Vášeň pro sajdkárkros mu koluje v žilách od dětství. Jeho otec Pavel závodil za AMK Nepomuk a malý Miloš tak vyrůstal mezi motory, posádkami a závodní atmosférou. Blízkost světově proslulé trati v Kramolíně jeho směr v podstatě předurčila.


FOTO: Milošův táta Pavel

„Od táty, který sajdy jezdil, mám tu lásku k sajdkárkrosu, ale kolem motorů a motorek mě vlastně všechno naučil děda (z mamčiny strany), který ale zase neměl rád motoristický sport, protože to bylo zbytečný a nebezpečný. Byl ale strašně šikovnej! Dnes je můj táta do toho zapálenej asi víc než já,“ usmívá se Hlava.



Se závoděním v sajdkárkrosu však nespěchal. Až v roce 2016 absolvoval celý seriál tehdejšího Přeboru ČR sajdkár – a hned jej senzačně vyhrál. Následovalo pět sezon v mistrovství republiky, kde si v roce 2021 dojel pro konečné páté místo a vybojoval i pódiové umístění. Od roku 2023 startuje mezi veterány a právě zde se po dvou druhých místech konečně dočkal vysněného titulu. Za svůj úspěch byl oceněn také v anketě Sportovec města Nepomuk.


První sajdkára? Svářečka, koloběžka a odvaha


FOTO: Rok 1977

Než přišly závody a tituly, byla tu garáž a obrovské nadšení. V šestnácti letech si Miloš Hlava svou první sajdkáru jednoduše svařil sám. Přední kolo devatenáctka, zadní šestnáctka, side kolo bantam a motor 250 z Velorexu.


FOTO: „Bylo mi 16 let a jsem úplně vpravo – ten blonďák. Kluci měli velké motorky s třistapadesátkami a já jsem si tu svoji celou svařil sám (přední kolo devatenáctka, zadní šestnáctka a side kolo bylo bantam). Měl jsem v tom motor 250 z Velorexu.“

Začínal s konstrukcemi z koloběžek – jednu mu maminka přivezla z bývalé NDR. Když pak viděla, jak ji přestavěl, málem ji odvezli.


FOTO: „Jo, tak tohle byla první vařená bez motoru. Pamatuju si, že mi tu koloběžku mamka přivezla z bývalé NDR. A když viděla, co jsem s ní udělal, tak ji málem odvezli.“

Blatník z Yamahy, tlumič z Avie, pružina ze Škodovky 100L. Když nemohl sehnat skelné plátno, použil kanavu na vyšívání. Tlumič rozebral a složil asi čtyřiadvacetkrát, než byl spokojený.


FOTO: „Tohle už byla 250ka. Zadní blatník jsem si půjčil z Yamahy. Vyrobil jsem sádrové kopyto, ale nikde jsem nemohl sehnat skelné plátno. Pryskyřici jsem měl, tak jsem použil kanavu na vyšívání – drželo to perfektně. Zadní centrální tlumič jsem sebral tátovi z Avie a upravil ho, pružinu jsem použil ze Škodovky 100L. Pamatuju si, že jsem ten tlumič rozebral a složil asi čtyřiadvacetkrát, než se mi podařilo nastavit útlum na planžetách. Přední tlumiče jsem potom také předělal na kyvku.“

Právě tady, mezi jiskrami svářečky a vůní pryskyřice, se začal rodit budoucí mistr veteránů.


FOTO: „Dělali jsme side z koloběžek, ale tohle byla moje první vařená s motorem z pionýra. Malá kolečka, ale jezdilo to dost dobře. Tady jsem já s bráchou.“


FOTO: „Pak jsem si svařil stroj ze ČZ 175 a potom přišla ta 250ka z Velorexu. Na fotce je můj brácha.“


FOTO: „To je v Kramolíně před tribunou. Bylo mi 16–17 let. Tenkrát mi spolujezdce dělal Roman Rada, jeho strýc je Honza Polívka st. (JaPoKra).“


FOTO: „Tohle je můj brácha a motorka ČZ 175 po týdnu práce.“


V rozhovoru otevřeně mluví o začátcích, přechodu mezi veterány i dramatickém finále sezony 2025, které rozhodly nervy, technika i osud.




Začátky a cesta k sajdkárám



Pocházíš z kraje pod Kramolínem, kde se pravidelně jezdí světový šampionát sajdkárkrosu. Jak silně tě tahle trať a atmosféra velkých závodů ovlivnila v dětství?

Ano, byl jsem ovlivňován od malička, můj otec jezdil sajdkárkros. Od mala jsem se stýkal s místními posádkami a pravidelně jsem jezdil na závody i do Ouběnic na mistrovství světa.



Věnoval ses před rokem 2016 nějakému jinému sportu nebo motocyklové disciplíně? Co ti tyhle zkušenosti daly do budoucna?

Ano, v 10 letech jsem začal jezdit na pionýru, později závody padesátek se Simsonem. Pokračoval jsem na ČZ 125, 250 a 380 ccm. Dále jsem jezdil offroad maratony, převážně enduro a motocross sv. Petra ve Stříbře. Poté, co jsem začal stavět a nebyly finance, jsem přešel na pitbike, které jsem i prodával. Ač měly málo výkonu, zapracoval jsem hodně na podvozku a technice jízdy. Zjistil jsem, že výkon není všechno.

Do sajdkárkrosu jsi naskočil relativně pozdě – až v roce 2016. Proč padla volba právě na sajdkáru a ne třeba na sólo motocross?

Sajdkáry jsem miloval od malička, ale nikdy na to nebyly finance a byl problém najít druhého kolegu. Pravidelně jsem se navštěvoval s Ondrou Kalinovským a moc jsem mu záviděl.



Hned v první sezoně 2016 jsi vyhrál tehdejší Přebor ČR sajdkár. Čekal jsi takový vstup, nebo tě to samotného překvapilo?

Na podzim 2015 mi O. Kalinovský řekl, že ví o sajdě, na kterou bych finančně dosáhl, a shodou okolností jsem se seznámil s Pepou Kozákem, se kterým jsme koupili motorku napůl.

Na jaře jsme trénovali a těsně před prvním závodem v Mohelnici Pepa ve středu onemocněl, takže jsem si půjčil svého mechanika z dílny Jindru Kříže. Ve čtvrtek v Kramolíně na naší první společné jízdě, kde jsme bojovali sami se sebou i s motorkou, jsem potkal J. Petáka, který nám řekl, že pokud neobjedeme aspoň pět kol, nemáme se v Mohelnici ani ukazovat.



Po několika pokusech jsme s vypětím všech sil odjeli pět kol v kuse. V pátek jsme zabalili věci a vyrazili na náš první závod, kde se nám docela dařilo. Byl jsem překvapený, že bychom mohli bojovat i o stupně vítězů.

Druhý závod jsem jel s P. Kozákem, kde jsme skončili druzí v Horšovském Týně. Bohužel Pepa kvůli práci a rodině neměl čas na tréninky, tak jsem pokračoval s J. Křížem, se kterým jsme nakonec získali titul Přeboru ČR.

Následujících šest sezon už jsi závodil v mistrovské třídě republiky. Nejlépe jsi skončil pátý v roce 2021 a šestý v roce 2019. Jak těžké bylo prosadit se mezi českou špičku?

Dá se říct, že jsme se pořád učili techniku jízdy a nastavení motorky. Hodně záleželo i na fyzické přípravě. Ze začátku pro nás byl velký úspěch startovat z první řady a dostat se do první desítky (tenkrát běžně jezdilo kolem 25 posádek).

 

Když se ohlédneš za obdobím 2016–2022, co považuješ za největší moment nebo zlom své „republikové“ kariéry?

Když se nám v Kramolíně s J. Křížem podařila kvalifikace na mistrovství světa v roce 2018 a s P. Hrachovcem jsme se v roce 2022 dvakrát postavili na stupně vítězů MMČR.

 

Přechod mezi veterány

Od roku 2023 startuješ ve veteránské kategorii. Byl to přirozený krok, nebo rozhodnutí, nad kterým jsi dlouho přemýšlel?

V roce 2023 jsem nevěděl, jestli ještě pojedu, ale na praxi na dílnu ke mně přišel J. Kubíček, kterého strašně zajímalo, jak se na sajdě jezdí a hlavně „kde sedí ten druhý“. Protože neměl moc času na trénink a vydržel pouze tři kola, přešli jsme do veteránů.



Další rok už jsem chtěl opravdu skončit, ale oslovil mě stejně starý Robert Hobl, který neměl žádné zkušenosti se sajdou, tak jsme šli automaticky do veteránů a nakonec skončili druzí.



V roce 2025 jsem startoval s P. Zoubkem, který rozhodl, že pojedeme veterány.





V sezonách 2023 a 2024 jsi skončil vždy druhý. Co tehdy chybělo k titulu a co ses z těch neúspěšných pokusů naučil?

Jak jsem již psal, byli to vždy noví kluci, kteří měli málo zkušeností, a o kousek nám vždy utekl titul. Někdy to byly nervy, ale o to víc jsem si to užil. I s úplným nováčkem chce mít trpělivost a dá se dobře dojet.




Sezona 2025 – cesta za titulem

Sezona 2025 byla podle mnohých jedna z nejdramatičtějších ve veteránech. Jak bys ji zhodnotil z vlastního pohledu?

Věděl jsem, že P. Zoubek je zkušený spolujezdec a vybral veterány, tak jsem věděl, že musím jít po titulu.



Úvodní závod v Mohelnici jste dokončili na druhém místě. Byl to pro vás impulz, nebo jste tehdy cítili, že to letos bude těžší než kdy dřív?

V Mohelnici se nám nepovedly starty a i když jsme se dostali dopředu, udělal jsem jezdeckou chybu, vyjeli jsme z dráhy a stálo nás to první místo. To byl pro mě impulz, že musím jet víc hlavou a jít po prvním místě.



Po Mohelnici přišla série tří vítězství. Co se změnilo? Technika, příprava, sehranost posádky, nebo hlava?

Ano, byla to hlava a přesná jízda.

Předposlední závod v Kramolíně – doma, před vlastními fanoušky – a „jen“ druhé místo. Co rozhodlo a hrála roli i větší nervozita na domácí trati?

Na domácí trati jsme si hodně věřili, bohužel nás zradila technika, což byla hlavní příčina. Nakonec jsme byli rádi, že to takhle dopadlo.



Před finále v Horním Újezdě jste měli s posádkou Peč–Krejčí stejný počet bodů. Jak jsi pracoval s tlakem? Byla to největší psychická zkouška sezony?

„Představ si poslední závod na trati, na které jsi jel šestkrát, z toho třikrát skončil v nemocnici a dvakrát měl karambol – a teď to tam má rozhodnout o vítězi.“
Tu trať s Pavlem nemáme moc oblíbenou, takže nervy opravdu pracovaly. Strategii jsme ale zvolili jednoduchou – prostě vyhrajeme.



Situaci navíc zdramatizovala havárie tvých soupeřů a změna spolujezdce – zraněného Krejčího nahradil Diblík. Vnímal jsi to jako moment, který může rozhodnout titul?

V tu chvíli, kdy jsem se to dozvěděl, jsem věděl, že nic není jisté, protože Robert D. je blázen (v dobrém slova smyslu) a když se pro něco rozhodne, tak to dá.
Bohužel kluci měli smůlu na stejném místě jako já před pár lety. Zároveň mě to moc mrzelo, protože jsme dobří kamarádi.



Titul jste nakonec získali. Jaký byl ten okamžik bezprostředně po dojezdu? Úleva, radost, nebo spíš vyčerpání po sezoně plné napětí?

Po dojezdu byla velká radost, že jsme udělali titul veteránů. Opadlo velké napětí, ale hlavně jsme byli rádi, že jsme dojeli zdraví.

Loňská sezona byla dramatická až do posledních metrů. Myslíš, že právě takhle vybojovaný titul chutná nejvíc?

Ano, bylo to hodně napínavé, nic nebylo jisté a nic nebylo zadarmo. Kuriozita: Když jsem při první rozjížďce najížděl na žebřík, propadla se mi zadní brzda. „Krásný pocit.“ A teď to řekni spolujezdci… no, byl jsem zticha.



Tým, podpora a budoucnost

Za každým titulem stojí tým lidí. Komu bys chtěl za letošní úspěch nejvíce poděkovat?

Děkuju rodině, že to se mnou zatím vydržela, za podporu tátovi, hlavně Pavlovi Z., který sehnal sponzory, mému synovi Michalovi, mechanikům Dušanovi M. a Michaele K., kteří s námi jezdili po závodech a pomáhali s přípravou.



Jak důležitou roli sehrál tvůj spolujezdec a jak bys popsal vaši spolupráci během sezony?

Bez dobrého spolujezdce vyhrát nejde, takže sehrál dost důležitou roli. Jde hlavně o pohodu v týmu a vyhovět si. To myslím fungovalo z obou stran.



V jakém složení plánujete nastoupit do nové sezony? Počítáš opět s Pavlem Zoubkem?

Upřímně jsem si myslel, že už skončím, ale nasazení Pavla mi nedalo. Momentálně oba bojujeme se zdravotními problémy, ale doufám, že do začátku dubna bude vše v pořádku, aby nám to umožnilo vyjet. Bude na Pavlovi, jestli pojedeme opět veterány, nebo republiku.

A poslední otázka – máš ještě další sportovní ambice, nebo je pro tebe veteránský titul splněným snem?

Ano, titul byl jedním ze splněných snů. Ale poslední tři roky sporadicky jezdím se synem silniční závody na veteránských motorkách, kde bych se chtěl také někdy postavit na stupně vítězů a předjet svého syna. Asi se to ale nepovede, protože syn loni získal titul vícemistra ČR a SR v třídě 250 ccm do roku 1972. Ale já se nevzdám!



Sezona 2025 ukázala, že zkušenosti, vytrvalost a silná hlava mohou rozhodovat víc než technika či startovní reakce. Miloš Hlava si titul mezi veterány musel doslova vybojovat až do posledního závodu – na trati, která mu v minulosti přinesla víc bolesti než radosti.

Právě proto má jeho vítězství zvláštní váhu. Není jen o bodech a poháru. Je o cestě z klukovských snů pod kramolínským kopcem až na vrchol veteránské kategorie. A jak sám naznačuje, rozhodně to nemusí být poslední kapitola jeho závodního příběhu.

Za redakci Motolevel.com Ti, Miloši, děkujeme za poskytnutí rozhovoru a přejeme hodně štěstí a spousty sportovních úspěchů v nové sezoně!


Menší foto-ochutnávka z kariéry sajdkárkrosaře Miloše Hlavy:












































































(joh)
Foto: Archiv Miloše Hlavy, Josef Hejnal, Antonín Pekr a Zdeněk Růžička
26.2.2026