„Děda s tátou mě nikdy do ničeho netlačili,“ říká nejmladší člen rodu. „Nikdy mě nenutili dělat motokros, ale také mi nebránili v tom, když jsem to chtěl dělat.“

„V tom motokrosovém světe jsem samozřejmě vyrostl. Poprvé jsem na motorku sedl někdy ve třech letech. Moje ježdění bylo vždy čistě pro zábavu. K tomu, že bych to mohl dělat profesionálně, jsem dospěl až později, až když jsem začal závodit.“

„Jméno na mě přináší určitý tlak. Všiml jsem si, že fanoušci očekávají, že budu stejně dobrý jako táta nebo děda. Ale to pouštím za hlavu. Největší tlak si dávám já sám – chci podávat dobré výkony, být lepší a lepší.“

K tomu tématu se zmínil také otec Stefan: „S tlakem, který je na něj vyvíjen, se dokáže poprat. Mimo jiné spolupracuje se sportovním psychologem Rudy Heylenem. Já sám vím, jaké to je přijít do motokrosu a jmenovat se Everts. Můj otec byl čtyřnásobným mistrem světa, hodně jsem kvůli tomu trpěl. Ne kvůli otci, sám jsem si to na sebe naložil, chtěl jsem na tom být stejně nebo lépe. Kdybych neměl takovou vytrvalost, myslím, že už bych tu nebyl.“

„Nesrovnávám se s ním. Má deset titulů mistra světa, to je hodně. Svůj první titul mistra světa vyhrál v 18 letech ve třídě 125 ccm. Já jsem v té třídě vyhrával už v 15 letech, takže jsem ho vlastně porazil. (úsměv),“ dodal Liam.

Stefan se zmínil také o svém nevyzpytatelném zdraví: „Malárii se podařilo z mého těla vyhnat pryč, ale stále nemohu pracovat. Stále mám problémy s nohama. Lékaři mi už museli amputovat osm prstů na nohou. Nemám žádné prsty na levé noze a jenom dva na pravé. To mě hodně trápí. Na jedné noze mám také stále otevřenou rán, pořád mi to dělá problémy, ale zlepšuje se to. Prvních několik let jsem hodně trpěl a musel jsem brát velké množství léků proti bolesti, dokud jsem neřekl, že to všechno přestanu brát. Teď se mi žije lépe.“

Zbývající část zajímavého rozhovoru si můžete přečíst na webu Humo.be ZDE.

Připravil: Pavel Horák

Zdroj: humo.be

Foto: Fb Liam Everts

22.1.2022