Vůbec první terénní rychlostní závod motocyklů pod názvem Opavská sopka pořádal tehdy zcela nový Automotoklub Svazarmu Opava 15. června 1952. Jisté je, že se terénní motocyklové závody pořádaly na Opavsku ještě mnohem dříve. Podmínky soutěže tehdejší doby byly dosti vzdálené těm dnešním, za zmínku stojí například start závodu: „Jezdci budou postaveni na čáře asi 15 m za stroji zády k nim a na znamení startéru doběhnou ke strojům.“ První oficiální závod vyhrál Lubomír Houška, který se podílel na vývoji závodních motocyklů Jawa.
 

Další ročníky začaly přitahovat pozornost stále většího počtu diváků. Trasa závodu vedla sice ještě po stávajících lesních cestičkách, ovšem členitost ryze přírodního terénu nabízela pozorujícím nebývalou podívanou a jezdcům možnost předvést svůj řidičský um. Nutno dodat, že se většinou jednalo o závodníky, kteří měli původně spadeno na „silnici“. Není tedy divu, že se závodu nezúčastňovali jen nováčci, ale i ostřílení silniční jezdci, kteří střídali terénní Opavskou sopku a Bezručův okruh. Jedním z takových byl například „silničář“ Miroslav Kubánek, který si v roce 1954 dojel na sopce pro zlatý věnec.
 

Bylo by nespravedlivé přisuzovat slávu Opavské sopky Svazarmu. Za vším stáli, jak už to bývá, jednotlivci. Průkopníky byli Josef Pola, Jaroslav Papoušek a František Navrátil, který se pak po dlouhá léta stal ředitelem závodu a spolu s dalšími přenesli věhlasný závod do další dekády. To už se po upravených a rozšířených trasách proháněl i mistr Evropy Jaromír Čížek na své Jawě 250 ccm, Sopce vévodila železná rozhledna časoměřičů a proudily na ní tisíce diváků.
 

Místní borce Bohumila Bunčka, Jana Laryše, Petra Kaděrku, Karla Foltise a další začal postupně dohánět Josef Vícha, který na konci „šedesátek“ vyměnil řídítka za volant, aby to ve zcela prvním autokrosovém zápolení a ve vypůjčeném Trabantu natřel západním Volkswagenům a přivezl tak nevědomky do Opavy další druh sportu – autokros. Ten se po několikaletém rozvoji na svaté Anně v Opavě přestěhoval zpět na domovské místo Opavské sopky a vítal další zajímavá jména: Maťátko, Landa, Kottek, Hošek, Havel, Povondra a mnoho dalších.
 

Opavská sopka se stala domovskou scénou Výcvikového střediska terénních motocyklů pro celou tehdejší Severní Moravu. Mladé talentované kluky dovedl trenér Konrád Krömer až k vytouženým Duklám, kde mladí jezdci pokračovali ve své hvězdné kariéře, někteří až na Mistrovství Evropy. Jedním z takových byl například Antonín Gorus, který přešel z Opavy do Střediska vrcholových sportů ve Strakonicích a pokračoval přes Duklu Mošnov rovnou do týmu Barum – MEFO ve Francii.

Sopka si do konce osmdesátých let získala prestiž i díky jezdcům Dukly – pořádaly se zde armádní přebory či kontrolní závody reprezentantů a to vždy za hojné účasti diváků, kterých byli i více jak 10.000! Nehledě na všudypřítomné stánky s občerstvením, stovky aut, posílené spoje a další náležitosti, které dokazovaly, že Opavská sopka znamenala motoristický svátek. Za těchto podmínek se uvažovalo i o přestavbě celého areálu, aby mohl být uskutečněn tolik žádaný televizní přenos.
 

Opavská sopka si zkrátka do konce osmdesátých let vybudovala pevný základ a to jak závodní, tak divácký. Celý příběh ovšem skončil dříve, než se mohl sen stát skutečností. Všudypřítomné proekologické aktivity a chladnoucí nezájem převzít rozpadající se „svazarmovský sen“ už nikoho nepřesvědčil k činu. Zůstaly jen pěkné vzpomínky a tolik dobových relikvií, kolik se jen do knihy vešlo.

Facebook 

Web s možností nákupu knihy ZDE. 

Text: Ondřej Vrbický, autor knihy Otická "Opavská sopka"
Foto: archiv autora
20.12.2022