Pochlubil se mi také, že i ve svém pokročilém věku stále velmi aktivně sportuje. Letos dokonce i závodil na sajdkáře, coby veterán, a nyní pořád aktivně hraje tenis! Dlouho jsem se ale rozmýšlel, zda tento rozhovor budu vůbec zveřejňovat a nebo ho raději nechám do knížky. Exkluzivita na tom všem je, že se mi vůbec podařilo se s tímto průkopníkem terénních motocyklů s vozíkem potkat.

Po telefonické domluvě nás pozval do svého bytu, kde nás v přátelském rozhovoru zasvětil do úplných začátků sajdkárkrosu v tehdejším Československu. Ke svému vyprávění navíc přikládal i hodnotné archivní materiály z přelomu 60. a 70. let, takže si člověk mohl toto období lépe představit.

Během našeho sezení u něj nás bavil poutavými historkami ze závodů. Živě popisoval i veselé útrapy s prvním spolujezdcem. Zmínil se i o tom, jak se jako jeden z mála v té době dostal k levostranné sajdkáře. Možná byl jediný. Jak k ní přišel a proč, se více dočtete mezi řádkami níže.

Jan Všetečka

- rok a místo narození:  1941, Dolenice (okr. Znojmo)
- pochází:  z rolnické rodiny z pěti dětí
- největší úspěch v sajdkárkrosu:  první oficiální mistr ČSSR (1971, spolujezdec Požár)



Minulý rok jsme vás mohli vidět při závodech veteránů na MMČR side, jak jste to tam rozbalil ve velkém stylu. Co děláte pro udržení kondice, že pořád vypadáte tak svěží a vyzařujete samou energii? Sportujete ještě?

Ano, přesně tak. Dělám trenéra mládeže v tenisu a každý den ho hraji, že se tak udržuji ve formě. Ostatně tento druh sportu mi není zase tak cizí. Již od útlého věku jsem ho aktivně hrával, než jsem se v 16 letech dostal k motorkám.

Jak se přihodilo, že jste nakonec propadl benzínovému koníčku?

Dodnes si na to dobře vzpomínám. Zapříčinili to dva známí závodníci, Čada a Novosad, kteří zkoušeli tady u nás na silnici závodní motorky. Když zavrčela, vždy jsme s klukama utíkali je sledovat, jak točej motorku až do maxima. Už v té době tam lítali rychlostí až 200 km za hodinu. Natolik se mi to líbilo, že jsem si ji potají pořídil také. Tehdy jsem za ni dal 4500 Kč a půjčila mi na ni máma a sestra. Samozřejmě to byla klasická, nic speciálního. Před otcem jsem ji ovšem musel schovávat u kamaráda v kolně, protože by mi ji nikdy neschválil. Vždycky říkával: „Jak si dotáhneš domů motorku, tak tě zabiju!“ Když nebyl doma, vždy jsme vyrazili jezdit. Moc mě to chytlo.

Věřím, že jen u vyjížďkách nezůstalo a chuť poměřovat se s ostatními byla silnější…

Samozřejmě, máš pravdu. Lákaly mě závody, ale tenkrát to nebylo jen tak. Nejdříve jsi musel absolvovat speciální jízdy v terénu, něco jako je dnes enduro. Tam jsi musel nasbírat určitý počet bodů a také prokázat, že umíš dostatečně ovládat svůj motocykl, abys nebyl při závodech nebezpečný pro ostatní závodníky. Na splnění zkoušky dohlíželi zkušení jezdci, kteří rozhodovali o tom, jestli jsi uspěl. Po jejich schválení jsem teprve mohl nastoupit do závodu a dosáhnout tím na třetí výkonnostní třídu.



Začínal jste sólo motokrosem. Vzpomenete si v kolika letech jste vlétl do prvních ostrých závodů?

Bylo mi 19 let a začínal jsem závodit v Jihomoravském kraji. Tam si mě všimli lidé z Dukly a na vojnu jsem tím pádem nastoupil do Dukly Mošnov, což byla léta 1961-62. Po vojně jsem od armády dostal motocykly, přičemž dva z nich byly motokrosy. Mohl jsem tak v klidu dál závodit.

Jak jste nakonec přišel k terénním motocyklům s vozíkem?

Úplně náhodou. V roce 1969 u mě na baráku zazvonil zvonek a před dveřmi se objevil neznámý kluk (jmenoval se Požár – pozn.redakce). Začal mi povídat, že umím dobře jezdit motokros a zda bych s ním nechtěl jezdit sajdkárkros, protože nemá řidiče.

S jakým strojem jste se vytasili na start v té době mladém a rodícím se motocyklovém sportu?

To byl úplný originál. Na motorku ESO jsme přivařili vozík a jelo se závodit. Požár mi povídá: „Ničeho se neboj. Já to viděl. Normálně to tady navaříme a bude.“ On přede mnou jezdil s Dubšíkem a uměl jen na levostranné, takže jsme udělali levostrannou sajdkáru.

Byla to pro vás nějaká výhoda, mít jako jediní na opačné straně vozík?

Ano, hlavně při předjíždění v zatáčkách. Mohl jsem jet jinou stopu. Pomáhalo mi to i při startu, kde všichni jeli za sebou jako kačeny a já je mohl krásně objet jinudy.



Kde jste započal svou sajdkárkrosovou kariéru a kde jste ji zakončil?

Bylo to ve Vimperku a jelo se to v dubnu na sněhu. Asi si dokážeš představit, jaké těžké podmínky to pro mě jako začátečníka byly. Naopak můj poslední závod, coby už ostřílený matador, jsem jel v roce 1980 v Rudé hvězdě Ostrava.

Oblíbil jste si nějakou závodní trať, kde se vám dobře jezdilo?

Ale ano. Tady u nás v Žamberku. Zdejší trať byla pro mě tou nejlepší.

Jakého okamžiku či výsledku ve vaší kariéře jezdce si ceníte nejvíce?

Samozřejmě, že nejvýše řadím zisk titulu mistra republiky! Dále si dost považuji úspěšné vystoupení na mezinárodním závodě ve Stříbře. Ve velké konkurenci a se slabší motorkou jsme dokázali dojet do cíle na 4. místě.

Byl naopak závod, na něž byste nejraději zapomněl?

V roce 1975 jsem se škaredě zranil v Březové nad Svitavou. Po startu jsme se s někým ťukli a já si při tom vykloubil rameno. Bohužel to nebylo jen tak obyčejné vykloubení. Nandávali mi ho až operativně v nemocnici.



Stala se vám během vašeho závodění nějaká kuriózní porucha, která si zaslouží zveřejnit?

Ve Vimperku jsme se přetahovali s Krajčovičem o vedení. Jednou vyhrál on, podruhé já. V jedné rozjížďce se mi ale přihodila taková banalita. Mechanik mi nedotáhl víčko u nádrže a mně chrstl benzín při jednom skoku do tváře.

Sajdkárkros je jistě fyzicky náročný a tvrdý sport, plný napětí, ale jistě přináší i nezapomenutelné a veselé momenty. Vzpomenete si na nějaký takový, který se vám vryl do paměti?

Psal se rok 1972 a my při jednom závodu zase bojovali o první místo s Ervínem Krajčovičem. V napínavém souboji, kdy jsme jeli kolo na kolo, můj vyhecovaný spolujezdec v posledním výjezdu, kde jsem začínal Ervína předjíždět, chytil jeho motorku za madlo a ještě nás dokázal odstrčit před něho. On tím vlastně rozhodl závod a to bylo něco. Dopadlo to tak, že se spolujezdci po závodu porvali v depu. Můj mitfára Ing. Požár totiž nesnášel být druhý.

A jak jste s ním vycházel vy? Také na vás tlačil, abyste přidal?

Jéje. Co já od něho dostal ran, když už jsem nemohl. Kolikrát se stalo, že jsem přijel do depa a brečel jsem jak malý kluk. I moje manželka si toho všimla a povídala mu: „Nebij ho tolik.“ On měl tak neskutečnou fyzičku, že když jsme někde jeli pomalu, chytil mě za ruku, abych nemohl ubrat plyn.

V tehdejších normalizačních poměrech asi nebylo jednoduché vycestovat za hranice Československa, jako tomu je v současnosti. Povedlo se vám to někdy? V případě, že ano, kam až jste se nejdále dostali na závody?

Chtěli jsme do Německa, Švýcarska, ale nepustili nás. Jediné, kam jsme mohli, byla Jugoslávie. Na západ jsem se dostal až po revoluci na pozvání na závod veteránů.



Vidíte nějaký rozdíl mezi terénní sajdkárou dnes a za vaší doby?

Určitě. Je tu velký posun vpřed. Počínaje od perfektních brzd až po dokonalé pérování. To bylo za našich let úplně někde jinde.

Jaká byla vaše nejoblíbenější motorka?

Já měl jako jediný Jawu s objemem 750 cm3 vzducháč dvouventil. Vrtání válce bylo 92, oproti standardním 86. Stavěl jsem ho za pomoci Standy Dvořáka. Ostatní kluci v té době měli 600 cm3 a později čtyřventil vodou chlazené.

Kolik motorek jste během své závodní dráhy postavil? Dělali jste nějaké zlepšováky?

Postavil jsem čtyři sajdy. Byl jsem první, kdo měl kotoučovou brzdu na předku. Stále jsme spekulovali nad váhou motorky. Odlehčování se pokaždé nevyplácelo. Stále jsme se potýkali s praskáním drátů v kolech, tak Honza Polívka vymyslel loukoťové kola, ale to se neosvědčilo. Měli jsme taky takovou vychytávku, protože dodávka byla malá, že se nám tam sajda nevešla, udělali jsme proto odpojovací vozík. Postupem času, co se dalo, jsme kopírovali od zápaďáků. Byli v podstatě dál než my. U nás byl zatím tento sport ještě v plenkách.



Jak za vás probíhala příprava na závody?

Třikrát týdně jsme chodili trénovat. Já měl vždycky dva motory. Jeden na závody a druhý na trénování. Nikdy se mi nestalo, že bych odstoupil na poruchu motoru. V té době jsem měl neskutečné možnosti, protože jsem pracoval ve výzkumném ústavu strojírenském v Brně. Tam jsem si mohl postavit, co jsem potřeboval. Dokonce jsem měl i vlastní převodovku.

Kdy jste se závody skončil a co vás opět přivedlo zpět?

V roce 1980 jsem se závody skončil a dál jsem se věnoval jen tenisu. Zpátky k motorkám jsem se vrátil až po 40 letech, když se tady začalo povídat o závodech veteránů. Až Pepík Peták to dotáhl do konce a uspořádal závody. Já jsem se zeptal kluka v tenisové škole, zda by se mnou nechtěl jezdit a on souhlasil. Tak jsem se zpátky vrátil do mladých let.


Jménem redakce Motolevel.com Vám velice děkujeme, že jste si na nás našel chvilku a povyprávěl nám o dobách sajdkárkrosu minulých! Přejeme Vám hodně zdraví a energie v osobním i sportovním životě, ať i nadále zachováváte sajdkárkrosu přízeň!


Připravili: Josef Hejnal a Zdeněk Růžička
Foto: Archiv Jana Všetečky, Zdeněk Růžička

19. 1. 2014