MOTOLEVEL.com | MS superbiků v Misanu z klávesnice Radima Vavříka
30.06.2010
Kubovi Smržovi se osvědčil nejen jako řidič, ale především jako opora při nedávném BMW testování kamarád Radim Vavřík, a tak ho přizval, aby se spolu s ním vypravil do italského Misana na MS superbiků. Vavřa jako obvykle nezklamal a podělil se s námi o pocity a zážitky z tohoto výletu.
silniceSilnice
KomentářeKomentáře
ChatChat

„ A mám tě. Právě jsem zjistila , že jsi místo svého mistráku byl s Kubou v Misanu. Takže očekávám tučný report .„

Tak asi takhle začínala zpráva na mém facebooku od šéfky Motolevelu.com Lucky Havlíčkové. Samozřejmě s nadsázkou, protože její rozkaz se vždy změní v hezkou prosbu, které nejde odolat. A když se k téhle prosbě přidal v pondělí asi o půlnoci při loučení v Českých Budějovicích ještě, pro mě, náš nejlepší silničář s nejvíc závodnickým srdíčkem ze všech, nezbylo mi nic jiného, než si sednout ke klávesnici a pokusit se zase vypotit pár po sobě navazujících slov, abych se mohl podělit o zážitky z posledních pár dnů.

Celá tahle šlamastika pro mě začala někdy o minulém víkendu,  když jsem se celý znechucený prodíral mezi pneumatikami na slovenském mistráku v Prešově a nevěděl, jestli mě štve víc nepochopitelně odskakující přední kolo nebo bolest v nártu, kde jsem měl přetrhané vazy ještě z minulého závodu. Mé rozhodování jestli jet další týden do Vyškova na mistrák, tentokráte český, a trpět znovu podobnými pocity, ulehčil právě Kuba, který mi zavolal s přáním, abych ho doprovodil do Misana. Raději jsem si přestal klást otázku proč právě zase já a rychle jsem souhlasil.

Putování do Misana

Na rozdíl od Mugella kde naše cesta vedla z Budějovic přes Brennero, jsme tentokrát zvolili jiný postup, kdy Kuba přijel ke mně do Zlína a mohli jsme jet pro mě daleko příjemnější cestou přes Tarvisio a již po několikáté díky tomu mezi sebou vyvolat téměř hysterickou hádku, která cesta je lepší. Vyrazili jsme něco kolem středeční půlnoci a zhruba u Břeclavi jsem pochopil, proč se říká, že když se na něco moc těšíte tak to většinou nevyjde. Po celonoční „prokecané“ cestě do Mugella jsem se těšil na další, ale právě ve zmiňovaném posledním městě před Rakouskem, mi náš pilot usnul pohodlně natažen na zadní sedačce a já zůstal se svým bojem s únavou za volantem sám. Naštěstí tahle tichá cesta nočního klidu netrvala dlouho a někdy kolem deváté hodiny ranní se Jakub probral plný elánu a čerstvosti někde za Benátkami. Samozřejmě jsem nic nenamítal, neboť jsem si byl vědom, že nejedeme na mé závody a že ten hlavní „prim“, okolo kterého se vše točí v honbě za co nejlepším výsledkem, tento víkend hraje někdo jiný. Nicméně právě před Bolognou jsem mohl sundat pomyslné sirky z očí, hrknout do sebe „ espresso“ a nějakou to mozarellu v bagetě, usadit se na sedadlo spolujezdce a trpělivě zbylých asi 200 kilometrů poslouchat Kubovy stížnosti, jak se těšil, že si budeme vykládat a že já mu teď usínám uprostřed věty.

Po příjezdu do Misana jsem pochopil , že krásně postavené Mugello, jako jeden stadion, kde má divák neustálý přehled o závodech a vidí své miláčky z jednoho místa třeba i na sedmdesáti procentech trati, nebyla jen náhoda, ale že takové okruhy jsou v Itálii na denním pořádku. V duchu jsem tak vzpomínal na Brno v dobách, kdy nebyly žádné mega obrazovky na tribunách a kdy s výjimkou „céčka“ musel náš divák trpělivě v tichu každé kolo čekat něco kolem dvou minut, až to kolem něho zase udělá brrrrrrm.

Mimo Jakubova šéfa Mirca Guandaliniho jsem v teamu nikoho neznal, a tak jsem se těšil, že se aspoň pozdravím s teamem BMW, se kterým jsme byli v Mugellu. K mému překvapení jsem potkal jen tři lidi, kteří byli i na testech. Šéfmechanik Jarno si mě nepamatoval vůbec, technickému řediteli Maxovi jsem se musel připomenout, kdo vlastně jsem, a tak jediný kdo mi malinko pomohl k pocitu, že tady nejsem úplně za anonymního vola, byl šéf Davide Tardozzi, který mi podal ruku a prohodil se mnou pár zdvořilostních vět.

Warm up – předzávodní WSBK party

Po ubytování v hotelu, který nebyl jak říká Kuba „žádnej voheň“ a svým vybavením byl ideální tak na svatební cestu, jelikož pláž byla vzdálena příliš daleko asi 30 metrů a kde by pohled z pokojového balkonu na nádherné moře tak maximálně nadchnul dva milence a ne chlapy, kteří celý život spí v depu v karavanech, jsme se vydali na asi pět kilometrů vzdálenou pláž k Pierfrancescu Chilimu. Ten pořádal párty pro WSBK. Při podání ruky téhle legendy silnice mi nezbylo, než zase zavzpomínat na doby, kdy kolem roku 1989 jsem jako malý kluk sledoval nahrané kazety z mistrovství světa „půllitrů“ a kdy potřesení si rukou s těmito „bohy“se mi zdálo stejně nemožné jako zatančení si na jednom pódiu s Michaelem Jacksonem. Na turnaj ve volejbale Kubu naštěstí nevybrali, takže jsme se v klidu mohli oddávat grilovaným krevetám a jiným dobrotám, které „ Pijérfranta Kíli“ nechal připravit. O dobrou náladu se postarala taky tříčlenná kapela, jejímž frontmanem byl Elvis Presley (možná to nebyl on, ale každopádně mu byl hodně podobný) a jedna starší dáma, která asi zapomněla, že šedesátá léta jsou už pryč a postupně se díky hudbě dostávala do varu a nakonec chyběl snad jen hysterický křik a omdlévání.

První tréninky – Kubova ohromná chuť závodit a následné rozčarování

V pátek byla na Kubovi už v prvním tréninku vidět velká chuť do závodění, ale jako silničního laika mě znervózňovalo, že několikrát vystřídal motorku a byl v depu častěji než jeho soupeři. V kvalifikaci se mu ale podařilo čas vylepšit a protože jsem věděl z televize, že mu Superpole opravdu jde, těšil jsem se o to víc na sobotu.

Bohužel časy ani přesná umístění si nepamatuji, protože jsem měl plné ruce práce s věšením pilotova mokrého trička pod kombinézou, doplňováním pití a vozením přileb na servis do Araie. Ve zbývajících asi deseti hodinách jsem seděl v hospitality, popíjel výbornou kávu,  pojídal všelijaké dobroty a se svou výbornou angličtinou si povídal o počasí a různých nesmyslech s „teamovým kytaristou“ Američanem Donem. Takže jediné co mi ze Superpole zůstalo v paměti, byl příchod Kuby do boxu po svých, švihnutí rukavic někam do rohu a mého vzteklého kopnutí do nějakého kufru s náhradními díly.

Je mi celkem úplně jedno, co říkají v Česku všichni „zasvěcení odborníci“. Za sebe můžu říct, že opravdu velký dojem na mě udělal celý team Pata, kde bylo vidět na každém mechanikovi obrovské zklamání ze současné situace a ani u jednoho jsem si nevšiml lhostejnosti spojené s tím, že je vlastně placený od závodu a tudíž je jedno, jaký je výsledek.

Jakožto závodník, který už rozkopal spoustu plastových židliček v depu po nevydařených závodech jsem věděl, že právě teď je doba, kdy je nejlepší Kubu nijak neotravovat a nechat ho, aby se vytratil někam, kde se o samotně uklidní. Největší starost byla vidět na Mircovi, který se mě několikrát ptal, jestli je Kuba OK a obava v jeho očích mě utvrdila v názoru, že pro něho Jakub není jen strojový jezdec, ale především kamarád.

Potréninkový relax – depo ožívá

V sobotu večer jsme si s Kubou dali nějaké to pivo na zlepšení nálady a já se šel podívat po depu, kde v každém hospitality hrála buď živá kapela nebo hlasitá hudba, všichni se skvěle bavili a vůbec celé depo na mě působilo neskutečně pohodovým a přátelským dojmem. Napadlo mě, že bych se mohl nějakým způsobem vetřít třeba ke Karlovi Abrahámovi, abych objektivně posoudil rozdíl mezi paddockem WSBK a MotoGP.

U Aprilie mi při poslechu perfektní kapely číšník nabídl krevety v nějaké omáčce a tím jsem se nejspíš s touhle značkou definitivně usmířil po roce 2006, kdy jsem na začátku sezóny místo slíbeného motárdového speciálu dostal obyčejnou, snad třicetikoňovou motorku do provozu s blinkry a světly, a se kterou jsem se po dvou odjetých – neodjetých závodech musel rozloučit.

Nedělní zklamání – nedostatek náhradních dílů od Ducati

Asi nemá cenu něco psát o nedělním výsledku. Přestože asi pět mechaniků místo sobotního tanečku a třeba sklenky vína makalo dlouho do noci a snažilo se ze zbylých věcí poskládat něco fungujícího, ale ani tak se to bohužel nepodařilo. Ale podle lišáckého úsměvu šéfmechanika Nicoly si myslím, že by se tahle situace mohla co nevidět změnit a moc držím Kubovi a celému teamu palce, aby to vyšlo.

Takže doufám, že jsem si tímto článkem udělal aspoň kapánek oko u Kuby a snad mé „řiťolezectví“ dopomůže k tomu, že se na nějaký ten závod ještě někdy podívám. Kubo nebudu na to spěchat, ať máš čas si to rozmyslet a vzít i někoho jiného. Takže mi další závod bude stačit až za 14 dní v Brně.

Text a foto: Radim Vavřík

silniceSilnice
KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.