Co se ti vybaví, když se řekne motokros? 

Styl života, adrenalin, zábava, ale i nervy, starost a práce.

Také ty pocházíš z motokrosové rodiny. Měla jsi motokros ráda už odmala?

Asi někdy od deseti let jsem začala jezdit s tátou na různá soustředění, kde táta působil jako trenér, a tam to asi všechno začalo.

Tvůj tatínek Josef Toman byl úspěšný motokrosař a majitel několika týmů, třeba West Team Motoman. Pomáhala jsi mu s tím nějak?

Ano, několik let jsem pracovala v tátově prodejně, kde se samozřejmě vše kolem týmu točilo, a s tím souvisela i účast na všech závodech v sezonách 1993-1996.

Předpokládám, že jste se s Jirkou poznali na závodech. Bylo to tak?

Potkávali jsme se několik let na závodech jako kamarádi, až pak od jedné závěrečné party v Kaplici to začalo být vážnější.

Manžel motokrosař, taťka motokrosař… chtěla jsi, aby i tvoje děti pokračovaly v rodinné tradici?

Než jsem měla děti, byl můj sen, aby tradice pokračovala – tím spíš, že jsme obě rodiny z motokrosového prostředí. Ale potom, co se narodily holky, už se mi to zase tak moc nelíbilo.

Vzpomeneš si na první moment, kdy malá Anet usedla na motorku? Jak ses cítila?

Ze začátku na PW50 to byla jen taková sranda, zábava, ale když pak sedla na YZ85, měla jsem srdce v krku a obrovský strach. Každý moment, kdy se pokoušela a učila se skákat skoky, se mi zastavoval dech.

Co děláš v průběhu závodů dnes? Chodíš se dívat k trati, nebo čekáš u karavanu, až se Anet vrátí?

Jelikož mě motokros hrozně moc baví, chodím se poctivě koukat už od prvního tréninku. Sice jsou to nervy, ale v karavanu bych to nevydržela.

Pomůže ti odbourat stres třeba to, že podporuješ Anet v pitline?

Do pitline moc nechodím, spíše se koukám z nějakého přehledného místa u tratě. Na odbourání stresu u mě asi úplně nic moc nefunguje. Nejvíce se mi uleví, když Anetu odmávne šachovnice.

Jak bojuješ s případným zraněním, které bohužel k motokrosu patří. Jsou chvíle, kdy zakazuješ další ježdění, nebo naopak podporuješ k brzkému návratu?

Ono to hodně závisí na typu zranění. Když si před lety udělala opravdu těžký otřes mozku a musela být i několik dní hospitalizovaná, tak jsme jí to s Jirkou zkoušeli hodně rozmlouvat. Při loňském zranění kolene jsem se ji snažila podpořit a moc jsem jí přála brzký návrat na motorku.

Máte v depu nějak rozdělené role? Pomáháš třeba s výstrojí, mytím helmy, brýlí nebo se stavbou týmového zázemí…

Kromě motorky se podílím asi na všem. Před závody pomáhám stavět zázemí a v den závodu mýt a sušit všechnu výstroj.

V depu jste považovány i za hlavní kuchařky závodníků. Vaříš na závodech? Jaké je nejčastější jídlo, které připravuješ?

Ano, vařím. Večer před závodem máme pravidelně rýži a kuřecí směs. Závodní oběd jsou většinou těstoviny s boloňskou omáčkou.

Společně jste navštívili už velké množství tratí, kam se ráda vracíš a proč?

V Čechách mám ráda Opatov a Jinín, mám na tyto tratě hezké vzpomínky, ať už z Jirkovy kariéry, tak už i z Anetiny účasti. V Itálii je to Malpensa, je krásně přehledná a taky už jsme tam něco zažili. Úžasnou atmosféru má francouzské Erneé, kde jsme byli poprvé na GP už v roce 1999. A z trošku jiného důvodu se často vracím v Itálii do Ceriano Laghetto, kde máme pochovaného našeho pejska.

Je nějaký moment, který jsi na motokrose zažila a nikdy na něj nezapomeneš?

Jsou to určitě všechny oslavy Jirkových titulů a Anetina vítězství. Ale je toho určitě víc, Jirkovy stíhačky ze zadních pozic jsou nezapomenutelné.

Zkoušela ses někdy sama posadit na motorku?

Jednou mě Jirka učil na 125 ccm, ale já se bojím, takže z toho nic nebylo. Skútr 50 ccm je moje maximum.

Je něco, co bys chtěla vzkázala závodníkům nebo kamarádům v depu?

Na závodech v zahraničí jsme většinou vždycky jako Češi sami, a tak se vždycky těším na závody v Čechách, kde fajn pokecáme s dlouholetými kamarády, a za to jsem ráda.

Děkujeme Kláře za rozhovor a celému týmu přejeme hodně štěstí v sezóně!

Připravil: Pavel Horák

Foto: archiv Kláry Čepeláková, Patrik Procházka,101 Underground Riders, Pavel Horák

12. 2. 2024