07.10.2011
Václav a Marek Rozehnalové tvoří náš nejúspěšnější sidecacrosový tým, jež zdobí deset titulů mistra republiky a letošní neuvěřitelné vítězství na mistrovství světa sajdkár v Estonsku.
sidecarcrossSidecarcross
KomentářeKomentáře
ChatChat

Právě tento úspěch bratrů Rozehnalových podnítil náš zájem udělat s nimi rozhovor. Při  závodech v Ledči nad Sázavou se nám podařilo odchytit pouze Marka Rozehnala. Čtenářům prozradil, co ho přivedlo k sidecarcrosu, jaká trnitá cesta vedla k úspěchu, ale i jeho pocity po vyhraném závodě MS side v Estonsku.

Kariéra vrcholového sportovce většinou začíná už od útlého věku. Stává se, že je nastartována úplně v jiném sportovním odvětví než v jakém se daný sportovec proslaví. Jak to bylo u Vás? Jakým sportem jste začínali a proč jste si vybrali nejtěžší motocyklovou disciplínu zvanou sidecarcross?

Odpovím nejdříve na poslední otázku. V dětství jsme chodili na závody sajdkár do Medlova. Tento motocyklový sport nás zaujal natolik, že nám později otec musel postavit sajdkáru z mopeda. Nám se to strašně líbilo. Jinak svoji jezdeckou kariéru jsme začínali už v útlém věku na bikrosových kolech. Bratr poté přesedlal na krosovou motorku. Když přestal jezdit, přišla na řadu otázka co dál? Chtěli jsme oba jezdit. Začali jsme tedy uvažovat o sajdkárkrosu. Mysleli jsme si, že když oba budeme jezdit na jedné motorce, ušetříme. Bratr měl předtím zkušenosti se sóly. Už věděl, jak se co má dělat.

Rozhodli jste se pro finančně náročný sport. Jak jste se s tím na začátku vypořádali a jak jste vkročili do první sezóny?

Začínali jsme úplně od nuly. Neměli jsme nic. Měl jsem po vojně. Bratrovi ježdění na motorce taky moc nevyneslo. Zašli jsme proto do banky a půjčili si přes 60.000 Kč. Také jsme se mezi sebou dohodli, že zkusíme zajet pouze jednu sezónu. Když nebudou výsledky, necháme toho. Dělat to pro zábavu jsme si nemohli dovolit. Buď to budeme dělat pořádně na 100 %, abychom si vydělali, nebo skončíme. Na sajdkáře s motorem Zabel a rámem EML  jsme v první sezóně skončili celkově na osmém místě. Navíc konec nám výsledkově vyšel. Zvážili jsme tedy všechny pro a proti a nakonec jsme se rozhodli pokračovat. Na dluh jsme koupili rok starou sajdkáru od pana Liebla a na ní jsme v další sezóně udělali první titul mistra republiky. Začátky ale nebyly nikterak jednoduché. Prvních 6 let jsme závodili stále na dluh. Něco jsme přikoupili na motorku a pak jsme to celý rok spláceli.

Pamatuješ si ještě, kde jste jeli první závod a jak jste skončili?

Vzpomínám si velice dobře. Jeli jsme ho v Mohelnici. První jízdu jsme dojeli asi na pátém místě. Ve druhé nám praskla hřídel v převodovce a museli jsme odstoupit.

Během své jezdecké kariéry si poznal nespočet závodních tratí. Máš nějaké obzvláště oblíbené?

Momentálně je nejlepší trať v Kivioli v Estonsku (pozn. autora – Markovi se rozzářily oči a vylétl úsměv na tváři), neboť tam jsme zajeli životní výsledek. Jinak ta trať je humus. Dříve jsem měl oblíbenou dráhu v Šumperku, ale na ní se už nejezdí. Krásné tratě jsou např. ve Francii, kam se rádi vracíme.

Jaká byla vaše nejhorší sezona?

Nejhorší byla ta loňská, když si bratr zlomil nohu na mistrovství světa v ruské Penze. Zprvu jsme ani nevěděli, zda vůbec ještě usedne na motocykl. V republice nám vždycky říkali: „Tady to máte v kapse“ a pak se stane takovéhle neštěstí. Sportovní zápolení jde v tu chvíli stranou, takže nepřemýšlíš o tom, že nevyhraješ. Nakonec jsi rád, že jsi zdravý a máš obě nohy.

Koho považuješ za vašeho největšího sportovního soupeře?

V republice jsou to bezpochyby bratři Čermákové. Ve světě se to střídá rok od roku. Jednou soupeříme s Nizozemcem Marcelem Willemsenem, podruhé zase se Steegmansem. Záleží na tom, jakou mají zrovna aktuální formu a jakého mají spolujezdce.

Jaký vidíš rozdíl mezi závody, když jste začínali a teď?

Hodně se to změnilo. Před deseti lety skákaly pětadvacetimetrovou dlouhou lavici dvě posádky. Dnes ji skočí přes dvacet posádek. Když jsme před dvanácti lety začínali, skákali jsme dlouhé a vysoké skoky samotní. Později se přidali Čermáci. Nyní už jsou lepší skokani než my. Na mistrovství světa je několik posádek. Vyzdvihl bych zejména Millardy, kteří skáčou s větší lehkostí než mistr světa Willemsen. U Millarda můžeš pozorovat, jak se na ten skok úplně těší.

Dostali jste se při tomto sportu někdy do nesnází nebo prožívali jste tzv. horkou chvilku?

Nejnáročnější závod jsem jel v Bulharsku, jelikož při něm panovalo brutální horko na omdlení. Podobné nesnesitelné počasí s malou vlhkostí vzduchu (letos jen 27 %) jsem zažil také v lotyšském Kegumsu. Pro jezdce je to hrozně vyčerpávající. Na dně se silami jsme se paradoxně ocitli nikoli při závodě, ale po jedné sezóně. Ani si nevzpomenu přesně, kdy to bylo. Začali jsme se ale bavit o tom, že takhle už to dál táhnout nemůžeme. Má-li se člověk věnovat vrcholovému sportu, musí jeden z nás přestat chodit do práce. Jinak to nejde. S bratrem jsme se domluvili, že od dalšího roku zůstane doma a na plný úvazek bude dělat jenom v zimě.

Včasné rozhodnutí přineslo ovoce. Dočkali jste se nevídaného úspěchu, když jste jako jediní Češi zvítězili na mistrovství světa sajdkár. Jaké pocity jsi měl po vyhraném závodě MS v Estonsku?

První pocit byl jupí, ale pak ti bleskne hlavou: „To šlo nějak lehce.“ Kolikrát se nadřeš na desáté místo a pak přijde takovýhle zlatý úspěch v tak prestižním závodě. Pípa ti ukazuje v posledním kole, že máš náskok dvacet sekund, což je neuvěřitelný. Jen kroutíš hlavou. Shrnu to. Když ti všechno sedne a jde ti to, je to snadné. O to máme větší motivaci jet. Cítíme, že jsme lepší než ostatní. Vidíme, že nám to jde. Na druhou stranu u nás na závodech je to s  motivací obtížnější. Když nejedou Čermáci, ukazuje ti při závodě Pípa ceduli s časy, jaké dáváme na kolo. Podle toho víme, zda se snažíme nebo to flákáme. Když nemáme s kým závodit, není to taková zábava. Musíš se přemáhat a spíše to vzít jako trénink na mistrovství světa. Nedovedeš si to představit, ale je to dost psychicky náročné. Pořád se ti honí hlavou, že musíš dojet a hlavně se nesmí nic stát. Nyní tady deset let bojujeme s Čermáky o titul. Buď ho vyhraješ, nebo jsi prohrál. Druhé místo je pro nás prohra.

Po takovém úspěchu v zahraničí se zvýšil mediální zájem o vás. V některých periodikách se mohla veřejnost dozvědět, že jste vyhráli na mistrovství světa. Avšak článků o sidecarcrossu je všeobecně jako šafránu. Jaké máte zkušenosti s médii a kdy jste se dostali do jejich hledáčku?

První tři roky se o nás nikdo moc mediálně nezajímal. Články do novin jsme museli psát a nabízet sami. Jednou však regionální deník vyhlásil anketu sportovec roku. Ihned jsme na naše stránky přidali formulář a vyzvali fanoušky, aby nám dali hlas. Povedlo se a anketu jsme s přehledem vyhráli. V dalších letech jsme si vedli obdobně. Vyhraná anketa pozvedla větší zájem o nás. Někteří redaktoři si nás začínali všímat. Řekli si: „Ti vyhráli anketu, oni jsou asi dobří..“ a začalo se o nás psát i mimo náš region.

Po sdělovacích prostředcích se podíváme na sponzorování v motokrosovém sportu. Není tajemstvím, že shánění sponzora zde není lehká záležitost. Jaká částka je pro vás zajímavá z hlediska sponzoringu?

Jakákoli. Mohu říct, že i 1.000 Kč je pro mě zajímavá částka. Nechci tím ale vyzývat fanoušky, aby nám dávali po tisícikoruně. Budeme raději, když nás přijedou podpořit povzbuzováním na závodech. Sponzorovat nás mohou třeba jejich kamarádi nebo známí, kteří chtějí zvýraznit svoji firmu. Záleží také na tom, co si daný sponzor představuje, že za částku dostane. Uvedu to na příkladu. Když mi někdo dá 1.000 Kč a bude mu stačit, že ho dám na internetové stránky a na auto, souhlasím. Nemohu však dát stejné podmínky tomu, co mi poskytne 50.000 Kč.

Základem úspěchu je samozřejmě perfektně vyladěný stroj. Kdo Vám dělá servis na motorce?

Úpravy na motoru nám dělá zkušený odborník Láďa Oktábec. Ostatní věci, např. údržbu, si děláme sami.

Přihodila se Vám nějaká kuriózní závada, kvůli které jste nedokončili závod?

Samozřejmě. Během jedné smolné sezóny jsme například čtyřikrát urvali tlumič řízení. Když už se něco kazí, tak se to vleče celou sezónu. Třeba letos nám stále praská chladič.

Kdybys mohl někomu poděkovat, kdo by to byl?

V první řadě bych poděkoval rodičům za neustálou podporu, dále celému našemu teamu včetně děvčat, sestry a také Pípovi a jeho rodině, kterou už dnes považuji za téměř vlastní. Samozřejmě, že také nesmím opomenout naše současné, ale i minulé sponzory. Nerad bych na někoho zapomněl.

Redakce MOTOLEVELU.COM děkuje Markovi Rozehnalovi za rozhovor a přeje mnoho úspěchů na závodní dráze!


Více o bratrském týmu naleznete na:
http://www.sidecarcross.tym.cz/
 

Text: Zdeněk Růžička a Josef Hejnal
Foto: Archiv bratrů Rozehnalových

KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.