Jan Polívka je člověk, který dělá věci s láskou a v plném nasazení. Může být příkladem nám všem. Pro sajdkárkros toho mnoho vykonal a stále se snaží tomuto sportu pomáhat. Můžeme ho vidět na závodišti v Kramolíně jako jednoho z hlavních pořadatelů a zástupce sajdkárkrosu. Zdá se mi ale, že jeho práce nebyla do dnešních dnů dostatečně oceněna. Odhodlal jsem se ho proto navštívit v jeho rodné vesnici, abych s ním zavzpomínal na jeho jezdeckou kariéru v sajdkárkrosu.

Zima byla tak veliká, že jsem nebyl schopen dorazit včas. Pan Polívka ale vydržel a já nakonec přes malé zdržení našel svůj cíl. Zastihl jsem ho jak jinak než v monterkách. Pracoval v málem „obýváku“ na svém miláčkovi, silničním sidecaru.

Kdy jste začal se sajdkárkrosem?

V roce 1970, když jsem přišel z vojny. Ten rok se jely ve Stříbře terénní sajdkáry a v Brně silniční. Nikdy jsem je neviděl naživo, tak vyrážím do Brna. Svého prvního spolujezdce Vencu Rojíka posílám do Stříbra. V pondělí jsme se sešli a Rojík povídá: "Nic moc to není, je to dost pomalý." Odpověděl jsem mu: "Venco, na silnici, to je palba!" Rozhodli jsme se proto pro sajdkárkros. Zajel jsem se ještě na tyhle závody podívat do jižních Čech. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl jít do toho. Tenkrát, kdo chtěl závodit, si ale musel stroj postavit sám. Pro mě to nebyl problém, výrobní možnosti jsem měl.

Na jakém stroji jste začal jezdit?

Pro první sidecar jsme použili motocyklový rám METISE po panu Parbusovi. Byl to nejvzácnější rám v ČR, který jsem bohužel zničil.

Kde jste jel první závod?

Přes zimu jsme postavili motorku a na jaře jsme se dozvěděli, že se něco koná v Dalečíně.  Tam jsme odjeli náš první závod.

Jaká byla vaše nejoblíbenější trať?

Mně to bylo jedno. Pokud jsem chtěl bodovat, musel jsem to dávat na rozbité i bahnité trati. Oblíbená byla vždycky ta, kde se dařilo. Na závody jsem se těšil kvůli partě a legraci.

Jaký byl Váš nejlepší výsledek?

Za největší úspěch jsem považoval, když jsem se po roční vynucené přestávce kvůli vážnému úrazu páteře vrátil na trať a hned jsem dojel druhý za bratry Liškovými. Nikdo takový výsledek ode mě nečekal. Musím ale přiznat, že jsem i přes zákaz lékařů tajně trénoval. Po závodě jsme to šli samozřejmě pořádně zapít. Bratři Liškové totiž získali titul mistra republiky. Šampaňské tak teklo plným proudem. Druhý den, když se šlo uklízet, tak se ti tam trhaly podrážky, jak to lepilo.

Jaká byla vaše nejlepší a nejhorší sezóna?

Mně se líbily všechny. I když jsem měl úrazy, ale vždy jsem se těšil, až se uzdravím. Myslím si, že ti, co vyjmenovávají a litují nejhorší sezony a závodu, jsou jen plky. Ať to nedělají, když si stěžují. Pokud jsem mohl závodit, byly pro mě všechny sezony pěkné. Úrazy k tomu prostě patří.

Jaké jste prodělal zranění?

Moc. Nohy, ruce ("To by bylo na knížku," podotknul přísedící Zdeněk Kůs), klíční kosti, dvakrát obratle a ramena mám tak rozbité, že mi museli vzít z boku kosti. Zanechalo to také nějaké následky. Kdybych tady seděl na křesle a přišel by pes, ukousnul by mi prst, tak bych to asi ani necítil. Nestěžuji se ale, vždyť dělat jsme to nemuseli.

Máte nějakou kuriozitu, pro kterou jste nedojel závody?

Ano, mám. Vzpomínám si na jeden závod v Bučovicích. Tam jsme museli rozebírat kyvnou vidlici, protože nám odešlo jedno ze čtyř ložisek.. Vyndal jsem ho a nějaký chlap nám šel shánět nové. Přinesl ho a hned jsme to šli dávat dohromady. Hledám zbylá tři ložiska, která jsem předtím položil na blatník, ale byly pryč. Někdo nám je ukradl. Tím bylo po závodech.

Kdo byl váš největší soupeř?

Nejhorší byl Stratil. Měl vždycky dobré starty. Když udělal jako první dvouválec, tak za ním létaly takové kameny, že se nedalo jet. Honza Palacký vždycky říkal: "To je divoký býk, ta jeho motorka." Nejvíce konfliktů jsem měl ale s Pepíkem Vybíralem. Tady v Kramolíně mě poslal do lesa takovým způsobem, že jsem nedojel. Soupeřů si ale jinak vážil. Byli jsme totiž jedna velká parta.

Jaké vidíte rozdíly mezi dnešními závody a těmi za doby, kdy jste jezdil Vy?

Žádné! Je na to potřeba síla a věnovat tomu ty hodiny. Kdo se tomu věnoval tenkrát naplno, měl výsledky. Kdo se tomu věnuje naplno dneska, tak má výsledky taky. Buď do toho dá všechno a nebo ne. Za celý život jsem nejel na dovolenou, ale žil sportem.

Jaká byla vaše nejoblíbenější motorka?

Když jsme udělali první sajdkáru? Ne, nejlepší byla ta sajdkára skippy.

Aktivně ještě jezdíte silniční sajdkáry. Jak dlouho trvala vaše závodní kariéra u terénních sajdkár?

Bylo to dvacet dva let a poslední závod jsem jel v Lokti.

Vzpomenete si na svůj netvrdší závod, kdy jste byl na dně.

Já byl na dně pořád (smích).

Měl jste někdy pocit, že už to dál nepůjde?

To nejde ani říct. Člověk musel stále myslet, že to bude lepší, jak postaví novou motorku a jak bude na sobě makat. Nebudu přeci říkat, že už to dál nejde. To je špatná otázka. Sportovec musí říkat, bude to lepší a nikoliv, že je konec. To jsem si mohl říct až po závodě v Lokti, kde jsem měl úraz a věděl jsem, že je to ztracený a nebudu moc dále závodit.


U pana Polívky jsem zastihl i jeho bývalého spolujezdce Zdenka Kůse, který s ním na vozíku sajdkáry strávil dva roky. Byla to krátká doba, protože Zdeněk Kůs prodělal při jednom závodě těžký úraz, o kterém se více rozpovídal v rozhovoru.

Kdy jste začínal se závoděním?

V roce 1976 v Kramolíně jako spolujezdec Jardy Horáčka. Tehdy přijel bez spolujezdce a prosil Honzu Polívku, aby mu někoho zapůjčil. Nabídl mě jako nováčka. Posadili mě do sajdkáry a nějak jsme to odkroužili.

Jaký byl Váš poslední závod v roli spolujezdce pana Polívky?

Ten byl na prvního máje v květnu 1977 v Horažďovicích, kde jsem si přivodil vážný úraz. Zároveň to byl můj konec na vozíku. Rok jsem byl v nemocnici. Potom jsem to ještě zkusil za řidítky s Jirkou Škvorem ve druhé výkonnostní třídě. Odjeli jsme pět závodů, ale s tou zraněnou nohou už to nešlo ani tak. Od kolene dolů ji mám totiž bez citu a kotník je pevný.

Jak k tomu úrazu došlo?

Na volném závodě v Horažďovicích, kde se jezdilo mezi stromy a ještě to bylo pod hřbitovní zdí. Vylítli jsme z tratě. Jak jsem byl vykloněný ze sajdy, tak jsem chytil strom pod nohou a celou jsem si ji obrátil.

Jaká byla vaše první motorka?

To byla Jawa vzducháč s nortonskou převodovkou s tou podlouhlou lavicí po Honzovi Polívkovi (pozn.: lavice – dlouhé sedlo od řidítek až přes zadní blatník).

Oblíbil jste si nějakou trať?

Ani ne. Když jsem začínal za řidítky, všechny tratě pro mě byly nové.

Nejlepší dosažený výsledek za řidítky?

Vyjetá první výkonnostní třída, ale tu už jsem nejel. Řazení jsem měl totiž na pravé straně, kde jsem neměl cit v noze. Těžko se mi řadilo. Dál už to prostě nešlo.

Jaká byla vaše nejlepší a nejhorší sezona?

Tu nejlepší už jsme řekli a ta nejhorší byla s tím zraněním nohy. Nejhorší na tom je, že zranění nebylo až tak vážné. Mně se jenom vykloubilo koleno. Na vině byli ale lékaři, kteří mi ho dávali zpět a odbyli to. Měl jsem přetrhané tepny a cévy pod kolenem. Noha se mi neprokrvovala a začala mi odumírat. Nejprve mě odvezli do sušické nemocnice, kde to zrentgenovali. Zlomené to nebylo, tak mě zase vrátili zpět na závodiště. Nohu jsem ale už necítil. Po nařikání mě tedy vzali do Klatov. Tam taky nevěděli co s tím. V noci mě proto převezli do Plzně. To už jsem měl pod kolenem rysku, že mi nohu uříznou. Celá peripetie byla jen kvůli lékaři ze závodiště, který na ní nezjistil tep. Naštěstí byl v Plzni lékař, který se specializoval na cévy. Vystříhal mi to a sešil. Noha se sice začala prokrvovat, jenomže už byla z časti odumřelá. Díky tomu mám trvalé následky.

 Máte nějakou kuriozitu, pro kterou jste závod nedojel?

Dojeli jsme všechny závody. Nevzpomínám si. Ale jeden špek by tam byl. Při jednom závodě byl prudký kopec dolů a pravotočivá zatáčka. Tím, že jsem na vršku nezařadil a zůstal tam neutrál, tak jsme letěli z kopce. Dole stálo depo mechaniků. Vlítli jsme tam mezi ně. Mám dojem, že spolujezdec Láďa Vodenka neztratil duchapřítomnost a začal řvát: „Utíkejte!“. Mechanici popadli bedýnky a odskakovali do strany. Nakonec jsme to tam projeli a nikomu se nic nestalo.

Jaký byl Váš největší soupeř na závodní dráze?

Ani si nevzpomínám, ale co jsme měli ty vložené závody, tam jsme soupeřili s jedničkářema dohromady. Jeli jsme v Kamenici, kde bylo takové hrozné bahno a za mnou jel Humhal. Prý povídal: "Co tam ten mladej s tim udělá?" A já jsem mu ujel. Pak přišel a říkal, že jsem to tam vyřešil dobře. Jinak soupeři byli všichni.

Vzpomenete si na obzvláště tvrdý závod?

Byl to ten první s Horáčkam. Pamatuji si, že jsme objeli první dvě kola. Vzaly mě křeče do rukou, našponovaly se mi prsty a nemohl jsem se ani chytit. Objel se mnou ještě dvě kolečka a křeče povolily. Další drsný závod jsem zažil s Pepíkem Novotným. Říkal jsem mu, že na tom nejsem zrovna fyzicky nejlépe. Odvětil mi, že to bude dobré. Když nebudu moct, stačí mu zaklepat na rameno a že zvolní. Objeli jsme několik koleček a já už měl jazyk na vestě. Klepu ho na rameno, ale Pepík jako když nevidí, neslyší. Znovu jsem na něj zaklepal a nic. Trvalo to asi dvě kolečka a krize pominula. Vydržel jsem to až do konce.

Kdybyste měl možnost, jel byste veterány?

Kolikrát jsem o tom přemýšlel, ale nevím, jestli bych to zvládl. Rád bych se svezl. Synovec si taky pořídil motorku. Má sólo, takže si taky tady občas objedu kolečko. Muselo by se trénovat, aby to člověk vydržel, ta síla už není.


Redakce Motolevel.com děkuje panu Polívkovi a panu Kůsovi za jejich čas a za poskytnutí rozhovoru!


Autor: Zdeněk Růžička
Foto: Soukromý archiv Jana Polívky