V srpnu se stal vicemistrem světa ve třídě juniorů do 125 ccm na Mistrovství světa, které se jelo v německém Diedenbergenu a následně si v září dojel pro titul Mistra České republiky v téže třídě.
 

Co tě dovedlo na plochou dráhu?

Já jsem měl motorky rád odmalička. Děda mě už v šesti letech začal brávat na Simsona a tehdy mi poprvé dovolil usednout za řídítka a jet. Už tehdy jsem tomu propadl, ten pocit vládnout sám tomu na mne tehdy silnému stroji, i když jsem měl dědu za zády coby jistotu. No a druhý děda mi pak koupil malou krosku a na té už jsem jezdil sám. O ploché dráze jsem neměl ani páru, nijak jsem se o ni nezajímal. Nicméně jednou nás s tátou oslovil strejda, že chodívá na Bory na přehradu na ryby a že tam slyšívá jezdit motorky z míst, kde je plochá dráha. Já vlastně ani nevím, proč ho to takhle napadlo, ale povídal, abych to šel zkusit. No a táta se toho chytil, a tak jsme se šli se tam podívat. Tehdy tam chodili po závodišti nějací dva pánové, ani netuším, kdo to byl. A optali se, jestli se chci svézt. Já byl vykulenej, ale to víte, že jsem s radostí souhlasil. No i jen nastartovat byla sranda, ale povedlo se a já vyrazil na trať. Bylo to fakt úplně něco jiného, ale prostě se mi to hned zalíbilo. A tak jsem se v mých 11 letech na podzim objevil na prvním tréninku a už to šlo ráz naráz.
 

Takže jsi vůbec netušil, jak se na plochodrážní motorce sedí a jezdí?

Vůbec, ani v nejmenším. Jak už jsem říkal, i startování je naprosto jiné, žádná šlapačka, až na malé díry rovný povrch, žádné skoky. Navíc jedete vlastně pořád ve smyku, prostě úplně něco jiného, než jsem znal. A to překvápko, že mašina nemá brzdu. To bylo něco. Dodnes jsem vděčný Michalu Hádkovi a Terce Nádraské, že se mne tehdy ujali a vše mi vysvětlili a ukázali. Díky nim jsem opravdu po pár trénincích začal zvládat smyky. Navíc i při mém prvním závodě na Moravě v Březolupech se mi Michal snažil poradit a věnovat se mi, ač tam tehdy sám též závodil. Bylo mi 12 let, byl jsem vyjukaný, a o to více jsem ocenil srdečné přijetí všech ostatních závodníků a jejich pomoc. Vždyť já ani táta jsme tehdy netušili, jak je to třeba i s barvou povlaku na helmě. A ke všemu se tam tehdy sjelo skoro všechno naše příbuzenstvo z Moravy. Ohromný fanklub pro jednoho vystresovaného začátečníka. Táta tehdy raději koukal jen škvírami mezi prsty, mamka byla hrůzou šílená. Nedojel jsem poslední, to byl pro mne ohromný úspěch a velká radost.

Celý rozhovor s talentovaným plošinářem čtete a na video se podívejte ZDE. 

Text a foto: Monika Šavlová
Video: Antonín Hříbal
Zdroj: Tachovskydenik.cz 
02.10.2021