02.11.2020
V jeho slovech poznáme, že tento sport ho doslova učaroval a jistou dobu jím hodně žil. V druhé části se rozpovídal o silných zážitcích své kariéry. Mladším ročníkům objasňuje, s jakými problémy se potýkal v jeho době, kdy cestování do zahraničí nebylo tak samozřejmé jako nyní. Za 25 let v sedle závodních speciálů zažil mnohé a alespoň ve stručnosti nám vše nastínil. Jestliže chcete vědět více, i co dnes sedminásobný mistr republiky Jiří Macek dělá, přečtěte si i druhou část našeho interview!
sidecarcrossSidecarcross
KomentářeKomentáře
ChatChat

Na tu první můžete přejít ZDE.


Foto: Začátky na sajdkáře v 80. letech a bratři Mackové


Když si ohlédneš za svým reprezentováním na MS, zúčastnili jste se někdy celého seriálu? Jakého nejlepšího výsledku jste dosáhli?

Celý seriál se nám nikdy nepodařilo absolvovat. V mistrovství světa se nám některé závody podařily okolo desátého místa. V německém Schopfheimu v roce 1989 jsme skončili osmí, v rakouském Feldkirchu v roce 1988 jedenáctí, v italském Lavenu 1989 desátí, ve slovinském Orehova Ves 1993 desátí. Radost jsem měl, jak nás diváci povzbuzovali v Ouběnicích v roce 1989. Bylo to slyšet i za řevu motorů. První jízdu jsme neodstartovali a ve druhé jsme se ze dvacátého místa po startu dostali na deváté v cíli.

V čem spatřuješ příčinu, že se české posádky v tvé době více neprosadily v mezinárodní konkurenci?

Sponzoři v té době nebyly. Podporovaly nás jen Automotokluby Ratíškovice, Ouběnice a zaměstnavatelé. Museli jsme si vydělat nejen na motorku a vše ostatní okolo, ale také za dostání výjezdní doložky zaplatit Autoturistu (Svazarm) za každý měsíc 1400 německých Marek (pozn.: 1 Marka byla v té době 18 až 20 Kčs, Koruna měla v té době hodnotu daleko větší jak dnes). Do každého státu jsme museli mít vízum. Platilo na jeden měsíc. V tom nám velmi pomáhal František Hejnal. Vše zařídil na ambasádách v Praze. Na celnici pro celou sezónu sepsaný Karnet náhradních dílů a kolik jich je. Na hranicích to pak kontrolovali. Do problému jsem se dostal, když jsem si od Josefa Bognera koupil ojetý motor KTM 540. Těžko se mně to vysvětlovalo v Břeclavi u celníků, i když jsem zaplatil clo.



Během své závodní kariéry jsi toho nacestoval mnoho a určitě jste toho hodně zažili. Můžeš se s námi podělit o nějakou úsměvnou situaci z vašich cest?

Do Anglie v roce 1989 se plulo trajektem. Tunel ještě nebyl. Franta Hejnal nechal své auto v Ostende a jel s námi. Poradil nám, abych při placení za trajekt nahlásil o metr kratší délku auta a zaplatili jen za dvě osoby. Karel Dobiáš s mechanikem Pepikem Kotáskem zalezli v Avii nahoru do spacáků. Při placení jsem tedy nahlásil délku auta pět metrů a osoby František Hejnal s Jiřím Mackem. Jenže při vjíždění se Franta zakecal s Huwylerem ze Švýcarska. Celník měl čas odkrokovat nám auto a poslal mě doplatit metr. Při vjíždění na trajekt kontroloval celník stvrzenku a zeptal se, kde jsou ti dva zbývající. Byli jsme překvapeni, protože je nemohl vidět. Franta řekl, že jsme jen dva. Celník na to odpověděl, že František je jedna osoba, Hejnal druhá, Jiří třetí a Macek čtvrtá, ale už zdržujete, naloďte se.

Zaznamenal jsi během tvého závodění nějaký silný okamžik, který se ti hodně vryl do paměti?


Na závody do Rakouska a Německa ještě za minulého režimu jel s námi jako mechanik bratr Antonín. Na hranice s Rakouskem je to od nás jen pár desítek kilometrů. Na celnici v Hodoníně však bratrovi nenapsali do výjezdní doložky A-jako Rakousko. Naši pohraničníci nás kvůli tomu nepustili, takže jsme museli na nejbližší přechod do Německa na Strážný. Odtud už jsme se bez problémů dostali do Rakouska. Místo pár hodin jsme cestovaly s Avií celou noc.


Foto: Macek-Dobiáš za AMK Ouběnice


A naopak otřesný zážitek, na který bys chtěl zapomenout?

Při cestě do Portugalska v roce 1990 nám bylo řečeno že vízum nepotřebujeme. Že je již s Portugalskem bezvízový styk. Že tomu tak není, nám oznámil portugalský celník. Museli jsme tedy do Madridu na naši ambasádu. Tam nám říkali, že nejsme první a že se vrací zpátky i celé autobusy. Ale že se naše velvyslankyně pokusí vízum vyřídit s tím, že to zatím nikomu Portugalci takto nedali. Celý den jsme čekali a nakonec nám to s ohledem na to, že jsme sportovci, dali. Ten samý pohraničník to pak ověřoval, zda to není falešné. Na závody jsme pak přijeli až k ránu. Strašná dálka v případě, že by nám vízum nedali. Naštěstí to díky naší velvyslankyni dopadlo dobře a přivezli jsme i nějaké body z mistrovství světa.

Dříve se hojně pěstoval klubismus. Členové i z řad závodníků se o svůj klub s nadšením starali a žili jím. Vypěstovali si k němu velmi vřelý vztah. Jak to bylo u tebe? Ve kterém klubu jsi strávil nejvíce let?


Nejdéle jsme jezdili za Automotoklub Ratíškovice. Už od doby, kdy jsem jezdil ještě motokros. Za Ouběnice jsme jezdili v době okolo roku 1988 až do roku 1991. Z Ouběnic jezdili autobusem členové na závody do zahraničí. Vždy tam byli srdeční pořadatelé. Měli jsme to tam rádi a lidi odtud. Škoda, že to skončilo.


FOTO: Švýcarsko 1991, Macek-Dobiáš na EML Zabel


Jak na období v AMK Ouběnice vzpomínáš a co se Ti vybaví?

V AMK Ouběnice byli velmi dobří lidé. František Hejnal to uměl vše velmi dobře zorganizovat. Jeho bratr Josef hned po skočení závodu srovnal trať buldozerem. Moc si vážím práce všech Ouběnických. Bývaly tam jedny z nejlepších závodů na světě. Díky Ouběnicím jsme mohli jet závody mistrovství světa, jinak bychom se v té době k tomu nedostali. Jezdili jsme do Ouběnic rádi. Byl to pojem a je i ještě dnes.

Oblíbil sis během své aktivní kariéry nějakou motokrosovou trať?

Měl jsem jich několik, např. Březovou nad Svitavou, Ouběnice a Kramolín.


Foto: MČR Březová nad Svitavou 1993, zleva Novotní, Macek-Dirbák a Peták-Taška



Čeho si nejvíce ceníš ve své kariéře?

Cením si sedmi titulů mistra republiky. Taky těch závodů mistrovství světa, kde se nám dařilo bodovat a toho, že je to kus mého života, na který rád vzpomínám, jaká to byla krásná doba.

Měl bys také nějakou kuriozitu ze závodů?

V roce 1989 jsme po závodech v Dánsku pluli trajektem do Finska. Cestování po moři nás ale velmi unavilo, proto jsme se domluvili, že zpátky nepojedeme v žádném případě lodí a raději pojedeme přes Sovětský svaz. Ve Finsku nás přivítali velmi milí pořadatelé. Vzali nás do sauny a pak nás odvezli k velkému jezeru. Udělali jsme exkurzi na historické lodi, pak nám ukázali starý motor Škoda, který se mazal manuálně. Do této doby to bylo zajímavé, jenže pak nastartovali motor a dvě hodiny nás vozily po jezeře. Z toho už jsme moc nadšení nebyli.


Sajdkárkros je tvrdý sport a hodně bolí. Přináší s sebou hojně pádů a karambolů. S nimi ruku v ruce zranění. Kolik jsi jich za svou závodní dobu prodělal?


Mnoho jich nebylo. Ze Švýcarska mám v noze jeden zlatý šroubek. Týden jsem tam strávil v nemocnici v Laufenu, psal se rok 1989. Jinak ostatní zranění nebyly nijak vážné, i když mě jednou odvezla sanitka z Ouběnic do Příbrami a jednou v Německu do Donauvortu.

Zažil jsi někdy tak náročný závod, že jsi byl na pokraji sil?

Nikdy se mi to nestalo. S fyzičkou jsem problémy neměl. Spolujezdci to mají ale těžší.


Foto: MČR Holice 1995, Macek-Dirbák EML KTM


Od různých bývalých závodníků slýcháme o jejich předsezonní, tvrdé přípravě. Jak probíhala u tebe? Trénoval jsi hodně nebo jsi měl už danou dobrou fyzičku z mládí?

V zimě jsem střídal běh s plaváním a během sezóny jsem jen běhal okolo 12 až 15 km.

Jakým závodem jsi skončil v sajdkárkrosu?

V Kaplici roku 1999 jsem se rozhodl, že skončím, ale následující rok bylo v Ředhošti mistrovství Evropy IMBA. Den předtím se jel český mistrák. Pořadatelé tak měli obavy z malé účasti našich posádek, proto mě přemluvili, abych tam jel, takže nakonec to byl můj poslední závod.

Jak dlouho trvala tvá aktivní kariéra jezdce?

Začal jsem v roce 1975 a skončil v roce 2000.

Čemu si se začal věnovat po konci kariéry?

Zůstal jsem u motorek jako mechanik. Opravuji je. Dělám to, co mě vždycky bavilo. Rád jezdím na kole. Do 60 let jsem rekreačně běhal. Rád se také svezu na veterán motorce.


Foto: Setkání mistrů, zleva sedminásobný mistr Jiří Macek a první mistr ČSSR Jan Všetečka, od kterého si Jiří koupil první sajdkáru


Za sebou máš dlouhou kariéru v side. Sleduješ i současný sajdkárkrosový kolotoč? Přijdeš se podívat i v roli diváka?


Sleduji. Jezdím se podívat do Kramolína na mistrovství světa. Letos jsem se tam chystal, ale bohužel. Plánoval jsem pak se podívat do Březové nad Svitavou, ale taky marně.

Jaký vidíš rozdíl mezi sajdkárkrosem dnes a za Tvého působení?

Dnes jsou sajdkáry asi lepší, než dříve. Tehdy se na špičce pohybovali hlavně Švýcaři a Holanďani. Hodně dobrých posádek měli také Němci. Jinak se jezdili hlavně přírodní tratě. Nebylo tolik umělých skoků a lavic.

Co bys chtěl vzkázat současným sajdkárkrosařům? Poradil bys jim, jako zkušený pilot, na co by se měli upnout, aby dosahovali co nejlepších výsledků?

Radit a vzkazovat jim nebudu. Myslím, že máme dobré posádky a v nedávné minulosti jsme měli. Mohu jen říct, že já jsem se to vždy snažil dělat poctivě, ale dnes se domnívám, že jsem hodně věcí mohl dělat ještě lépe a jinak.

Po konci aktivní kariéry se někteří jezdci vrací do závodního kolotoče coby veteráni. V dnešní době se jim v této kategorii nabízí skvělá možnost. Jak je to u Tebe? Uvidíme Tě ještě mezi sajdkárkrosovými veterány?

V této době o tom neuvažuji. Sajdkáry mám doma ještě dvě - Jawu 600, se kterou jsem závodil naposledy v roce 1988, a KTM BSU 650, se kterou jsem končil v roce 2000. Nemá se říkat nikdy, proto to neříkám, protože nikdy jsem sajdkáry nechtěl prodat.


Foto: Rodina, zleva dcera Sabina, mladší syn Martin, Jiří Macek, starší syn Jiří


Za redakci Motolevel.com děkuji za Tvůj čas na zodpovězení otázek a přeju Ti, ať se daří!




(joh)
Foto: Archiv Jiřího Macka

2.11.2020

KomentářeKomentáře
ChatChat

Komentáře:

Pro vložení komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.