Vše pro mě začalo v pátek při oficiálním zahájení, na ideálním náměstí „T.G.M.“ v Sedlčanech. Budu mít možnost zjistit jak vše funguje, a možnost nahlédnutí do zákulisí velkého mezinárodního podniku. Snad zúročím zkušenosti z offroad maratonů a otevřou se mi oči ještě víc. Na náměstí měly všechny posádky možnost představit sebe i týmové kolegy, a rovněž své stroje, v plné kráse. Prozatím čisté, kdy se ještě dala startovní čísla snadno číst. 170 posádek! Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Německo, Česko, Slovensko, Velká Británie, Itálie, Maďarsko, Bělorusko, Rakousko, Rusko. A také Jeep, Suzuki, Lada, Mitsubishi, Landrover, Nissan, Mercedes a prototypy všech tvarů, různé zdatnosti a zkušenosti řidičů, jízdní styly a odvaha řidičů, stačilo si jen vybrat svého oblíbence. Možná bych ještě zmínil UAZ. Vždy je skvělé vidět, když se sejdou lidi se společným koníčkem a sportovním duchem a chutí změřit síly své i svých ocelových miláčků.

Na konci úvodního představování se tři fanynky nahoře bez na pódiu oblékly do české vlajky. Líbí se mi chuť jakýmkoli způsobem podpořit svůj oblíbený tým. Páteční podvečer vyvrcholil po všech potřebných přípravách taneční zábavou ve velkém párty stanu. Bylo potřeba se naladit na zítřejší souboje techniky a výborně nachystaných překážek. Manželky norských jezdců s dětmi byly první na place. I přes tolik různých jazyků a národností panovala přátelská a týmová, pohodová „nerivalová“ atmosféra a týmy se při tanci spojily i do hada.

Sobota
V sobotu v osm ráno vše vypuklo. Některé posádky měly zaparkována soutěžní auta ve frontách před jednotlivými sekcemi už od sedmi ráno, jak se nemohly dočkat. Počasí přálo a půl dne bylo sluníčko. První body, první trestné body, první auta na střeše, první zablácené obličeje, první ukroucené poloosy a další technické problémy, které bylo potřeba zdolat, na sebe nenechaly dlouho čekat. Podle přísných pravidel muselo auto, které se dostalo na střechu, na kontrolu rámu do servisní zóny. Přesvědčil jsem se o tom, že není jednoduché být pro dobrý záběr na správném místě ve správný čas, zároveň nezavazet závodníkům, každý volí jinou taktiku, a ani rozhodčím, a vytušit, kudy asi auto pojede, a když se podaří bouda, aby na vás auto nespadlo. Ale o tom to je.

O polední pauze bylo výborně vyřešeno i občerstvení, závodníci nemuseli čekat ve frontách na výborné klobásky, ale mohli jít rovnou k pultu. Odpoledne se přihnala vydatná přeháňka a všechny sekce se změnily v zablácenější a mnohem náročnější a mazlavější. Hodinu lilo jako z konve. I pro návštěvníky nebylo jednoduché dostat se k sekcím bez poskvrny. Někomu bláto dokonce vyhovovalo (můj případ), ale některým ženám v bílých kalhotách (předtím) to úplně nesedlo. Vybavuji si, že někteří účastníci používali otevřený program offroad trialu položený na hlavě jako deštník, bez držení, jako africké babičky. Ani schovat se pod stromy nepomohlo. U stánku s adrenalinovými drinky se vytvořilo jezero velikosti západního Německa. My, zablácení z předchozího skotačení mezi sekcemi a v depu, jsme to neřešili. Počasí se zase umoudřilo a do konce soboty to byla báječná podívaná.
Musím rovněž zmínit, že zablácené odpoledne zpříjemnily svým úsměvem i velice půvabné a zručné řidičky, které se s tím nemazaly, bouda nebouda, a často byly vyrovnanými, ne-li lepšími soupeři chlapů. Od defektů, potlučených boků a střech, bláta v puse i za ušima, rozbitých diferenciálů a redukcí přes rozbitá řízení až po utržená zavěšení kol. Vůně spálených spojek také nechyběla. Bohužel jednou musel vypomáhat i policejní vrtulník kvůli převozu závodníka s poraněnou páteří. Snad jen preventivně. Mně se nejvíce líbily kategorie Original, Standard a Modified. Nic proti prototypům, ale trošku mi tam chybí charakter auta. Ale proti gustu žádný dišputát! U některých prototypů platilo, kde nepomůže síla, pomůže ještě hrubější síla. Zvláště kamenitá sekce s balvany byla „big challenge“. I s normálními nebo modifikovanými auty se dalo pořádně vyřádit.
Překvapilo mě. jak si některé zdařile upravené Suzuki Samuraie poradily s terénem, kde měly i některé prototypy problémy. Někteří řidiči jezdili vyloženě na body a snažili se nasbírat co nejmíň trestných bodů. Někteří jezdili dravěji a s nějakým couváním a trestným bodem navíc si nelámali hlavu. Každopádně divácky i pro mě atraktivnější styl. Bylo skvělé pozorovat řidičské umění v těžkém terénu a znalost jejich techniky a zkušenosti zvládnout záludnosti sekcí a řešení všech situací, často na hraně převrácení.

V servisní zóně se střídala auta ze všech kategorií. Ani vyladěné Prototypy se nevyhnuly technickým závadám. Ti jezdci, co byli v servisní zóně pod střechou v době lijáku, dalo by se říct, že měli štěstí v neštěstí.

V šest večer se zavřely sekce a dojezdily poslední posádky. Pořadatelé se nezastavili ve zpracovávání výsledků, ale i přesto se snažili vyjít vstříc všem, kteří potřebovali najít nějaké řešení čehokoliv, nebo jen radu a pomoc. Zvládnout všechny sekce v kategorii včas bylo i o štěstí. Samozřejmě, že převrácení aut zpátky na kola z bahna a louží pomocí bagrů a jeřábů zabíralo nějaký čas a fronty před sekcemi se prodlužovaly.

V servisní zóně a v hlavním stanu bylo čilo. Podávala se večeře a byl čas pro zasloužený výborný budvárek. Navečer byla nachystána Abba muzika a další hudební duo, co hrálo ke společenské zábavě a tanci i předchozí den. Výborná přátelská nálada, doprovázená dobrým pitím, hudbou a jídlem, promítáním offroad filmů a aktuálních fotek ze soboty zakončená ohňostrojem. Co víc si přát?

Neděle
Neděle začala v obdobném duchu, jen sluníčko tolik nepřálo. Ale ani závodníci ani diváci se nenechali odradit. Lze konstatovat, že v neděli vše probíhalo podobně jako v sobotu, řidiči už si osahali terén, od kterého asi hlavně týmy z Norska čekaly, že pro ně bude hračkou, protože tam mají dobrou tradici, ale rozhodně nebyly.

Byly sekce, které dokončilo jen pár vyvolených. V neděli se vytyčené trasy jely obráceně. Ke konci se všichni zúčastnění; tj. diváci, závodníci, týmoví kolegové sešli u poslední otevřené a nejnáročnější sekce a užívali si poslední bahenní podívanou. Poslední možná i tím, protože se tam jeřáb při vyprošťování dva dny nezastavil.

Občasný šupec jak z konve přes den způsobil, že i objektiv a foťák málem padly za vlast. Jen mě mrzí, že kvůli vlhkosti v objektivu jsem nemohl zachytit poslední velmi dramatické okamžiky při finální boudě v kaluži právě u této poslední sekce. Auto vzhůru koly, s řidiči uvnitř přes minutu v bahně, než se všem, co přispěchali na pomoc, podařilo auto zvednout a závodníky vyprostit.

Na závěr se mi ještě na rozmočené louce podařilo zapadnout bohužel (bohudík?) s normálním autem s náhonem na předek a musel jít pro traktor na vyproštění. Super! Offroad závod a nová zkušenost se vším všudy.

Zaslechl jsem, že přípravy závodu začaly už před rokem a půl. Klobouk dolů před všemi, kdo se na Eurotrialu 2011 nějakým způsobem podíleli. Myslím, že to byla velmi vydařená akce a všichni si ji pořádně užili. Přemýšlím, že si budu muset pořídit taky nějakého „Samuraie“ a příště se taky zúčastnit. Zaslechl jsem jednoho závodníka, co už dozávodil, že být divákem je horší, než být závodníkem. Svrbí vás ruce a musí se chodit pěšky :).

Pro Off Road Revue Pavel Kynický
Foto: Pavel Kynický

Se svolením redakce Offroad Revue
http://www.offroadrevue.cz/index_1.htm