„Jestli se toho dožiju, tak mi bude pětadevadesát,“ říká s typickým nadhledem a lehkým úsměvem. Skromnost a civilnost jsou pro něj příznačné – ať už mluví o věku, nebo o kariéře, která by vydala na několik knih.

Na otázku, zda má recept na dlouhověkost, odpovídá odzbrojující upřímností. Žádná předsevzetí, žádné zázračné rady. „Žil jsem normálním životem. Dopřál jsem si to, co jsem chtěl. Nedával jsem si žádná předsevzetí. Prostě normálně jsem žil,“ shrnuje svůj pohled na život.

Když se řeč stočí k motokrosu, vrací se vzpomínkami do roku 1948. Právě ve Stříbře se tehdy jel první motokrosový závod v republice. Souček byl u toho – nejprve jako člen autoklubu a pořadatel, o rok později už jako jezdec. „Byla to čirá náhoda,“ vzpomíná. Neměl ani závodní motocykl, ten si – jako většina tehdejších jezdců – postavil sám. Základem byla stopětadvacítka, upravená doma v dílně. „Závodní motorky se koupit nedaly. Kdo chtěl jezdit, musel si ji vyrobit.“

Zlom přišel v polovině padesátých let s příchodem motocyklů značky ESO. Právě na pětistovce této značky se Souček rychle zařadil mezi špičku. První závody, třetí místo v pražské Šárce, vítězství doma v Plzni – a pak telegram z Divišova, nabídka stát se továrním jezdcem. „To byla nabídka, která se neodmítá,“ říká bez patosu. Přesto šlo o moment, který zásadně změnil jeho život.

Za vrchol kariéry považuje dnes už s odstupem rok 1960. Tehdy, jak sám přiznává, si ani neuvědomoval, jak výjimečnou sezonu má za sebou. Až po letech mu přátelé připomněli, že v tom roce prakticky nenašel přemožitele. „Vyhrál jsem všechny závody, které jsem jel. Sám jsem tomu nevěřil,“ říká. Potvrdil to až archiv časopisu Svět motorů.

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU HLEDEJTE NA WEBU TACHOVSKÉHO DENÍKU ZDE.

Foto vzpomínku najdete také na webu fotografa Míry Jirečka proklikem ZDE.

Připravil: Pavel Horák

Zdroj: Monika Šavlová / Antonín Hříbal / Tachovský deník

Foto: archív Míry Jirečka

2. 1. 2026