Ahoj Antonio, dostalo se ti nějakého odpočinku?

Ve zkratce – moc ne! Od skončení šampionátu jsem měl spoustu závazků. Od svatby po sobotní párty v Miláně, kde jsem oslavil devátý titul, prošel jsem Monza Rally a Bettega Memorial, až po Bologna Motorshow. Mimosezónní období už neexistuje, ale nestěžuju si, protože z velké části jsou všechny tyto závazky výsledkem mých vítězství, takže můžeme říct, že je to cena, kterou musím zaplatit.

Rok 2017 byl rokem plným zadostiučinění: devátý světový titul, svatba s Jill… Jak bys to popsal?

Je to rok hodný zarámování, nejspíš nejlepší v mé kariéře. Začal jsem vítězstvím na mezinárodním italském mistrovství a skončil jsem to manželstvím s Jill. Škoda, že Národy nevyšly, jak jsem chtěl, ale jinak bylo nemyslitelné, aby se mi dařilo lépe.

Už jsi se vrátil k tréninku?

Ano, samozřejmě, už skoro nezastavuješ. Pár dní klidu, a pak se musíš vrátit do práce, kde ladíš motorku a testuješ nové detaily, to se nedá odložit. Kdysi jsme se zastavili v říjnu a zpět se vrátili o mnoho později, to už by dnes nebylo možné.

Řekni nám o typickém dni Antonia.

To je těžké, není tady žádný typický příklad dne. Nějaký den testujeme, jindy jdeme ven na horské kolo, pokud je mimořádně pěkně, tak možná půjdu k moři. Ve zkratce je to hodně různorodé, jak trénink, tak volnočasové aktivity. Nikdy jsem nenásledoval precizní schéma a vždy jsem spoléhal na vnuknutí, která mi dává tělo. Také se nechci nudit příliš přesnou rutinou.

Nejkrásnější vzpomínka spojená s tvojí kariérou?

Je jich tolik. Od prvního vítězství v kariéře v Namuru 2004, přes dobytí prvního titulu v Holandsku 2005, je velmi těžké vybrat pouze jednu. Přichází mi na mysl spousta speciálních závodů, jako třeba Národy 2006, kde jsem vyhrál proti Američanům na 250, po Arco di Trento tento rok. Zkrátka si vzpomínku nemůžu prostě vybrat.

Očekávání do roku 2018?

Stejná, jaká mám po mnoho, mnoho let. Myslím, že je celkem snadné uhodnout, která to asi mohou být…

Co si myslíš o mladých lidech v MXGP? Zvládl jsi dát všechny do latě, vypadáš, jako bys našel fontánu mládí.

Není to pravá fontána mládí, řekněme, že dva roky strávené bojem se zraněními mi pomohly, aby ve mně vyrostla obrovská motivace a touha ukázat, že ještě nejsem odepsaný, jak už někdo říkal. Pak se nahromadily zkušenosti za 15 let a svět udělal zbytek.

Co bys doporučil mladým lidem, kteří chtějí začít s motokrosem?

Hodně to záleží na tom, co chtějí dělat – bavit se nebo dělat krásný sport? Stát se profesionálem a udělat z toho opravdovou práci? Pokusit se být nejlepší na světě? Všem bych řekl, aby si to užívali, a to vždy držte na mysli, ačkoli je velice důležité dbát na fyzickou přípravu a nepodceňovat nezbytné oběti, které jsou velice vysoké. Oddanost a velká vůle vás mohou zavést velice daleko, ale stojí to mnoho obětování.

Antonio přestal snít?

Nikdy, i když jsem osoba, která stojí nohama pěvně na zemi a nejsem žádný snílek, jsem raději praktický a pragmatický, ale pokud bych nevěřil ve své sny ve svých 15, tak bych mohl odjet domů na Sicílii místo pokračování v závodění.

Pohlíží se na tebe jako na legendu, vidíš tak i sebe?

Nedefinoval bych sám sebe jako legendu, jsem osoba, která následovala svůj sen až do konce. Která byla seznámená s oběťmi, které mi umožnili dostat se tam, kde nyní jsem a zůstat tím, čím jsem. Pro některé možná budu legenda, ale já se opravdu cítím jako normální osoba, která má ráda jednoduché věci jako fotbal s přáteli nebo rybářský výlet za slunného dne.

Uvidíme se na Mezinárodním italském mistráku?

Samozřejmě, nikdy bychom ho nezmeškali, národní mistrovství je schůzka, kterou nikdy nezmeškám, a také zůstává tou nejlepší cestou, jak se připravit na světový šampionát, který začíná dva týdny po posledním závodě v Mantově.

Připravil: Jiří Kružík

Zdroj: MXlarge.com

Foto: Jiří Kružík

23. 12. 2017