"Zdravím všechny příznivce motokrosu,

před Kramolínem jsem dostal úkol od Lucy Lu - sepisovat reporty z „Evropy“, tak první už je tu. S rychlostí podobné té mojí školní  jsem se k tomu dostal  „už“ ve středu večer. 

Sraz měla naše výprava ve čtvrtek kolem poledne v Hradci, tentokrát jsem místo dopolední návštěvy ZOO ve Dvoře, měl v plánu navštívit maroda Berouše ( po pádu na vytočenou jedničku si rozdrtil obratel).   K našemu překvapení už vyklusával po svých a držení těla měl, řekl bych, lepší než předtím. Že by to bylo korzetem?

No, ale abych neodbíhal od tématu. Zatímco jednotka ve složení Míla Rožec a já jsme nakládali do vozíku  o velikosti tašky z Ikea motorky a vše ostatní, vedoucí zájezdu Pítr Bartoš se cpal gulášovou polévkou z kuchyně LukOilu. Ještě nakoupit nějaké noviny a sprosté časáky a hurá směr Estonia, vždyť už je to jen 1500 km!

Cesta probíhala celkem bez problémů, jen asi 400 km před cílem nám taková blbinka, jako je vynechávající jeden válec, přidělala pár jizviček na srdečním svalu, a to hlavně při předjíždění. Tímto se dodatečně omlouváme všem, které jsem vytlačili z cesty. Pak už jen rychlá zastávka u moře, na nám známém odpočívadle a rychle dál stihnout přejímku.  Tu jsme zvládli a pak i všechen segedínský guláš.

Sobota je ve znamení tréninků, tak jsme do toho vlétli s vervou a nestačili jsme se divit, jak nám to na pískovo-kamenité trati natírá místní estonská elita. V podobném duchu se vyvíjela i kvalifikace,  jak nám hlásil Petr:  „Vyjedu do rychlého kola, zmáčknu se, říkám si dobrý, to mě celkem vyšlo, kouknu na obrazovku a vidím sedmička, no není to špatný. Zkusím ještě jedno, pošlu to tam na hranici rizika, vyšlo mě supr, kouknu na obrazovku a jsem deset!!!“  Takže nakonec  Petr 10., Míla 18. a já krásných 20.  Ještě v helmách jsme vedli diskuzi, abychom vůbec s nějakými body odsud odjeli, když už jsme vytrpěli tu dálku v autě.  Po výtečné  večeři a několika birellech se nám vrátila dobrá nálada a s předsevzetím, že budeme bojovat do posledního gongu jako Rocky, jsme šli spát.

 Ráno nás opět přivítalo sluníčko a i když bylo celý den azzuro, nebylo extra horko.  Po ranním bezproblémovém tréninku jsme vše nachystali na rozjížďky.  Jelikož jsme tentokrát neměli žádný doprovod, museli jsme do zaváděcího kola s ostrými brýlemi. Trať byla celkem dost pokropená, i když největší porci vody a blátička si užili před námi startující pětaosmdesátky. 

Na startu jsme stáli s Mílou vedle sebe, Petr se nás asi bál, tak se pro jistotu postavil na lepší místo. Róža opět předvedl reakci jak hovado (už by ho měli nějak vyšetřit, protože ten jeho postřeh nemůže být pozemského původu),  tak jsme se tam nějak poskládali.  Petr nám zmizel, Mílu jsem viděl celý závod, jak mě žene kousek za mnou, jen jsem nějak nevěděl, na kterých pozicích se pohybujeme, protože nám neměl kdo ukazovat.  Asi tři kola před cílem Míla zmizel a mně se ještě podařilo v poslední zatáčce předjet vedoucího muže celkového pořadí, jedoucího s defektem. Takže nakonec  jsme dojeli Petr 4., Míla po pádu 16. a já 11.  Vládla celkem spokojenost,  nějaké body byly.  Rychle něco sníst, nachystat motorku, helmu, brýle a ostatní a jdeme do druhého kola.

Po cestě na závody sepisoval Míla report na své stránky a zmiňoval se tam o pádech v zaváděcím kole, celkem jsme se nasmáli.  Ale co nám předvedl Petr v zaváděcím kole na druhou rozjížďku, to by ani Tarantino nenatočil. Jeli jsme za sebou a Petr ve stupačkách jako Everts protáhl zatáčku, ale nějak neodhadl mezičku na konci zátočiny. Následoval parakotoul a náš výbuch smíchu. V čekačce před startem se na nás všichni koukali, jak jsme nemohli zastavit náš smích, když přijel Peťa a sypal ven z rukavic písek.  Start proběhl jako obvykle, tzn. Miloušova reakce asi o 3 minuty lepší než moje. Už jsem ho viděl, že dá holeshot, jen byl „ nějakej rychlej“ do první zatáčky, kde jsem ho konečně dohnal. Druhá zatáčka ještě lepší,  Petr tam stojí kolmo proti všem, myslel jsem, že už začal s tou stávkou, ale to jen srovnával  smyk.  Start všichni lepší, jen Milda po nějakém maxi letu (pořád to říkám, že tam něco z Ítýho bude) udělal z předního kola nepravidelný víceúhelník a musel odstoupit.  Mně se podařilo hezky si ustlat dvě kola před cílem.  V zatáčce mi vypadlo přední kolo z tobogánu a už jsem letěl bokem přímo na kámen. Dnes tam mám modřinu v barvě duhy, aspoň budu moct na koupáku machrovat. Ve finále Petr vybojoval  5. místo a já po pádu  10.

Závody se celkem povedly, ve zdraví jsme je přežili.  Ještě se dostat domů, ale to, že píšu tento report znamená, že se to podařilo."

Za report mnohokrát děkujeme Jindrovi Hrabicovi!!

Jen ještě doplním výsledky Vaška Kováře, který startuje ve třídě 85 ccm. Vašík dle jeho slov odstartoval v první jízdě asi osmý a nakonec dojel na čtvrtém místě těsně za třetím pilotem. Ve druhé jízdě po startu spadl a dokázal cílem projet jako sedmý.

Rádi bychom vám předložili všechny výsledky z tohoto závodu, včetně podoby průběžného pořadí ME, avšak doposud nejsou na webu UEM zveřejněny!!