Jelikož jsme na stejné trati už byli v roce 2008, věděli jsme do čeho jdeme a právě stav silnic se pak dlouho projevoval jako noční můra všech zúčastněných. Po starých zkušenostech s hranicí jsme také letos uspíšili odjezd a to na středu odpoledne. Vlastně posádka č. 1 ve složení Hrabica J. starší a Hrabica J. mladší vyrazila odpoledne, posádka č. 2  ve složení Bartoš Petr a Rožec Míla vyrazila večer a to se stalo osudným jejich peněžence. Cílem první etapy byla benzínka za Waršavou a vůz č. 2 ve snaze smazat asi 4 hodinové manko, proletěl rychlostí 92 km/h  v úseku s přikázanou 40tkou, a to se moc polské policii nelíbilo, takže o 30 euro chudší dorazili za námi.  Ráno jsme sjednotili itineráře a pokračovali v cestě, ačkoli místy to cestu připomínalo jen vzdáleně.



Ale tak nějak se postupovalo vpřed, zpátky ni krok! Bo tak je to správné!  Takže po projetí Polska, Litvy a Lotyšska jsme se dostali k hranici a začaly klasické procedury, letos trvající „pouze“ sedm hodin.  Stohy papírů, které jsme museli vyplnit a přesný počet razítek na formulářích nás nezlomily, i když jsme ve 12-ti stupních měli na hranici na sobě veškeré oblečení. Míla nahradil v šatníku chybějící kalhoty návleky pod ortézy, a tak jsme to odnesli jen mírnou rýmou. 

Cesta pokračovala po ruské straně a k překvapení nás všech na cestách kluci sovětští zapracovali, takže jediné zpoždění byly zastávky na kafe a vykonání potřeby.

Počasí přálo, tak jsme zvládli i technickou přejímku. Místní specialitou bylo značení výfuků krásným červeným lakem na nehty!

Večery byly celkem svěží, tak nám Pítr ukázal nový elektrický gril a hned jsme ho testovali naloženým masem. Pak následovalo sledovaní starých videokazet s českým motokrosem z dávných dob. Sobotní tréninky jsme zvládli v pohodě. Jediné, co nás trochu zmátlo, byl povrch tratě. Před dvěma lety byla trať jako by rozdělena na půlku pískovou a půlku hliněnou, tehdy ovšem spíše hrozně blátivou. Tentokrát to soudruzi sjednotili a navezli i na zbylou část tratě písek! No něco pro nás, my přece písek milujeme! Už kvalifikace napověděla, že jsme pískoví specialisti a z 38 startujících jsme se umístili takto: Petr 11., Jindra 15. a Míla 16.  Po večerní debatě nad rozdělanou Mílovou hondicí, což se stává pomalu tradicí, jsme usoudili, že tady bude mít každý bod cenu ropy a ruské k tomu!

Nedělní počasí nás trochu strašilo lehkým deštěm,  ale bylo to jen lehké kropení. První jízda probíhala celkem poklidně, Rusáci jeli jak z praku. Petr vybojoval supr 5. místo, já po pádu 15. a Míla 18.  Po Petrovu dobrém výsledku se u naší výpravy začal motat proud tamější lidské masy, která si chodila k jeho autu pro plakáty. Naštěstí jsme vše uhlídali a nachystali se na druhou jízdu.

Černý mrak na obzoru nás trochu zneklidňoval, ale po zasmání našemu italskému kamarádovi, který šel na start 25., ale o to pečlivěji si šel chystat kolej na úplný kraj a tím i nejdelší dráhy do první zatáčky, jsme se postavili za rampu.  A tady se přihlásil ten mráček, parchant jeden, začal nám pouštět kapky do brýlí. Nicméně rampa padla, celkem se mi podařilo odpálit a co nevidím? Italiano, co jsme se mu smáli, nám to všem natřel z úplného venku, špageťák jeden! V druhé zatáčce jsem hned pro jistotu lehnul, naštěstí nic vážného, zvednu mašinu a slyším omezovač Mílovy Hondy, jak spěchá kolem mě, tak začal náš klasický česko-moravský souboj na ruském poli. Petr se ho nezúčastnil a raději nám ujel. Ve třetím kole přišla průtrž mračen jak blázen a z pískového povrchu se stal povrch sračkový!  Po deseti minutách vypadl proud v celém závodišti, a tak nám byly krabičky celkem na nic. Pak jsme čekali skoro hodinu, jaké výsledky Borisovci vytáhnou. Naštěstí to vše sedělo. Pak už jen asi 2 hodiny čekání na slíbené startovné, které jsme použili na naftu a na úplatky na celnici.

Noc po závodech jsme opět prospali mezi ruskou a lotyšskou hranicí a po 7,5 hodinách nás pustili směrem k domovu.  Náladu už nám nemohla zkazit ani kvůli nehodě zacpaná Waršava a dvě hodiny posouvání přískokem vpřed.  V Česku se naše posádky rozdělily, posádka č. 2 pokračovala přímo do Bulharska na poslední závod ME a č. 1 jela ještě domů - vyměnit doprovod a auto.

Bulharsko

Zatímco Petr, Maruška, Jarek, Iveta a Míla leželi u moře, já se ve středu vydal s mojí Zdenkou směr Sevlievo. Zvědové hlásili z místa celkem teplo, tak jsem se i těšil po ruských večerech s čepicí. Trochu nervozity z průjezdu Srbska bylo, ale vše, včetně hranic, proběhly v supr pohodě. Na místo jsme dojeli ve čtvrtek večer, po půlhodinovém hledání, kdy nás pumpař posílal doprava u óóóbrovské bílé tabule motokros.  Jak se ukázalo, byla to tabule, jakou svět neviděl!

Co nás ohromilo byl ten nádherný areál se širokou tratí a obrovským depem, hezkými sprchami, záchody a asi 50-ti mycími místy.  Druhá věc, která nás trošku překvapila, bylo vedro, horko, pařák, spíše všechno dohromady! V sobotu nám to ukazovalo 41 stupňů ve stínu!!! Procházku po trati Míla vynechal a zpětně musím říct, že udělal dobře. Moc dobře se mi totiž v pátek neusínalo. Na můj vkus se na trati nacházelo až moc skoků a ne zrovna lehkých. Za to Petr se těšil jak malý. No jo, když na to přijde, skáče rád a skáče dobře. Sobota byla hlavně o přežití ve zdraví a nedostat infarkt z toho horka. Po jednom rychlém kole jsme pak všichni 5 minut vydýchavali v depu. Večer jsme řešili, jak zvládneme celých 30 minut plus 2 kola v takovém horku v neděli. A jak to v našem táboře bývá zvykem, kdy všichni ostatní sedí večer u stolu, my debatujeme vždy nad Mílouvou šroticí, teda hondicí. 


 

Po úvodních trénincích, kdy nám domácí ukazovali záda a jiné části těla a my zjišťovali, jak ostré jsou dopady na skocích, jsme nakonec kvalifikaci zvládli velmi slušně, Petr 3., Míla 7. a já 10. 

Jelikož jsme zde bojovali o dvojnásobný počet bodů (prý za zrušené Chorvatsko), naše kalkulačky se celou neděli nezastavily. Vybrat nejlepší strategii, byl celkem oříšek, protože určit v tom horku počet zastávek a tankování, bylo moc těžké. Zvolili jsme nakonec variantu dobře odstartovat, nespadnout a pobrat co nejvíce bodů.

Jako nejlepší dodržovač taktiky se ukázal Phethr, protože odpálil první, jel první a dojel první! My jsme s Mílou, k pobavení publika, svedli další z našich soubojů a za bouřlivých ovací diváků za skvělé bitvy, jsme dojeli 9. (Míla) a 10. ( ich). Body byly doma, v celkovém pořadí se Petr posunul na 4. místo, já na 7. a Míla na 9.

Druhá jízda začala málem českým exhibičním startem, kdyby se nám tam nenas…li ještě dva piloti, protože Petr byl zase první, Míla 4. a já 5. po startu. To už tady dlouho nebylo, aspoň v mém případě.  Peťa si udělal srandu ze všech a ujel půl kola a my po zkušenostech z první jízdy jsme opět s Mílou bojovali spolu. Párkrát jsme se předjeli,  podjeli  a nakonec z toho bylo krásné 5. ( já) a krásné 6. (Míla) místo. 

Celkově  nám to v Evropě dalo  na 4. místo Petr, 7. místo Jindra a 9. místo Míla.

Myslím, že ostudu jsme neudělali a pánové na federaci na nás můžou být pyšní.

Mějte se Jindra  Hrabica