Trochu smutným pohledem jsem se ve zpětném zrcátku rozloučil s ruským Altajem, kde jsem na dlouhou dobu nechal pěkné asfaltové silnice, a dojel do Tašanty, posledního ruského města před hranicí s říší Čingischána.

První problém nastal s registrací (v mém případě opět), na kterou jsem se v duchu dobré tradice vykašlal, ale tady jsem bohužel narazil na svědomitého úředníka, který snad ani nechtěl úplatek, ale prostě to nehodlal přejít jen tak. Takže štráf a oformljenije – hodina v čudu, přičemž jsem mu utahaný usnul na židli, zatímco on vyplňoval tunu papírů. Zákon jest zákon a když je navíc podepsán carem Putinem, stojí mě to ve výsledku 21000 rublů, což je asi naše tisícovka.

Mezitím je na ruské straně hranice oběd, ze kterého se šikmoocí ruští celníci a celnice trousí jak švábi z piva, takže brána je pořád zavřená. A před ní neuspořádaná fronta všeho – náklaďáků, rozhrkaných přeložených žigulů, západních cestovatelských homemobilů a různých uazíků. Když to pak otevřou, nastane hrozný zmatek. Abyste náhodou nic nevynechali a nepřišli tak k maléru, je lepší strčit pas a zvětšující se štos bumážek do každého okýnka, které tam najdete. Aha, tohle už je záchod, tak sem asi ne. Ruských kontrol je celkem sedm. Mongolové drží basu a mají stejný počet, akorát že k tomu mají ještě větší zmatek a naprosto nečitelný jazyk. Tedy čitelný on je, jde o azbuku, ale nedává to za boha smysl ani pozpátku.

Mezi hraničními punkty je asi dvacet kiláků země nikoho a pak Mongolka v gumovém overalu a s wapkou, která provádí dezinfekci vozidel přijíždějících z Ruska do Mongolska!!! A kolem much jak kolem otevřené senkrovny. Padesát rublů. Odmítám vjet do toho tekutého humusu, jelikož se bojím, že se mi v tom rozpustí výplet a dělám, že nerozumím. Přitom kolem projedou tři kamiony a ani jeden dezinfekcí neprojede. Aha. Dělám ofuky spíš z principu, takže mě to nakonec stojí jen hrst drobných kopějek, jelikož tvrdím, že víc nemám.

Horní poloha průsmyku je 2600 metrů nad mořem a černé mraky nevěstí nic dobrého. Kolem leží sníh a gruntovka, která začíná hned za ruskou závorou a je plná klouzavého bláta. Do háje, kdo říkal, že bude v Mongolsku vedro?!

Cesty jsou jedním slovem strašné, ale ne tak, že by to člověk z fotek neznal. Horší je, že Jawa s mrtvými zadními tlumiči to zase tolik nedává, tedy alespoň ne natolik, abych neměl pocit, že jí zlomím. Z toho houpání mi hrozí mořská nemoc…

Po padesáti kilometrech potkáváme Poláky s Mitsubishi a dvěma Transalpy. Slovo dá slovo, takže nakonec nocujeme společně v horách. Jsme 2440 metrů vysoko, profukuje a zima je jak v Grónsku. Poláci tvrdí, že ty dva průsmyky, které nás dělí od Khovdu, nemůže Jawa nikdy překonat a straší brody. V jednom z nich se prý utopil italský mercedes unimog. Co je to za cesty, když je to i nad síly unimogu?

Nadmořská výška se začala na výkonu a chování motoru projevovat už někde u Gorno-Altajska, ale skutečné potíže přišly až v horním Altaji ve výškách kolem 1500m. Motor v nízkém tlaku špatně plní, snižuje se faktická komprese a vzduch je navíc řidší, takže se nedostává kyslíku. Jenže benzínu jde karburátorem do motoru pořád to samé množství. Včera jsem shodil jehlu o jeden zářez a motor získal čistější přechody. Na výkon to ale vliv nemá, prostě nenaplníš – neexpanduješ. Směs je bohatá, z výfuků to hulí, volnoběh vadne a ve výškách nad 2000 metrů se při rozjezdu musí spojka zasnažit víc, než je běžné. V Mongolsku některá stoupání jedu prostě na jedničku, protože stav silnice nedovolí udržet dvojku. Uberu kvůli dírám a druhá už se nechytne. To jsem zvědavý, co to bude dělat v Andách…

Text: Pavel Suchý

21. 7. 2013