Na celém tom dni ve stepi není nesnesitelná ta rozprasená silnice, ani dálavy, které v devadesátce neubíhají, ale všudypřítomný vítr, horký fén, který vlastně nikdy neduje do zad. Zametá motorkou, posílá do obličeje oblaka prachu a ostrého písku, vysušuje vás jako tresku. Večer se člověk při troše štěstí ošplíchá v kaluži plné komárů a umře na pár hodin ve stanu, který se krátce po třetí hodině, kdy vychází slunce, stane nekompromisní výhní a vyžene člověka zpátky do sedla skoro dřív, než stačil usnout. Míjím oprýskanou směrovku na Vladivostok. Má čtyři číslice a začíná sedmičkou....

Slovensko a Ukrajina

„Až do Prahy, Slávku!“

„Ježíšikriste!!!“

Pobavil.

V Opletalce před AČR bylo na můj vkus dost narváno, zmatky, ale motorek, které chtěly doprovodit prvních pár km, nakonec naštěstí dorazilo míň, než jsme se obávali (střízlivý odhad cca 30 strojů). Naopak grupa ruských bajkerů, kteří sem na Jawách měsíc jechali z Novosibirsku, fakt přijeli! Dostal jsem očeň vkusnoje rudé tričko a po tiskovce (ještě jednou díky Standovi Berkovcovi za skvěle odvedenou práci při moderování) se vyrazilo směr východ. Zdárně jsme ucpali Václavák, na který nás nahnali televizáci. Nakonec to v Událostech dost přifoukli, udělali ze mě dobrodruha a z rozhovorů vystříhali jen to, co se jim hodilo do senzačního rámce.

Nechtěl jsem kolonu s tím mým vorvaněm zdržovat, a tak jsem si to pěkně svižně rozjel po Magistrále na Jižní spojku a pak osmdesátkou mezi pruhy na Kutnohorskou. Až v Měcholupech jsem zjistil, že jsme už jen hrstka z původního poztráceného doprovodu. Tím se omlouvám všem, co by si to chtěli vzít osobně, myslel jsem, že nebude problém stačit přetížené třindě a ty zpětný zrcátka tak vibrujou, že jsem vás viděl dvakrát tolik!

První noc na cestách – Karlovice. U Batmanů uvítací výbor, kapela s Klárou za bicími, Kozel troubící na čtyřmetrovou novodurovou trubku (asi Bruntálský upgrade na fujaru?), mávátka, alegorické vozy a kdeco. Všichni oslavujou, jako bych se už vrátil, a já mezitím vlastně jen zvládnul dojet do Jeseníků s přetíženou kvočnou. Zvykám si na ni. Do zatáčky jde, ale zpátky do svislice už tolik ne. Počínající bacil, který mě sejmul ale až na Ukrajině, a tradiční záchvat alergie, mě zahnal do futrálu předčasně, což se vzhledem k počtu zombie potácejících se druhý den ráno po dvorku, ukázalo jako správné řešení.

Pokračujeme směr  Slovensko. Jede nás kopa, Jawaři cizí i ohlášení (a mnou přirozeně zapomenutí - sorry), každej se asi chce načuchat čmoudu z mojí čtyřky. Snažil jsem se je odradit poměrem 1:25, ale nedali se, kdepak, zdravý plíce je třeba pořádně ztrestat. V Bílovci čeká nějaký Batmanův kamarád s panelkou a jako místní mazák se ujímá vedení s uštěpačnou poznámkou na tempo jízdy skupiny… na prvním kruháči je na stupačce, o pár km dál, když za jedním z železničních přejezdů uhýbá asfalt prudce vlevo, opouští silnici ladným skokem v kukuřičné pole a před objektivem kolegů novinářů ze slovenského Motomagazínu to jen tak pro efekt a pěkný fotky složí. Je to Démon. Sjezd z harmaneckého kopce do Banské Bystrice s tímhle šílencem v patách ani komentovat nehodlám, vlastním brzdám dávám raději embargo, protože ty jeho budou stejně vyladěný jako celá jeho motorka, a já bych nerad cestu kolem světa skončil před BB… :-)

Noc druhá. Marek Slobodník je fasa chalan. Kromě toho, že na pionýru objel půl Evropy a Kazachstán, byl s trabíky v jižní Americe. Naskládáme se do jeho obytného barkasu a s poněkud alternativní nádrží vytvořené z kanystru od kapaliny do ostřikovačů hrkáme na kopec s výhledem na BB. Dáváme si Urpiner a korbáčky. Večer pod hvězdama. Nádhera.  Ráno se Marek sveze na mé Jawě a já na jeho pionýru. Nutno přiznat, že mu jede jak pila. Takhle mi fichtl nikdy nejel, asi je to blízkostí jeho domoviny v Povážskej.

Dál drandíme jen ve třech. Máváme malým bubáčkům před východoslovenskými slumy a blížíme se na hranice s UA snad už jen na výpary. I kdybychom to měli do Užgorodu přetlačit, těch skoro 45 kaček za benzín jim už nedáme. Šejdíři. Papírování na čáře kupodivu celkem rychlé, dokonce prošel i zapůjčený Sportard v majetku JAWA moto s.r.o., ke kterému si jeho žokejka nestihla vyřídit výjezdní papíry.  Vždycky s tím byl problém – pokud jste v TP nebyli uvedeni jako majitelé a neměli jste notářsky ověřený canc papíru, že jste to neukradli, mohli jste si leda tak utřít nudli u nosu a přemýšlet o vlastní blbosti. Těžko říct, jestli je to uvolněním v legislativě, nebo byli na celnici nepozorní, každopádně to bez bumážky raději nezkoušejte.

Užgorod – benzín sice páchne jako bolavá noha, ale je už jen za 25 našich. Cesty se mění v tankodromy. Míříme do Turky –zakarpatského městečka, kde máme kamarády. Nejhorší úsek v horách, kde jsou díry hluboké i půl metru a jsou od sebe vzdálené sotva pár cm, sjíždíme v noci. Během 40 km několikrát čelem leštím přední blatník a bavím ty v závěsu výmyky na řídítkách. Jestli Jawa přežije tohle, tak už všechno. Uvyklý z endura tahám s vidinou odlehčení předního kola za heft. Stará jarmara jen zabučí, ale akcelerace žádná. Kdyby nebylo zesílených duší v pneu, byly by nějaký obyč gumový blanky stokrát cvaknutý. V Turce jako vždy častušky a pak už jen vodka „davaj, davaj, davaj“. Lahev je prázdná, ještě než dojíme boršč. Teplá postel super, prachové peřiny už tolik ne. S očima jako angorák nadávám na všechny roztoče světa a zobu nějaký ten speciální fet, co mi má na alergii pomoci. Později se ukázalo, že na mě sedla chřipka jako wepř.  Kdo ví, jak by se to rozjelo nebýt samohonkového výplachu...

Do Turky drkotáme dva dny přes Chmelnickij, Vinici a Bílou Cerekev. K vidění je tady celkem houby – spousta přemnožených psů, zavřené kolchozy a ještě větší chudo, než bylo loni, předloni…ekonomika jde evidentně od desíti k pěti.  Lidi nemají peníze skoro na nic, kromě vodky samozřejmě, na tu bude vždycky, lahev toho největšího humáče, se kterým byste u nás leda tak myli okna, vyjde asi na 30 korun. Od začátku cesty se ženeme k  vodě, vlhčený ubrousky jsou sice spásou každého cestovatele, ale nějaký potok by bodnul. A když potok, tak pořádnej. Jenže při příjezdu a v noci lilo, ráno se v tom pokračovalo a z koupání v Dněpru nebylo nakonec nic.

Společně jsme to dotáhli do Čerkassy, kde jsme natankovali nějaké naftózní bahno a pak přišlo loučení (odkaz na video zde). Jen tak, na ulici, žádnej patos, ale příjemný to nebylo nikomu z nás. Takže jsem to zkrátil na minimum a vyrazil k mostu přes veletok. Původní úmysl vyfotit Májku u mostního nosníku narazil na bdělého hlídače a nařízení z dob Stalina – fotografování strategických staveb zakázáno. Kamera na hlavě ale asi nevadí, tak jsem si most a průjezd přes něj pěkně natočil. A pak to přišlo. Protože jsem dal svou mapu Ukrajiny na cestu zpátky Davidovi s Luckou s tím, že už jí asi nebudu potřebovat, stalo se hledání cesty na Romny s ruským atlasem pod slídou tankvaku trochu problematické. Takže zásek na dvě hodiny, asfalt horší a horší, až jsem nakonec zjistil, že to valím polňačkou v kukuřic.  Po dešti nebyla na blátě o zábavu nouze a první Tlamajev nebyl jen náhodou.

A jelikož je Ukrajina typickou zemí východu, tedy zemí kontrastů, nemohu být ani dost překvapený, když jsem se z pole vyhoupnul prakticky rovnou na čtyřproudovou dálnici na Charkov! Vydržel jsem na ní asi půl hodiny a šup, zase mezi vesnice. S klesajícím slunkem jsem našel v kopcích jezírko s pár rybáři. Konečně koupel, šňůra na prádlo a večer na notebooku doháním zápisy do deníku, stahuju videa a fotky. Tak tohle bude mou prací na následujících osm měsíců, říkám si, a doufám, že se pařící rybáři z druhého břehu nepřijdou v noci po deseti pivech a flašce vodky družit. První osamělá noc. Kolik jich ještě asi bude?

A jestli se chcete podívat, jakže to Jawě na ukrajinských "silnicích" pasuje, máme pro vás krátké video

autor: Pavel Suchý, foto: Motomedia.sk, Motodenik.cz, Lucie Moravcová a autor

Více fotek ve fotogalerii a na rajčeti.

Facebook: https://www.facebook.com/jawakolemsveta?fref=ts

Web: http://www.jawakolemsveta.cz/

11. 7. 2013