Většina fanoušků motocrossu vás zná, ale pojďme si připomenout, jak jste se vlastně k závodění dostal a jak dlouhá byla vaše kariéra?

„K motokrosu mě přivedl můj táta, neboť dříve jako amatér závodil převážně na Moravě, v hlavě měl již tehdy se mnou velké plány, to mně ale došlo až později. Na motorku mě táta poprvé posadil asi ve čtyřech letech, byl to odstrojený Pinďour či co, potom Manet, Cross 50 ccm, ČZ 125 ccm a ČZ 250 ccm. Asi do 14 let jsem poctivě trénoval s tátou. Pak přišly první ostré závody, poté si mě všimli v Dukle Olomouc a tam jsem závodil několik let jako Elév do vojny. Na vojnu jsem šel přes Benešov (přijímač) do Dukly Praha, to byl vrchol snažení pro každého závodníka a pochopitelně i tátův cíl!“

Byl motocross vaši volbou č. 1 od začátku, nebo připadala v úvahu jiná disciplína motorsportu?

„Já byl zažraný do fotbalu, od mala jsem hrál za Dlouhou Loučku, stejně jako do motokrosu. Na fyzičku to bylo skvělé, ale asi ve 12 letech za mnou domů přijeli nějací dva trenéři, že bych mohl hrát fotbal na vyšší úrovni, dokonce si mě vybrali do reprezentace Severní Moravy na nějaký mezinárodní turnaj. Já jsem ale nakonec odmítl a po dohodě s tátou s fotbalovými zápasy definitivně sek, už jsem se prostě musel rozhodnout – buď fotbal, nebo motokros! Ovšem fotbal, jako příprava na fyzickou kondici, byl u mě vždy na prvním místě a to soupeři moc, moc dobře věděli!“

Co je vašim největším úspěchem, kterého jste dosáhl?

„Kdo se dostal do Dukly Prahy (poznámka: Petr Kovář v roce 1981), tak byl v podstatě již v reprezentaci. Hned prvním rokem jsem vyhrál i obhájil prvenství v poháru Míru a Přátelství socialistických zemí – kubatura 125, celkem 3x. Jenomže motocykl ČZ za světovou špičkou, už tenkrát hodně, hodně zaostával, a tak šance osedlat pořádný stroj přišla roku 1984! V tu dobu mně už bylo ale 22 let, ovšem stále plný nadšení, energie, odhodlání jít do toho, konečně s rovnocennou technikou Kawasaki 125 ccm a v mistrovství světa se poprat o dobrý výsledek! Ono také nic jiného nepřipadalo v úvahu, protože hrozilo, že když nebude adekvátní výsledek, tak Československý motokros na reprezentační úrovni skončí, to jsme tehdy tušili všichni! Takže na rozkoukání v MS jsem měl 1 rok - společně se mnou ještě sezonu absolvovali Míra Štaud a Zdeněk Špaček.

Hlavní úkol od trenérů tehdy zněl - kvalifikovat se do závodu! Protože tehdy se na závody sjíždělo i více jak 100 pilotů! A druhý den bojovat o světové body. Následný rok (1985), už to bylo mnohem lepší a dokonce ve Sverepci z toho byl životní výsledek, kdy jsem vybojoval celkovou stříbrnou pozici! Byť první rundu jsem jel od 4. kola bez zadní brzdy! Další rok (1986) jsem přidal čtvrté místo z Dalečína, ale chtělo to ještě přidat dobré, výborné umístění na konci seriálu mistrovství světa. To byla také priorita pro rok 1987, skočit do světové desítky, nebo ještě lépe tehdy do elitní společnosti TOP 8! To se nakonec podařilo, v Holicích jsem dosáhl na celkový bronz, přidal i další kvalitní výsledky ve Španělsku, Německu, Rakousku, Itálii, bodovat i na pískových tratích v Holandsku a Finsku. No a pochopitelně na bodech být i v zámoří v Argentině a Brazílii. Doma jsem vybojoval několik československých, posléze českých titulů.“

Na neděli 12. dubna jsme pro vás připravili fotogalerii z MS 125 ccm ve Sverepci z roku 1985. Sledujte fotogalerii, ať nepřijdete o parádní vzpomínky!

Zmínili jsme se o vás v albu z MS 125 ccm v Holicích z roku 1983. Vzpomínáte na tento závod?

„No na ten závod moc dobré vzpomínky nemám, neboť Zetka už byla dávno nekonkurenční v mistrovství světa, no a tady to bylo skoro za trest! Byla to sice ještě stále tovární mašina i s tovární podporou, ale... Ze Strakonic mně dovezli Furgonem motorku 125 ccm, za asistence konstruktéra stopětadvacítky pana Kreuze, ale již během tréninků mně z mašiny odpadávaly některé věci! A tak mi diváci do depa postupně nosily různé součástky, i přesto jsem zajel docela dobrý čas, někde kolem 15. místa, ovšem když jsem si zkusil v před parkovišti zmáčknout zadní pérování, tak se tomu moc zpátky nechtělo, to zaregistrovali i cizinci, kteří kroutili hlavou. V prvním motu to na body nebylo. Skončil jsem osmnáctý, tehdy se bodovalo do desítky! Ovšem v druhé jízdě to bylo lepší a bojoval jsem o tu vysněnou 10. pozici. V posledním kole jsem byl už jedenáctý, a proto zaútočil na jezdce přede mnou, ale ten se nedal a šli jsme zákonitě k zemi. Já než nakopl motorku, soupeř byl fuč a zklamaně jsem projel cílem jako jedenáctý, byť 30 000 diváků mě odměnilo potleskem! Po závodě za mnou dorazili kamarádi Antony s Vetešníkem a říkali, že pokud bych měl lepší stroj, tak budu bojovat o bednu! No já jsem tehdy byl hodně zklamán, ale jejich slova jsem si vzal k srdci. V tom roce jsem dal ještě MS v Rusku a jako poslední tovární pilot strakonické ČZty ukončil, na této úrovni trápení, kdysi tak slavné, veleslavné značky!“

Jaký byl tedy pro vás přestup na japonské stroje?

„My kluci z Dukly Praha jsme byli přirozeně natěšeni na zahraniční techniku, někdo už měl Suzuki, ale pouze privátní. Na reprezentaci jsem dostal v lednu 1984 na rychlé vyzkoušení Kawasaki 125 ccm, kterou mně přivezl Jarda Falta od Mefáka z Německa, kde tehdy závodil při halových motokrosech. Na tréninku jsem z ní byl úplně hotový, přední brzda byla jedovatá, že když jsem za ní zarval, jak jsem byl zvyklý ze Zetky, tak jsem šel málem přes rejdy, vše prostě najednou fungovalo v porovnání s ČZtou a ten výkon! Taky mě tehdy překvapivě Vetešník na privátní Yamaze řekl, že to chvíli potrvá, zvyknout si na tu lepší změnu. Měl zase pravdu, však času nebylo moc, neboť za pár měsíců, přesněji v dubnu, už byl na programu ostrý test při mistrovství světa 1984. Novodobě vůbec první start Československé reprezentace na zahraniční technice na lajně mistrovství světa, to bylo za komunismu nemožné! Tehdy jsme vyrazili na první svět do Itálie vyvalení, ale zároveň hodně natěšeni a nebuzeni. Jeli jsme ve složení Kovář, Štaud, Špaček, trenéři Helikar, Hřebeček, státní trenér Strach, mechanici Rosa, Procházka.“

Během závodění jste poznal spoustu jezdců, na jakého soupeře nejvíce vzpomínáte?

„No tak v Dukle Praha jsme byli skvělá parta – Špaček, Soldát, Kunc, Krajčovič. V zahraničí jsem pokecal v rámci možností mistrovství světa s jezdci, jako jsou John Van den Berk (HOL), Michele Rinaldi (ITA), Robert Boby Moore (USA), později závodníci v Německu při ADAC – Lacher, Eckenbach, Jasinsky, Beier, a také Čechoněmec Formánek.“

Jak jste se dříve připravovali na závody? Závodili jste 40 minut 2 kola, to je v dnešní době nepředstavitelné.

„Byli jsme na to prostě zvyklí, jako dnes kluci jedou 30 minut plus 2 kola, tak my jeli 40. Prostě tréninky byly delší! Akorát mně hlava dnes nebere - jak to ta Zetka tenkrát mohla vydržet, no ona to vlastně hodně krát nevydržela, třeba pamatuji 978ka, která dala jen jednu rundu.“

Během své kariéry „Dukláka“ jste vyzkoušel i jiné disciplíny, např. výjezd do strmého vrchu. Byly tyto aktivity tenkrát povinné, nebo jste tam závodili dobrovolně?

„Bylo to po sezoně, takže takové zpestření, tehdy to navíc byla velká tradice, něco jak Televizní motokrosy.“

Jak jste se dostal ke kariéře moderátora závodů?

„Když jsem přišel v roce 2000 do Orionu, tak se tam začaly pořádat závody v superkrosu, v Dlouhé Loučce u Moravské Třebové, takzvaný Orion Cup, no a tam jsem v podstatě začal s prvním komentováním. Takže do mikrofonu, už hulákám 20 let!“

S Evženem Zadražilem jste sehraná dvojka na MMČR a moderujete také závod MXGP v Lokti nad Ohří. Připravujete se na závody nějak předem, nebo vaříte z vody na místě?

„Na závody se pochopitelně připravujeme, každý ale po svém, já se spíše zaměřuji na dění na mezinárodním poli – mistrovství světa, ADAC, Slovensko. Evžen z titulu své funkce - šéf Motosport Chýnov a předseda SMS Jižní Čechy, zná velice dobře tuto základnu, takže se velice dobře doplňujeme, navíc má výbornou Němčinu, protože dlouhodobě spolupracuje s rakouskými piloty.“

Jde na závodě skloubit aktivity manažera týmu a moderátora?

„Je to někdy opravdu těžké, sedím při závodech na dvou židlích, ale i v tomto směru si s Evženem pomůžeme, protože i on to má podobně nastavené. Věci ohledně týmu se snažíme vyřešit v sobotu, nebo případně ještě v neděli dopoledne, odpoledne už má prioritu komentování!“

Spolu s Michalem Štěpánovským jste napsal knihu „Motokros, můj život.“ Co přivede závodníka k tomu knihu napsat?

„Bylo to v období, kdy jsem byl vážné zraněn, například po MMČR Přerov, kdy jsem měl tříštivě zlomenou stehenní kost, následovala dlouhá pauza a půlroční nečinnost, během které jsem absolvoval dvě operace. Kamarádi mi ze srandy řekli, že bych měl prostě napsat knížku, protože mám hodně zajímavých zážitků a dosažených výsledků za léta v mistrovství světa. No, a abych se z toho marodění opravdu nezbláznil, tak jsem začal psát paměti!“

Nedávno kolovaly po internetu fotky, kde jste skočil na stopětadvacítku Petra Rathouského a proháněl se na trati v Horním Újezdě. Jezdíte stále na nějakém motocyklu?

„Na motorce už moc nejezdím, ale když ukončujeme sezonu v Orionu, tak se na Horňáku vždy svezu, no a také jsem byl s klukama jezdit v rumunském Banátu. Někdy se svezu i na společném tréninku, to je pravda. Fyzičku si ale udržuji spíš fotbalem, posilováním, také hraji tenis, nebo jezdím na kole.“

Členka Orion Racing Teamu Barbora Laňková také zmínila, že vám chtěla půjčit svou čtyřtaktní Suzuki, tu jste ale odmítl…

„Tenkrát bylo bahno, trať na s*ačku rozbitá z posledních závodů po sidecrossu v Horním Újezdě, a tak jsem si spíše věřil více na malorážku, to je moje krevní skupina!“

Plán letošní sezóny je prozatím nejistý, zažil jste někdy během své kariéry takovou neplánovanou pauzu?

„Neplánovanou pauzu jsem zažil několikrát kvůli zranění, ale letos je to obzvlášť katastrofa. Nejdříve na mistrovství České republiky v motoskijoringu nebyl sníh, Dakarské setkání v Litomyšli bylo připraveno, potom zrušeno… No a teď stojí i motokros! To už je na palici! Ale my krosáci jsme přece tvrdí chlapi – musíme to, ku*va, vydržet!“

Jaký máte názor na přesun závodů MXGP? Šéfové Infront Moto Racing společně s FIM posouvají závody až na listopad, nyní se mluví o možnosti závodů i v prosinci a lednu.

„Proč ne? Dovedu si to představit, složitá doba nese nové – improvizované přístupy! Spíš mě ale zajímá, kdy se rozjede mistrák u nás doma! Těžké to má i český promotér, ale věřím, že pokud se situace s koronavirem zlepší a již se lepší - vláda v brzké době povolí sport. Tak nějak do měsíce po tomto oznámení by se to konečně mohlo rozjet!“

„Důležité ale je, abychom to vše přežili ve zdraví, třeba můj táta měl nedávno 88 let, což je krásný věk a v těchto těžkých dnech vzpomínám, jak jsme společně začínali, bez něho bych totiž nedosáhl takových výsledků a nejsem v tom rozhodně sám,“ řekl Petr Kovář na závěr.

Připravil: Pavel Horák

Foto: Archiv Petra Kováře

10. 4. 2020