S jeho aktuální křivkou úspěšnosti by se mohl Antonio skutečně zapsat do dějin jako nejúspěšnější mistr všech dob. Samozřejmě je rozdíl mezi tituly, které byly dosaženy a které jsou teprve nadosah, ale v GP depu nemá nikdo kromě Cairoliho takové páky, aby dosáhl Evertsova rekordu a vytvořil nový vrchol. V roce 2005 vyhrál Cairoli svůj první světový titul ve třídě MX2 a právě po pěti letech se jeho sbírka titulů rozšiřuje na tři vyhrané světové mistráky. Everts vyhrál ve stejném období „jen“ dva - ve 125 ccm a jeden ve 250 ccm. V období od roku 2005 do 2010 si Cairoli může připsat 30 GP vítězství, u Evertse to bylo ve srovnatelném období 24 triumfů.

Podle Evertse je Cairoli na dobré cestě pokořit jeho rekord.

Cairolimu je 25 let, pro motokrosaře typický „střední věk“. Antonio ale vystupuje opravdu mladě a díky svým úšklebkům působí docela bezstarostně. Zároveň však dospěl. Jeho obličej působí zraleji, začínají se objevovat první vrásky a také jeho vlasy řídnou. Na první pohled by člověk neřekl, že patří ke světové motokrosové špičce. Pokud si člověk v duchu vybudoval obraz typického motokrosaře, Cairoli se mu příliš nepodobá a vymyká se. Není nafoukaný a nechová se ani jako hvězda. Působí spíše jako Ricky Carmichael - malý a nenápadný. Přinejmenším při setkání s lidmi v depu. Málokdy jej potkáme oblečeného. Je příkladem poctivého cvičení ve fitku, což se mu na závodech vrací tím, že dokáže udržet čtyřipade bez problémů čtyřicet minut pod kontrolou:

„Netrénuji jen proto, abych byl fit na závodění, ale protože to mám prostě rád. Cítím se pak lépe a je důležité, abych taky dobře vypadal.“

„ Mám rád hezké věci. Miluji hodinky, chodím rád nakupovat, potrpím si na moderní oblečení, mám rád auta. Sportovní auta jsou moje slabost, i když mojí poslední chybou bylo pořízení Porsche Cayenne. Vyklubalo se z něj spíše rodinné auto, takže jsem ho po dvou měsících zase prodal a pořídil si místo něj BMW M6.“

Důležitost dobrého zevnějšku se u Cairoliho odráží svým způsobem taky na motorce.

„Když vidím nějakou fotku, kde se mi nelíbí mé držení těla, okamžitě přemýšlím nad tím, jak bych mohl vylepšit svůj styl. Jednoduše řečeno, když se mi nelíbí, jak na motorce vypadám, tak na tom pracuji do té doby, než je vše tak, jak sám chci. Stejné je to s mým vybavením, musím jej obměňovat k vlastní spokojenosti“.

Co by se nejdříve mohlo zdát jako „nemoc“, hraje v Cairoliho výkonnosti důležitou roli. Jeho extravagance ho pak motivuje i na trati. Jede se mu lépe, když ví, že na motorce dobře vypadá.

„Rád zkouším nové skoky a triky, potrpím si na techniku. Pokaždé, když trénuji, snažím se objevit něco jiného, nového. Když trénuji na písčitých tratích, nedám tolik na mínění ani dobře myšlené rady od riderů, kteří jezdí odjakživa na písku. Raději sbírám vlastní zkušenosti, musím sám zjistit, co mi nakonec pomůže k největší rychlosti. Moje mentalita je typická pro italské jezdce. Chceme zvládnout častěji věci, které ještě nikdo nevyzkoušel. To je také důvod, proč jsou italští piloti v jedné sezóně naprosto skvělí, v jiné zase nic nezajedou. Jsou unavení z tréninků a plánu, který musí striktně dodržovat. Moje výsledky souvisí také s tím, že si každou jízdu užívám, jezdím s nadhledem a přesto vyhrávám.“

„Užívat si“ je v případě Evertse trochu nadsazený výraz, k jeho deseti titulům mistra světa ho dostala  tvrdá práce, disciplína a samozřejmě technika jízdy. Everts byl jako stroj a přesně v tom spočívala jeho síla. Ital Cairoli má naprosto odlišný způsob, ačkoliv se také může pochlubit rovnoměrným rozložením výkonu během jízdy.

„Můj tréninkový plán mi umožňuje rozložit výkon tak, jak mi nejlépe vyhovuje a díky tomu si můžu jízdu užít. V roce 2008 jsem měl stravovacího a fitness trenéra, který mi měl dávat rady. To ale nefungovalo, necítil jsem se dobře, spíše mě to omezovalo. Nakonec se spolupráce s ním  projevila také na mé jízdě. Prostě je to tak, že nemám rád, když mi někdo dává jakékoliv rady. Dělám věci rád podle sebe!“

V sezóně 2004 se podařilo Antoniovi na pódiu MX2 objevit celkem 9 x, což mu vyneslo 3. místo ve světovém mistráku. Vítězem se stal Ben Townley, tenkrát na žhavé novince KTM 250SXF. Rok na to byl už titul v rukou mladého Siciliána Tonyho, na jehož hlavu padlo celých 12 vítězství. Cairoliho trochu potrápil Francouz Christophe Pourcel. Jejich souboje byly vždy do poslední chvíle napínavé. V roce 2006, před těžkým pádem Pourcela, byl ale Cairoli jasně lepší. Poslední vítězství světového mistráku MX jedniček je také důkazem, jaký má Cairoli náskok před konkurencí. Z jeho pohledu nebyla loňská sezóna i přes získání titulu mistra světa příliš úspěšná. Poznamenalo ji mnoho pádů, ale i tak si vždy vyjel body a vítězil.

„V sezóně 2009 jsem nejel tak, jak bych si představoval. Vítězil jsem častěji, než všichni ostatní, ale i tak bych si ji představoval jinak. Mám rád, když můžu vyhrávat závody, zajíždět rychlá kola a rád stojím na pódiu.“ Jeho nejhorším umístěním bylo 12. místo ve druhé rozjížďce brazilské GP. Tam měl však titul už v kapse a MX-sezónu zakončil zraněním kolena.

Yamaha YZF 450 loni představovala pro Cairoliho velký problém. Často se cítil jejím brutálním výkonem přetížen. Tony má opravdu hravý styl jízdy a hbitá 250 mu vyhovovala. Přechod na těžkou čtyřipade typický Cairoliho styl omezil, i když ve srovnání s ostatními jezdci si s ní umí poradit stále nejlépe.

„Na čtyřipade jsem měl pocit, jako by mě něco brzdilo. Nemohl jsem jet tak, jak bych chtěl. Ta motorka na mě byla prostě moc velká. Chtěl jsem jezdit,  jak jsem byl zvyklý, ale na tak těžkém stroji to prostě nešlo. Chtěl jsem si ježdění užívat. Proto jsem přijal nabídku od KTM, jezdit jejich 350. Už po prvních testech jsem věděl, že to bylo dobré rozhodnutí. KTM 350 ccm má dostatečnou sílu, kterou jsem si ověřil i na startech, které  jsou velmi důležité. Můžeš odstartovat s dvěpade mezi 450, ale start bude nic moc. Třipade nemá problém se mezi silnějšími motorkami udržet.“

Ohledně Tonyho budoucnosti se samozřejmě nabízí otázka, jestli se hodlá vrhnout na kariéru v Americe.

„ Právě jsem došel do fáze, kdy vážně přemýšlím o tom, jestli jít do Ameriky nebo zůstat tady u GP. Pokud zůstanu tady, chci konečně zlomit rekord Evertse. To by byl můj cíl. Dřív jsem měl za cíl stát se nejlepším italským motokrosařem. Tím jsem se stal a potřebuji stále nové cíle. Kdo ví, třeba mě tratě GP jednou omrzí. Mám je sice rád, ale většinou jsou opravdu jednoduché, málo technické. To je jediné „proti“, které bych ohledně GP měl. Na druhé straně mám rád svůj tým, fanoušky a vše kolem. Rád také vařím a jsem šťastný za každou krátkou návštěvu Itálie. To by bohužel nebylo tak jednoduché, kdybych žil v Americe. Mám rád Evropu, jsem Evropan, mám tady hodně fanoušků. Proč bych to vše měl tedy opouštět?“

V každém sportu jde o to, poměřit se s nejlepšími a potom ty nejlepší porážet. Od té doby, co opustil Ricky Carmichael motokrosové jeviště a James Stewart jezdí jen občas, ubývá seriálu AMA na atraktivitě. I v zámoří snižuje hospodářská krize rozpočty a zmenšuje depa. Talent některých riderů se nedá zpochybňovat, ale ve srovnání s minulostí celková síla startovního pole lehce pokulhává. Snad je na čase, aby Villopoto a Dungey předvedli své umění během celé sezóny v Evropě a poměřili se tady s nejlepšími. Antonio Cairoli patří právem mezi nejlepší motokrosaře planety. Je na nejlepší cestě stát se v motocrossu tím, čím je Valentino Rossi v GP silničních motorek. S každým vítězstvím se Tony přibližuje královské koruně MX1, kterou nosí zatím ten nejlepší – Stefan Everts. Tony musí získat ještě sedm titulů!

Za překlad letí poděkování Nikče Otřísalové!!

Zdroj:
Německý měsíčník motoX, červenec 2010
Foto:
http://www.motocrossmx1.com/

http://www.motorcycle-usa.com/