Pro motoskijöring není ani tak důležité být skvělým lyžařem, ale (jak to říct slušně) nemít srdce v kalhotách. Bylo mnoho kluků, kteří chtěli závodit, ale po vyzkoušení jich to spousta vzdala! Na trati pro skijöring nezažijete klid, který máte na sjezdovce. Tam kolem vás prolítnou klidně z obou stran motorky s lyžaři a to se vám potom pořádně zježí chlupy. Start a první zatáčka je vždy největší adrenalin! Navíc jde tam o souhru dvou lidi, kteří si musí věřit a předvídat, co ten druhý udělá a co zvládne.

Může být lyžař úplný začátečník?

Ano, zcela určitě může, pokud má dobrou úrazovou pojistku. (smích)

Jezdců je při dostatku sněhu velké množství. Co udělat, aby se zvýšil zájem lyžařů o tento sport?

Podle mého by pomohlo, kdyby se závody daly uspořádat v lyžařských střediscích. Tam je lyžařů na kila! Znáte to, když něco vidíte, chcete to ochutnat. Tenhle nápad měl už dávno Petr Kovář s Jankem Ledeckým, ale domnívám se, že vše krachlo na složitosti různých zákazů a povolení.

A na závěr se zeptáme, neláká vás to zkusit také z druhé strany? Být jezdcem.

Párkrát jsem se to jako jezdec vyzkoušel, ale bylo to mimo závody MČR. Kdysi jsem dokonce do jednoho závodu nastoupil jako lyžař i jako jezdec. Nikomu to nedoporučuji, protože mezi jízdami je málo času na neustálé přezouvání a převlékání.

Připravil: Pavel Horák

Foto: archiv Petra Čížka, Miroslav Jireček, Pavel Horák

12. 3. 2021