Když se ohlédneš za svou kariérou závodníka, jak na ni vzpomínáš?

Vzpomínám na ni kladně. Byla tak akorát dlouhá a myslím si, že jsem skončil na svém vrcholu. Odmalička jsem chtěl být mistrem světa asi jako každý kluk. Získal jsem titul druhého vicemistra světa. Takže vysněnou a vydřenou medaili ze světa mám doma. Nemám se za co stydět a jsem moc rád, že po profesionálním závodění je můj zdravotní stav dobrý a můžu se věnovat naplno rodině a práci.

Dokážeš jmenovat jeden moment, který ti utkvěl v paměti?

Určitě to bude vyhraný závod Mistrovství světa v Kolumbii. To byla neskutečná atmosféra! Tam jsem si vlastně uvědomil, že slavní lidé mají od fanoušků trochu omezenou svobodou. Myslím tím, že jsem po vyhlášení opravdu utíkal, ať mě nechají už být… Nemohl jsem se ani převléct, pořád chtěl někdo fotku nebo podpis.

Bude to také fairplay, které do sportu patří. Já patřil vždy mezi ty tvrdší jezdce, kteří šli do souboje, a to byla moje výhoda. Jen mi je občas smutno, když vidím, a i sám jsem to zažil, že fairplay občas mizí a organizátoři to přehlížejí. Je to pořád jen sport a je lepší být zdravý a mít skvělý pocit ze závodu než ležet v nemocnici, protože někdo jede bez mozku a občas i záměrně ublíží. Organizátoři bohužel dávají přednost businessu před zdravím jezdců.

Kdy nastal moment, že sis řekl, že se vydáš na trenérskou dráhu?

S trénováním jsem začal brzy. Pomáhal jsem klukům už jako mladý, ale k opravdovému trénování jsem se dostal někdy před deseti lety. Začalo mě to naplňovat a pořád jsem hledal, jak individuálně posunout každého klienta a jak mu pomoct zrychlit. Baví mě to strašně moc!

Měl jsi kolem sebe velké množství pilotů, byl problém najít své svěřence?

Dalo by se říct, že na plný úvazek to u nás dělá minimum lidí. Ta doba, kdy bude více trenérů, teprve přijde. Vyzkoušel jsem si velké skupiny po 20-25 lidech, ale i individuálky třeba ve třech pilotech. Velké skupiny mě přestaly naplňovat, protože to je maximálně o tom, že ty piloty někam nasměruji. Když mám skupinku třeba tří závodníků, tak je už dokážu opravdu něco naučit a ne je pouze vést. I nadále se chci soustředit na individuální tréninky, ať je má práce opravdu vidět. Mám vyzkoušené, že to funguje.

Jako licencovaný trenér jsi musel projít několika školeními, jaké to bylo?

Nebylo to úplně jednoduché a jsem moc rád, že jsem to nehodil za hlavu a neřekl si, že to nepotřebuji. Dozvěděl jsem se toho strašně moc a hodně mi to pomohlo. Vystačil bych si s tím, co vím z vlastních zkušeností, ale když jsem do toho přidal i teoretickou část ze školy, tak to začalo fungovat ještě lépe. Vzdělávám se stále, nejen na trati. Co mě nejvíc baví, je psychologická část tréninku/závodu. Od toho se odvíjí téměř všechno, když už máte zvládnutou techniku jízdy, fyzičku atd. Myslím si, že detaily udělají hodně – hodně detailů dokáže udělat velké věci.

Vzdělávám se pořád a myslím si, že pokud člověk přestane, tak bude stagnovat a nebude se vyvíjet. Získané zkušenosti jsou k nezaplacení. Určitě svým svěřencům nebudu předávat zkušenosti, o kterých vím, že jsem v mé kariéře udělal chybně. Chyby dělá každý, ale jak říkám svým klientům: "Stane se, ale žádná chyba se nesmí nikdy opakovat dvakrát!"

Zaměřuješ se jenom na svou disciplínu supermoto, nebo si vezmeš pod křídla i jiné discipíny?

Nejvíc se zaměřuji na motokros a poté na supermoto a flattrack. Motokros je pro mě základem všech „řidítkových“ sportů. Supermoto je momentálně v ústraní a všichni víme, že za to může vedení FIM. Musíme ale pracovat s tím, co je - jak trenéři, tak hlavně jezdci a týmy. Dále trénuji také flattrack a s klukama občas trial a pitbike, na kterém jsem vyrostl.

Zmínil jsi flattrack a během letošní sezóny se právě na tvé motorce vyměnilo několik závodníků při MMČR. Jedním z nich byl například i Filip Salač.  

Ano, Filipa znám velice dobře. Neměl motorku a chtěl zkusit závody společně s mým kamarádem Oliverem Königem, kterého jsem také trénoval na flattrack i motokros. Fíla mi zavolal, já jsem připravil můj flattrack speciál a jelo se! Je to skvělá disciplína na to, aby se jezdec naučil cítit motorku při akceleraci a ve smyku. Pamatuju si, že když mi bylo 8 let, tak jsem strašně rád po konci motokrosového tréninku šel jezdit na autokrosovou trať. Bavila mě ta rychlost a ten rychlý nájezd a výjezd ze zatáčky.

Může si u tebe závodník objednat individuální trénink, nebo trénujete pouze ve skupinách do zmíněných tří lidí?

Ano, individuál je u mě možný. Dále pak již zmíněné tréninky ve dvojici nebo trojici. Větší skupiny (3+) dělám jenom omezeně, ale není problém se domluvit i na tom. Vše mám rozepsané na svém webu - www.kejmi71.com.

Co zahrnuje tvá komplexní péče o závodníky?

Řekl bych to tak, že když nemá tatínek čas, tak vlastně dělám všechno, co by on dělal pro svého syna plus profesionálně trénuji. Otec tam může být, ale nemusí. Pamatuji si, že u mě byl třeba největší problém, když jsem neměl řidičák a taťka to musel kombinovat s prací.

U nás je to takový začarovaný kruh. Buď má otec prostředky, ale nemá na své děti čas, nebo má čas, ale nemá prostředky. Tyto situace vídám čím dál častěji. Proto jsem se tuto službu rozhodl nabízet. Je to obrovská zodpovědnost, ale i adrenalin, a to mě baví! Starám se o jezdce na 100 % při tréninku, při závodním víkendu a jakmile tohle skončí, tak přijde na řadu servis motorky, příprava doprovodného auta a všechno ostatní na další trénink či závod.

S tím vším je spojená obrovská důvěra, jelikož motorsport je nebezpečný a může se cokoliv stát. Proto musím vědět téměř všechno o svém svěřenci. První pomoc patří mezi předměty, které jsem na fakultě absolvoval hned několikrát.

Pomůžeš jezdcům i s nastavením motocyklu, případně servisem a nějakou přestavbou?

To je další věc, kterou se zabývám. Strašně mě baví, když to někomu pomůže a je spokojený. Setkávám se s lidmi, kteří nakoupí to nejdražší, třeba podvozek, ale zároveň nevědí, jak ho správně nastavit. To je průšvih. Vždy se snažím motorku nastavit na daného jezdce a danou trať.

Servisuji hlavně motokrosové motorky a motardy. Baví mě také přestavby z motokrosu na supermoto nebo z motokrosu/supermota na flattrack. Vymýšlet věci na motorce tak, aby to fungovalo a klient byl spokojený, je to, proč to dělám.

Individuální nastavení motorky pro jezdce také není úplně jednoduché, protože piloti se často bojí zkoušet nové věci, ale přeci když to nezkusíš, tak nemůžeš přesně vědět, jak to funguje.

Pro jakou věkovou kategorii jsou tvé tréninkové jednotky a služby určeny?

Je to hlavně pro juniory od 3 do 18 let. Ale jsem tu pro všechny, kteří se chtějí zlepšit. Je úplně normální, že za mnou přijde na tréninku padesátiletý jezdec, že se chce zlepšit a jezdit i ve veteránských třídách lépe.

Proč je důležité mít trenéra?

Většina lidí si myslí, že dokáže dovést svého pilota na vrchol bez odborné pomoci. Opak je bohužel pravdou. Pokud chcete podávat maximální výkony, pak potřebujete profesionála, který vám v té cestě pomůže. Vedle teoretické a praktické časti seznamuji piloty i s tím, jak fungují týmy v Evropě. Vysvětluji, jak s nimi jednat a jak se prezentovat.

Já si tuto kočovnou cestu vyzkoušel a nasbíral jsem během ní plno cenných zkušeností. Rád je předávám mladší generaci v nadějí, že se jim může otevřít podobná cesta a dostanou možnost reprezentovat zahraniční tým.

Motoristický sport je srdcovou záležitostí a trénování mladých pilotů mě naplňuje. Moc bych si přál, aby všem pilotům, se kterými jsem kdy spolupracoval, dělal tento sport radost a probudil v nich chtíč makat na sobě a dotáhnout to co nejdál.

Máš nějaký svůj trenérský vzor?

Je jich víc, ale mám rád například Ryana Hughese.

Kde tě můžou zájemci o trénování oslovit?

Hlavně na mém webu - www.kejmi71.com. Dále mě mohou sledovat hlavně na Instagramu @kejmi71 nebo na facebookové stránce Kejmi #71.

Blíží se Vánoce, nabízíš také nějaké poukázky na tréninky?

Samozřejmě! Vše najdete na mém webu. Stačí mi napsat a ihned se spojíme, domluvíme nejvhodnější variantu poukazu či dárku.

Připravil: Pavel Horák
Foto: archiv Pavla Kejmara

PR rozhovor
22. 12. 2021