Navštívil jsem akce Lukáše Pudla v Kramolíně a Lukáše Černého v Nečíni. Nejen já, ale i ostatní přítomní na místě měli podobně zkreslené domněnky o sajdkárkrosu jako já, někteří i mávli rukou, že se zde nejede tak rychle jako třeba v motokrosu, ale... Jejich přesvědčení i mé vydrželo jen krátce, než jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, co zažívá spolujezdec na sajdkáře. Rázem veškeré mylné představy a úsměvy zmizely.

Stojíte totiž na „plošince“ přidělané k motorce, držíte se křečovitě za pofidérní trubku a co je nejhorší, nemáte vliv na rychlost jízdy. Koně za vás totiž láduje někdo jiný a vy neovlivníte kdy a v jakém množství. Po jízdě pak každý musel smeknout před všemi sajdkárkrosaři, protože jejich sport je sakra těžký a nebezpečný!

Přiznám se, že za těch sedm let, co se věnuji tomuto sportu, jsem již absolvoval pár svezení, takže si dovolím tvrdit, že už jsem něco pochytil, jak mám správně stát na vozíku, na co se zaměřit a jakou mít techniku. Nepovažuji se tedy za úplného zelenáče, co na to stoupl a držel se zuby nehty madla. Letos jsem ale poprvé zažil svižnější a delší jízdy, které mi zase mnohé poodhalily a nabouraly mýty.

Svezení s Lukášem PUDLEM v Kramolíně



V Kramolíně mi Lukáš Pudlo hodně otevřel oči a dal mi velmi poznat, o čem sajdkárkros je. Nejdříve jsem si ale dal kolo se svým bratrancem, kdy jsme jeli hodně pomalu, což mě bavilo a takhle bych si jízdu představoval. Nabité sebevědomí jsem si myslel, že zužitkuji v následující jízdě s Lukášem Pudlem.

Nějakou techniku vyvažování i správný postoj s přikrčenými koleny jsem měl. Řikal jsem si, že to snad nebude tak hrozné. Do pravých zatáček se vykloním z vozíku se zapřenou nohou o dolní trubku a chodidlo druhé nohy si stočím k přední desce, jednou rukou se budu držet madla a druhou vozíkového blatníku. Levé zatáčky budou jednodušší, když se při držení madla přehoupnu přes sedlo motorky a druhou rukou se budu držet Lukáše. Po rovině zase zaujmu postoj co nejblíže madlu s pokrčenými koleny opřený o střed stojnice u madla. Vizuálně jsem to měl připravené dobře, jen ta jízda mi mé plány trochu rozhodila.

Lukáš už byl natěšený, jak mě pořadně sveze. Řekl mi, že nasadíme od začátku svižnější tempo, souhlasil jsem, ale netušil jsem, že jsem kývl ďáblovi. První kolo jsem ještě tak nějak stíhal a soustředil se na techniku i dýchání. Ale když se mnou Lukáš začal trochu skákat lavice a padák dolů, rozhodilo mě to natolik, že následující kolo už bylo o mém přežití. Při skoku kolem lesa jsem myslel, že už padám čelem vzad. Na další lavici jsem zase málem políbil chladič. Pak už jsem se jen křečovitě držel, lítal jak nudle v bandě a modlil se, aby má tortura skončila.

Byl to pro mě křest ohněm. Fyzička mi hodně chyběla a bylo to znát. Po sesednutí ze sajdkáry jsem měl co dělat, abych popadnul dech a šíleně mě bolely stehna a taky ruce. Lukáš se jen usmíval a říkal: „Dobrý, jen ta fyzička...“ Jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil.


Svezení s Lukášem ČERNÝM na Strupině



Uplynula nějaká doba, já se oklepal ze svezení s Lukášem Pudlem, abych zase natěšený chtěl poznat jízdu s Lukášem Černým. Nejdřív jsem absolvoval rychlokurz s naším předsedou Přemyslem Hájkem a jezdcem z naší špičky Martinem Vrátným.

Nyní už jsem si oblékl skoro komplet sajdkárkrosovou výbavu, pro jistotu, ale strach jsem takový neměl. Věděl jsem, že Lukáš Černý nasadí rozumnější a pozvolnější tempo. Tentokráte jsem si svezení užíval a můžu říci, že se mi dařilo se trochu soustředit na techniku, ač určitě to pořád nebylo ono. Asi profíci by se nad mým výkonem jenom smáli, ale já měl docela dobrý pocit.



Bohužel jsem opět vyhořel na fyzičce. Strašně mě začaly bolet stehna a nohy, což podle některých je zase známka dobré techniky, když vás nebolí ruce.


Obě jízdy s našimi top jezdci mi tak hodně napověděli, v čem je nutné zapracovat a na čem pilovat. Oběma Lukášům moc děkuji, že mě tak pěkně povozili na trati a děkuji jim také za výživné lekce! Jen nechápu, jak jejich spolujezdci dokáží na MS fungovat přes 30 minut...


Přidávám ještě pár mých postřehů, co byste asi měli zvládat, když vlezete na sajdkáru. Neberte je ale za nějaká striktní pravidla, nejsem žádný profík a nejedná se z mé strany o nějakou odbornost.

1. DÝCHÁNÍ

Alfou a omegou fungování na sajdkáře je dýchání. Abyste vydrželi dlouhý limit v závodě, musíte pravidelně dýchat. Možná se to může zdát lehké, ale po vlastní zkušenosti vím, jak moc je důležité. V Kramolíně jsem měl pár kritických chvil, kdy ze šoku jsem přestával dýchat a nesoustředil se na něj, což znamenalo můj předčasný konec. Dýcháním totiž dostáváte energii a sílu. Bez něj prostě končíte.

2. TECHNIKA

Neméně důležitá je na sajdkáře technika a váš postoj. Při základním, nebo-li pohotovostním, stojíte na konci plošinky ve vozíku s mírně pokrčenými koleny a s lehkým přidržováním se madla. Další činnost závisí na směru jízdy, na zatáčkách, skocích a různých překážek na trati. Prakticky nejvíce byste měli zapojovat zejména nohy, ty by měly nést asi největší zatížení. Rukama se jenom přidržujete, nesmíte s nimi madlo rvát. Celá činnost mi pak po mých zkušenostech připomíná horolezectví, kde je také vše založeno hlavně na práci nohou. Zde sice nevyužíváte výčnělků ve skále, ale v sajdkárkrosovém vozíku využíváte konstrukce trubek madla. Dále využíváte při vašem přechodu ze zatáček rychlosti jízdy, která vás z jednoho místa setrvačností vyhazuje zpátky do vozíku. Činnost mitfáry tak připomíná menší tělocvik, či gymnastiku spojenou s akrobacií.

3. FYZIČKA

Abyste vydrželi závodní tempo a zejména dlouhý limit, musíte mít pořádný fyzický fond. Bez něj to nepůjde. Jsou to hodiny a hodiny dřiny v posilovnách, v tělocvičnách, v přírodě, které musíte podstoupit, ale určitě se vyplatí. V závodě vydržet půl hodiny v kuse v sajdkáře vyžaduje až nadlidské výkony. Prakticky nemáte žádný odpočinek a musíte po celou dobu fungovat. Mitfárové jsou většinou šlachovití, ale mají ohromnou kondici.


Na závěr bych všem mile rád doporučoval si jízdu na sajdkáře zkusit na vlastní kůži. Bohatě vám stačí ta nejnižší rychlost, že vás i přesto budou sbírat ze sajdkárkrosového vozíku úplně vyčerpaného. Pak oceníte každého mitfáru, i toho posledního, protože si uvědomíte, kolik vše vyžaduje úsilí, fyzičky, umění a jak je jeho práce náročná. Spolujezdcům patří můj velký obdiv za to, jaké supermanovské a akrobatické výkony předvádějí! Je jen veliká škoda, že sajdkárkros není více doceněný jako jiné sporty...



Text: Josef Hejnal
Foto: Ondřej Ploc
4.12.2017