Neuvěřitelné se stalo skutkem a sen se stal skutečností – stal jsem se vicemistrem republiky v kategorii nad 40 let.
Před 5 lety, kdy jsem skončil, bych nikdy nevěřil, že tohle budu někdy psát, natož to prožívat, ale člověk míní a život mění. Navíc, když se člověk zbavil úplně všeho a jediný co zbylo, tak byly plasty na Kawasaki. Když vůbec přišla nějaká myšlenka zase jezdit, tak jsem si chtěl jezdit jen tak o víkendu pro radost a vez závod, ale nakonec se to pomalu zvrhlo víc než dřív.
Nikdy jsem nepřestal trénovat a i v „závodnickém důchodu“ jsem si stále udržoval fyzickou kondici a o to byl ten začátek trochu snazší, ale jen zdánlivě. V listopadu 2020 jsem absolvoval 2 denní prohlídku a fyzické testy v Centru sportovní medicíny v Praze, které ještě před zahájením dopadly velmi dobře a podle fyzioterapeuta až překvapující. Nicméně i přes to jsem opravdu velmi tvrdě makal a dřel, do tréninkového plánu jsem zahrnul nové metody cvičení a trénoval jako snad nikdy před tím, v zimě, v mrazu, po tmě, v noci, v horku, v dešti, prostě pořád. Odcvičených 350 hodin a odběhaných 1800 km za 128 hodin je toho snad důkazem. Často to bylo hodně náročné, bolelo to, ale ta touha byla silnější. Šel jsem den po dni, skoro žádný odpočinek. A to nemluvím o tom, že jsem se dostal na váhu, jako jsem měl v roce 1998 a shodil jsem 15 kg.
Když už se do toho člověk vrátil zpátky, tak to chtěl dělat na nejvyšší možný úrovni, aby neudělal ostudu a se ctí. A v neposlední řadě nebylo vůbec jednoduché aspoň trochu chytit ten rozjetý vlak v ježdění, který vám za těch 5 let chtě nechtě ujede. Myslím, že to byl dobrý test, když člověk musí prokázat vůli a sílu vrátit se zpět v plné síle.
O to více, když jsem dostal velmi zajímavou nabídku od Jirky Čepeláka a jeho týmu Yamaha Čepelák Racing Team. V tu chvíli to pro mě byl neuvěřitelný až neskutečný sen, protože to byl vlastně odjakživa můj o mnoho lepší soupeř a vzor v přístupu k MX a najednou jsem měl možnost reprezentovat jeho jeden z nejlepších týmů u nás. Po 5 letech nezávodění velká důvěra týmu ve mně a vlastně velký risk a krok do neznáma, když jsem byl úplně mimo dění, protože v depu a na závodech je to velká ikona českého MX. Tím pádem pro mě a vlastně pro nás všechny obrovská zodpovědnost a čest.
Tímto bych chtěl opravdu hrozně moc poděkovat týmu Yamaha Čepelák Racing za podporu a důvěru v sezóně 2021, rodičům, kteří do toho spadli rovnýma nohama, aniž by o tom věděli, že budu zase jezdit a to i přes to, že jim pomalu táhne na 70 let, tak všechno absolvovali se mnou a se vším mi pomáhali jako za starých časů, i když to se mnou není jednoduchý. Dále pak tetě Zdence (mamky sestra), která nám pomáhá už odjakživa, a bez ní bychom to nezvládli. Vždycky, když bylo nejhůř, tak nám pomohla. Dále děkuji kamarádům Zdeňkovi Košťálovi a Martinovi Marhounkovi, kteří mi také výrazně pomáhají, Honzovi Malechovi a jeho Dirtykingdom.cz, který mi pomáhá už asi čtvrt století stejně jako pan Volman z firmy EGE. Samozřejmě těch lidí je ještě mnohem více, ti kteří mi fandili, nebo přáli na závodech a já jim opravdu moc děkuji za podporu. A v neposlední řadě musím zmínit člověka, bez kterého bych tohle vůbec nepsal, a který stojí úplně za vším, co se letos dělo, a bez kterého bych vůbec znovu nezačal závodit, takže obrovské díky!!
Letos první stupně vítězů na MMČR v Pacově byly hodně emotivní a asi nejvíc, co jsem kdy zažil, protože to nejlepší jsem měl už dávno za sebou a prostě už jsem neměl nikdy závodit. Teď jsem tam stál znovu a byl neskutečně pyšný, že se to povedlo a samozřejmě jsem chtěl víc a víc …
Ale proč to vlastně celý píšu? Nebylo to vůbec jednoduché, nespadlo nám to z nebe a nebylo to zadarmo, ale měl jsem kolem sebe tým skvělých, velmi oddaných a moc hodných lidí. Všichni jsme dělali maximum možného a já byl jen ten poslední článek v mozaice, který to přetavil v dobrý výsledek a myslím, že se to povedlo na očekávání, možná všech. Letošní kapitola uzavřena, mise splněna…
Připravil: Pavel Horák
Zdroj: Instagram @blabik181
Foto: Pavel Horák
15. 10. 2021