Zato mně se líbil pohled na tu krásu v sále, útlé boky a ňadra dmoucí, kam se podíváš. Sprcha a wifi se rozplynuly v padajícím večeru, a tak jsem se vydal poli za vesnicí k Volze, abych našel plácek na noc. Jenže je pátek, všude živo a cinkot lahví, muzika, povyk. Nakonec jsem vjel zadem někomu do dvora a ona to turbáza, pár rebjat s asijskými rysy už to balilo a majitel mě nevyhodil. Takže nakonec luxusní romantická koupel v řece při západu slunce…

Dnes dalších šest set, přesun od Donu k Volze. Wehrmacht by mi to tempo mohl závidět. On však neměl tak výkonné zadýmovací zařízení, jako mám já… I když tady už motor nehulí tolik jako doma. Neekologický místní benzín vyrobený z ropy, nikoliv z brambor a pšenice, jde karburátorovému dvoutaktu k duhu. A taky poměr polosyntetického oleje Maxxima se ustálil na 1:40, což je myslím dobrý kompromis mezi kvalitou a množstvím. Ještě to zdaleka řešit nemusím, protože zásobu mám velkou, ale jsem zvědavý, co bude motor později říkat na nějaké „maslo motornoje Volga MG78-2 SAE 30“…?

Proběhla první údržba – po 3000 km jsem poprvé o jeden závit šroubku napnul nový řetěz. A pak jsem zašel do Promtovaru a koupil ocelové drátěnky, kterými jsem vytunil levý výfuk, jeho přepážky se po 35 rozhodly měnit své předepsané pozice. Zvuk a la pérák se mi moc nelíbí, ale trochu to pomohlo.

Zájeb pod Voroněží vyústil v tradiční rallye kukuřicí, už mi to ani nepřijde – jak skončí asfalt, kouknu po sluníčku a davaj polem, ono to někde vyjede na asfalt. Pak po slušných, ale rozestavěných hlavních trasách na Borisoglebsk a Saratov. Stepi kolem a ukazatele na Volgograd mi připomínají cesty minulé a lidičky, které jsem nechal doma. Blížím se k hranicím Kazachstánu. U jednoho obchodu se dávám do řeči s trojicí – on sympaťák, ona v jiném stavu a ještě jedna ona s hlasem a pohledem, který staví nejen chlupy na zádech – a přitom žádná extra krasavice. Ale o tom nechci psát, všichni tři jsou evidentně bílí, Rusové. Ale že prý pocházejí z Kazachstánu, že se sem do té kyselé zadnice přestěhovali z Astany… Z té pohádkové prosklené Astany, kde je plyn zadarmo a všeho dostatek? Prý problémy s Kazachy, s nacionalisty. Aha. Jestli oni Rusové jen náhodou nesklízí to, co desítky let rozsévali?!

V Saratově zase trochu bloudění, ale s tím se dalo počítat. Před třemi lety jsme tu hledali poštu kvůli registraci (dokonce jsem dnes jel kolem) a nakonec museli z města ujet takovou stezkou pro kamzíky. Jawa by to asi nedala, ale naštěstí už jsem letos věděl víc, než tehdy. A když jsem se ztratil, jel jsem podle nosu a sluníčka, než jsem našel most přes Volhu.

Text a foto: Pavel Suchý

27. 7. 2013